Československo bylo mezi prvními deseti státy světa, když roku 1919 ústavou nově vzniklé republiky zavedlo volební právo žen. Předběhl nás Nový Zéland s Austrálií a pak skandinávské země, které jsou při uplatňování občanských svobod a lidských práv tradičně v popředí. Přidružili jsme se ke skupině zemí, které daly po první světové válce svým občankám právo být voleny a volit.

Po Masarykově ostrově demokracie uprostřed autoritářské a fašizující střední Evropy je však dnes veta. Když se ve druhé polovině roku 1992 připravovala ústava, nebyly do ní, údajně na nátlak Václava Klause, zahrnuty základní práva a svobody. Jsou deklarovány v dokumentu, na který ústava odkazuje. To se týká i rovnosti občanů bez ohledu na pohlaví. Tento jemný náznak byl možná prvním varováním ohledně směru dalšího vývoje.

K reálnému uplatnění rovnoprávnosti mužů a žen zdaleka nedošlo. Od změny režimu na přelomu let 1989 a 1990 (který měl být obnovou dodržování lidských práv) trvalo téměř dvě celá desetiletí, než se podařilo prosadit antidiskriminační zákon, k jehož přijetí nás zavazuje příslušnost České republiky k Evropské unii. I to je však stále pouze prohlášení. Zákon neposkytuje občanům ani orgánům státu reálnou možnost rovnost pohlaví prakticky uskutečnit. Paragrafy 10 a 11 antidiskriminačního zákona jsou chabé a neskýtají takovou možnost.

Hned první paragraf zákona o rovném zacházení z roku 2008 vyhlašuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace mimo jiné i v oblasti pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování. Přitom ženy nadále, aniž by to vzbuzovalo pozornost a zájem vlády, ministrů či jiných úředníků pověřených agendou lidských práv, dostávají za stejnou práci v průměru o celou čtvrtinu méně peněz. Platí to například i o soudkyních.

Zákon garantuje všem bez rozdílu právo na zaměstnání a přístup k zaměstnání, ale některé křesťanské církve (například římskokatolická, pravoslavná a některá evangelikální uskupení) nepovažují ženy za hodné poskytovat stálou duchovní službu. Církve si tuto výjimku prosadily do zákona. Stát nedokáže obhájit práva dotčených žen, protože nezávislost náboženských společností na státu má přednost dokonce před ústavními principy.

Zatímco papež František nedávno veřejně kritizoval zneužívání řeholních sester, ze kterých si preláti a kuriální úředníci dělají služky, a zatímco se teologicky prozkoumává možnost působení žen aspoň v jáhenské službě, v České republice pokračuje znevažování žen, dokonce i na akademické půdě, tam, kde je ovládána církvemi, zejména římskokatolickou. V rozporu s vysokoškolským zákonem a statutem univerzity se například školitel jedné disertace pokouší studentce znemožnit pokračování ve studiu pod jeho vedením pro cosi, co pokládá za porušení katolické morálky (studentka není katolička).

Studentka se „provinila“ tím, že ve veřejné debatě vysvětluje své pojetí partnerského života, které je jinak běžné, ale obvykle utajované. Na tomto soužití není nic pohoršujícího, nic, co by kohokoli ohrožovalo nebo omezovalo.

Součástí snahy žen o opravdovou rovnost se stalo i neformální hnutí Me Too (I já). Postupně se přihlašují ženy, které byly pohlavně obtěžovány v nějakém závislém postavení, například jako uchazečky o práci, zaměstnankyně, studentky. Nešlo o projevy vzájemného milostného vztahu, ale o snahu mužů zneužít je pro uspokojení vášní a pudů. Tito sexuální predátoři spoléhali na to, že ženy se ve svém zájmu neozvou, protože společenská atmosféra by jejich odhalení takových praktik činila nevěrohodným. Dnes se probudila citlivost pro subtilnější a dříve přehlížená porušení práv.

Vyřizování účtů

České ženy zapojené do občanských, sociálně kritických a emancipačních snah nemají snad dosud odvahu se ozvat. Vadí jim, podle toho, co se od nich o tom dovídám, že Me Too je kampaň, jíž se zabývají média, a že se snad na odhalování minulých zneužití mohou přiživit falešná obvinění v rámci vyřizování účtů.

V pátek proběhla v Karolinu konference o tomto tématu. Ukázala, jak je tato iniciativa reálně zastoupena u nás. Vedle snad seriózních příspěvků odborníků, například místopředsedy nejvyššího soudu Romana Fialy vystoupili i politici. Občansko- demokratický senátor a teplický primátor Jaroslav Kubera mluvil jako obvykle o ženách s pohrdáním. Chybou je podle něj to, že téma Me Too je projevem korektnosti. Zřejmě tedy má na mysli, že správný chlapák jedná nekorektně. Je dobře to vědět, třeba pro případ, že by se jeho strana chtěla nadále tvářit jako ochránkyně svobody a demokracie.

Dnes je snadné se postavit do demokratického šiku proti asociálnímu populistovi na Hradě a oligarchovi a slouhovi minulého diktátorského režimu ve Strakovce. Stačí málo a hrdě se pnoucí hlava a jiskra v oku může vypadat velmi věrohodně. Jen je třeba se dobře podívat, kdo dnes ústavní principy, zejména svobodu a rovnost hájí.

Sexuolog Radim Uzel na konferenci hájil sexuální nátlak a násilí. Jsou podle něj tradiční součástí dějin sexuality. Někdejší lidovecký politik a dnes spolupracovník Andreje Babiše Cyril Svoboda připisoval ženám zapojeným do hnutí Me Too nečestné motivy.

Popření hodnotného lidského vztahu a sexuality jako jeho legitimního projevu není tolik záležitostí osobní mravnosti, jak často a rádi připomínají církevní činitelé. Spíše to souvisí s totální komercializací společnosti. Vedle tradiční oblasti zboží a služeb se umisťují nové komodity. Tržní fundamentalisté rádi prohlašují, že zdraví je zboží jako každé jiné. Proběhl, naštěstí neúspěšný, pokus komercializovat vysokoškolské studium.

Dva příspěvky na konferenci, od sociologa Petra Hampla, mimo jiné spoluzakladatele Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže a po jistou dobu místopředsedy Bloku proti islámu, a sexuoložky Laury Janáčkové hájily sexuální aktivity jako předmět obchodu. Nabídli vlastně institucionalizaci prostituce. Člověk v jejich pojetí je předmětem obchodu a pozbývá lidskou důstojnost.

Zřejmě nemálo žen u nás by mohlo hlasitě říct „i já“, i já jsem byla ponižována a zneužívána. Jen jim v tom zatím úspěšně brání politici a odborníci v jejich službách. Snad se v nich probudí odvaha se ozvat a snad my, jejich přátelé, budeme ochotni riskovat, že si někdo bude významně ťukat na čelo a dělat z nás slabochy.