Československo bylo mezi prvními deseti státy světa, když roku 1919 ústavou nově vzniklé republiky zavedlo volební právo žen. Předběhl nás Nový Zéland s Austrálií a pak skandinávské země, které jsou při uplatňování občanských svobod a lidských práv tradičně v popředí. Přidružili jsme se ke skupině zemí, které daly po první světové válce svým občankám právo být voleny a volit.

Po Masarykově ostrově demokracie uprostřed autoritářské a fašizující střední Evropy je však dnes veta. Když se ve druhé polovině roku 1992 připravovala ústava, nebyly do ní, údajně na nátlak Václava Klause, zahrnuty základní práva a svobody. Jsou deklarovány v dokumentu, na který ústava odkazuje. To se týká i rovnosti občanů bez ohledu na pohlaví. Tento jemný náznak byl možná prvním varováním ohledně směru dalšího vývoje.

K reálnému uplatnění rovnoprávnosti mužů a žen zdaleka nedošlo. Od změny režimu na přelomu let 1989 a 1990 (který měl být obnovou dodržování lidských práv) trvalo téměř dvě celá desetiletí, než se podařilo prosadit antidiskriminační zákon, k jehož přijetí nás zavazuje příslušnost České republiky k Evropské unii. I to je však stále pouze prohlášení. Zákon neposkytuje občanům ani orgánům státu reálnou možnost rovnost pohlaví prakticky uskutečnit. Paragrafy 10 a 11 antidiskriminačního zákona jsou chabé a neskýtají takovou možnost.

Hned první paragraf zákona o rovném zacházení z roku 2008 vyhlašuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace mimo jiné i v oblasti pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování. Přitom ženy nadále, aniž by to vzbuzovalo pozornost a zájem vlády, ministrů či jiných úředníků pověřených agendou lidských práv, dostávají za stejnou práci v průměru o celou čtvrtinu méně peněz. Platí to například i o soudkyních.