Kandahár, Praha, Aleppo, Damašek — Praha na první pohled mezi tato tři města nezapadá, ale přece mají něco společného. Komunitu lidí, kteří se snaží uživit své rodiny i za cenu ohrožení vlastního zdraví a života. Mladí muži z amerického venkova nebo ocelového pásu, dnes přezdívaného rezavým, pro které bylo jedním z řešení jejich situace vstoupit k námořní pěchotě. Obyčejní Syřané, pro které je služba v Asadově armádě jednou z mála možností se uživit. A u nás jsou to matky samoživitelky, které různé důvody dohnaly k povolání s armádou spjatému. Nazývejme je třeba kurtizány.

Jaká je zde spojitost? Velká. Nemá nic společného s hrdinstvím, ale s následky. S následky brutálního násilí, které je ze své podstaty veskrze nelidské.

Co mají tyto skupiny lidí společné? Posttraumatickou stresovou poruchu. Věc, která se řeší dlouho, a všichni o ní mluví. Pro prostitutku z eskortu je jít do bytu k zákazníkovi srovnatelným rizikem jako pro příslušníka bojové jednotky vstoupit do jeskyně, kterou okupuje Talibán. S tím rozdílem, že tento voják má větší šanci. Nejde tam sám, je vycvičen, ozbrojen a prošel psychologickou průpravou.

Žena z eskort servisu jde do bytu sama, ochranka přede dveřmi existuje jen ve filmech. V rizikové situaci je tenhle rozdíl hned poznat. Znásilnění způsobí oběti stejné trauma jako vážné zranění v boji. Nemluvím v nadsázce, myslím to vážně a chtěl bych to ještě jednou zdůraznit: psychický nápor, ale i reálné existenční ohrožení profesionálního vojáka a prostitutky z ulice jsou zcela souměřitelné.