Židovský Pesach se tentokrát překrývá s křesťanskou velikonoční transformací tohoto jarního svátku. Na samém počátku je asi slavnost nového vegetativního cyklu. Člověk se však vyděluje stále více z přírody a odcizuje se jejím rytmům. Proto svátek nového života dostává podobu dějinného příběhu a jeho kultického znázornění.

Příběh Izraelitů zachycený v hebrejské Bibli (v Tenachu) by mohl mít historický základ. Mezi národy, o kterých se egyptské prameny zmiňují, že se účastnily stavby pevnostních měst, najdeme pojmenované některé z těch, které v Bibli nacházíme jako dvanáct izraelských kmenů, nebo jsou ta jména aspoň podobná.

Nejde však o suchou faktografii. Je to příběh myšlený tak, že se týká celé komunity i v následujících časech. A později, když to už bylo psychologicky možné, každého jednotlivce. Je to příběh archetypální.

Židé si něco podobného egyptskému otroctví zažili znovu v podobě babylonského zajetí. V jednom i druhém případě dostávají jarní síly života vítězící nad smrtí mocenský, respektive politický obsah. V obou případech jde o podrobení početně malého národa sousedními mocnostmi, ale též o to, že vítězství nad otroctvím je možné. Že mocnosti smrti nemají poslední slovo.

Dovršení Ježíšova života klade novozákonní příběh na svátek Pesachu. Křesťanství dalo příběhu nový význam. Člověk v jeho počátcích objevuje sám sebe jako jednotlivce. Z osobního příběhu si mnozí pamatujeme chvíli, obvykle někdy ve třetím roce života, kdy jsme s překvapením zjistili: toto jsem já. Od té chvíle jsme začali o sobě mluvit v první osobě, a už ne v osobě třetí.

V době objevu vlastního JÁ přichází ještě další dramatický moment, o kterém dospělí v rodině ani nemusí vědět. Je to zjištění, že zemřeme. Že smrt nikoho nevynechává, že neúprosně kosí na poli života. Dojde nám, že smrt požírá vztahy, zkušenosti, hodnoty. Že se vše propadá do nicoty toho, co už minulo a není.