Černý panter, údajně jeden z nejvýdělečnějších filmů historie na severo-americkém trhu by se dal s nadsázkou označit jako „Lví král pro dospívající“. Přestože je mu připisován politický rozměr, jedinými politickými tématy je v něm depolitizace a určitý snový a od reality dosti odtržený idealismus. Kdybychom totiž Wakandu hledali na současné či historické mapě světa, srovnání s realitou by vždy kulhalo na obě nohy.

To, že se nabízí snímek číst politicky, považuji spíše za marketingovou vábničku, zajišťující filmu popularitu a diskutovanost mezi Afroameričany. Má-li totiž Černý panter nějaký politický obsah, jde, jak píše Slavoj Žižek, o ideologickou manipulaci, spočívající v přivlastnění jména radikálního černošského osvobozeneckého hnutí, aniž by skutečné Černé pantery byť jen zmínilo.

Naopak teenagerských témat jako sebeprosazení, rivalita s vrstevníky, přijetí vlastní zodpovědnosti a vztah s otcem je film plný. Že se film zaměřuje spíše na mladší diváky, pak podle mě ukazuje genderově nevyhraněné zobrazení mužských a ženských rolí, které zde jsou prakticky zaměnitelné a nesou se především v duchu kamarádství. Na první pohled sympatická nestereotypnost ženských rolí totiž spíše zastírá, že to jsou především kluci a holky, vstupující do velkého světa (z bezpečného a vůči vnějšku chráněného domova ve Wakandě) spíš než ženy a muži, do jejichž vztahů by nutně vstupovala i témata spojená se sexualitou a partnerskými vztahy.

↗

Film je poutavý, svižný i vizuálně vděčný. Zůstává však pouze nikoho neurážející rodinnou zábavou. Repro DR

Čtení Černého pantera jako filmu pro dospívající přitakává i závěr, stvrzující rodinné hodnoty a zobrazující smířlivé přijetí všech členů velké wakandské rodiny. Tedy až na amerického bratrance Erika, který, než aby ony wakandské rodinné hodnoty přijal, raději zemře. Potenciál univerzalizujícího emancipačního poselství, nesený skutečnými Černými pantery, je tak zabit podruhé, a to zejména proto, že je uchopeno individualistickým ego-maniakem, který své názory společnosti militantně vnucuje shora. Lze sice tušit, že i on v hloubi touží po přijetí do rodiny (vrací se přece do Wakandy a zvítězí v rituálním souboji o roli krále) a chce pomoci sociálně vyloučeným po celém světě, ale komunikuje tak nešťastně, že se ve skutečnosti vylučuje sám.

Postavu do wakandské společnosti nezapadajícího bratrance ale přesto považuji z celého příběhu za nejzajímavější. Je totiž klíčem, odemykajícím další aspekty příběhu. Erik totiž jako jediný odhaluje a využívá fundamentální nedostatek Wakandy, kterým je pojetí společnosti jako velké rodiny, podřízené otci/vládci. Wakandě vládne jedna nebo více soupeřících rodin/kmenů. Veškeré politické otázky jsou tak zcela personalizovány a rozhodnutí vládce rovnou vykonává jemu podřízený aparát (který zosobňuje velitelka Okoye). Jakékoli společenské rozpory tak mohou být řešeny pouze bojem mezi členy rodiny. A k tomu ve společnosti není žádné místo pro cizince (ti by totiž vyzradili tajemství Wakandy). Erik je tak postavou paradoxní, zahrnutou a vyloučenou zároveň, a k tomu ještě kostlivcem v rodinné skříni.

Vedle toho je tato postava nositelem elementární logiky, v tomto případě logiky vojensko-politické. Ta totiž říká: máš-li nad svými soupeři výhodu, využij ji dřív, než bude pozdě! A zde Erik Killmonger narazí nejen na odpor rodiny, která vládne Wakandě, ale i na samu „logiku“ příběhu, který je ahistorický a logicky nekonzistentní. V tomto snovém dětském světě, který nevysvětluje, jak wakandská technologie funguje (je to spíše magie) ani jak byla po tisíce let chráněna před zneužitím, totiž není místo pro „dospělácké“ postoje nebo pro kritické otázky. Wakandská občanská válka, ve kterou příběh vyústí, tak není pouze bojem mezi dvěma aspiranty na místo krále a jejich přívrženci, ale též bojem mezi principem logicky fungujícího světa a principem světa snového, kde je možné cokoli.

Erik byl nakonec poražen, logika dostala na frak a on, osamělý a nikým nepochopený, zcela pochopitelně odmítá žít v takto nekonzistentním světě. Zásadní podíl na tomto výsledku měla podle mě velitelka Okoye, nestranná postava s rodičovskou kvalitou, sloužící v prvé řadě Wakandě (čti: rodině), která se v rozhodující chvíli postavila za tradičního krále T'Challu, a tedy i za zachování dětsky krásného světa Wakandy. Jako by matka použila svou rodičovskou autoritu k tomu, aby její mladší syn mohl ještě chvíli kralovat ve snovém světě. Již dospělejší Erik, i když s typicky teenegersky sebestředným postojem „já mám pravdu a ještě vám všem ukážu“, je už ale pro dětský svět mrtvý.

Na závěr bych rád dodal, že film považuji za poutavý, vizuálně vděčný a plynoucí svižným tempem. Jistě si lze užít jak speciální efekty, tak odkazy na celou řadu dalších komerčně úspěšných filmů, od Jamese Bonda po Matrix, leč pokud tam hledáte politicky nebo filosoficky podnětné názory a otázky, já je hledal marně. Příběh dává smysl pouze v symbolické rovině základních rodinných vztahů, a i ty je třeba pracně extrahovat. Jeví se spíše jako typický produkt filmového průmyslu, určený pro globální publikum. Vážnější a složitější témata pouze lehce naťukává, vzájemně nelogicky mísí a následně zahrává do outu. Pevně se přitom drží pouze linie nikoho neurážející rodinné zábavy. Co jeho komerční úspěch vypovídá o divácích a o limitech hollywoodské masové produkce, to už je jiná otázka.