Kousek odsud jsem poprvé viděl moře. Bylo mi sedm, jeli jsme embéčkem, co je teď starožitnost a řídil ho příbuzný, co dávno umřel. Průhled se otevřel jen na okamžik, jeli jsme dál, stavět stan. Z dalších dnů si pamatuji písek, škeble, medúzy, papírové draky, nahé východní Němce, jak hrají volejbal. Z moře jen vlny. Jen na první momentce zůstalo v paměti moře v celku a bez konce.

Už jsme u moře týden. Sníh se zdrží zuby nehty, ve dne měkne, v noci tuhne na sklo. Povídáme o Pražském jaru. Přednášky pro Centrálu pro politické vzdělávání. Meklenbursko, přední Pomořany. Turisté se drží u pláží, tedy, když je tepleji. Teď jsou zalezlí ve wellness hotelu. Dál je mrtvo.

Volby v Itálii prohloubily dojem, že jaro nebude. Celý týden v televizi opakují, že Itálie je před bankrotem a občas dodají, že visegrádské státy by bylo třeba vyhodit z unie. Polský premiér v Bruselu ujistil, že polská justiční reforma demokracii posiluje, nikoli oslabuje.

S Polskem má začít řízení, na jehož konci by mohlo být potrestáno. Nesmělo by hlasovat. Kdyby to tedy schválily všechny státy EU. Ha. Ha. Ha. Kdyby nikdo, Maďaři Poláky podrží. Přece.

Trump zavádí cla. Válka zatím obchodní. Podobní týpci směřují vždycky k nějaké válce. Jak jsou mi, zatím poklidně, cizí.

Ve vnitrozemí se náš hotel jmenoval Milano, tady na ostrově Usedomu se jmenuje Berlin. V hotelu Milano jedna paní povídala, že z městečka se odstěhovala třetina obyvatel. Zůstali staří. Takže přibývá domů s pečovatelskou službou. V poslední době přijíždějí cyklisté. Protože se tu ještě dá volně přespat, grilovat v přírodě, žít neroboticky.

Co až staří pomřou? Kdo tu bude bydlet? Těch pár mladých, co tu vyrůstá, tu prý určitě zůstane. Jsou tu zvyklí. Čistě německé prostředí, do kterého se vlastně nelze přistěhovat. Ale šlo by tu tiše začít žít. Všichni se znají. Jsou vlídní. Kdybych řekl, že na deset let zůstanu, neptali by se, proč. Za deset let by mi připomněli, že jsem teď někdy chtěl balit. Když odjíždíme nahoru k moři, mám pocit, že zdejší prázdno má přitažlivou sílu.

U moře butiky, holič, bary, velká auta. Přitažlivou sílu tu nemá nic. Kdo má peníze, může se rozmazlovat. Jdu na údajně nejdelší molo v Evropě. Heringsdorf. Na konci mola italská hospoda. Moře pod námi a vůbec kolem. Dávám si mušle. Když je člověk sám, je dobré objednat si jídlo, které zaměstná.

Tma, za tmou moře. U vedlejšího stolu babka. Udržovaná. Pětaosmdesát? Inteligentní obličej. Trekingové boty, přes židli oděv Helly Hansen, co neprofoukne. Tahám mušle z rozevřené ulity, ona pije třetí pivo. Oba se díváme ven.

Pět číšníků, praví Taliáni. Osm hostů. Číšníci chvilku dělají atmosféru. Nacvičené vtipy. My, hosti, jsme ale přišli mlčet. Číšníci to vycítí a diskrétně čekají, jestli jim někdo pokyne s objednávkou.

V televizi říkali, že Evropa se nemá jak domluvit. Balti se bojí Rusů. Pro Portugalce jsou Rusové jen obchodní partneři a nevědí, proč by měli držet sankce. Němci si jako příští vládu dohodli velkou koalici. Připomíná mi lávku mořem do této hospody. Pohodlná cesta, zastávka, a dál už to nevede. Apetit na budoucnost tu mají leda fašisti.

Mušle, co mi je stylově donesli ve smaltovaném hrnci, si také myslely, že jsou spolehlivě obrněné. A teď jim společnost dělá omáčka z bílého vína. Vynikající omáčka. Mušle zalévám pšeničným pivem. Nebojím se být řepa. Taliánům to nevadí, zvykli si, že za Alpami se dokonce cappuccino pije i odpoledne.

Evropa Macron — Merkelová mi připomíná tuto italskou hospodu na molu. Nepokračuje to. Rozplývá se. Co když se budeme vracet? Lem moře, první, co člověk vidí na pevnině, tvoří sníh vytvarovaný jako vlny. Okraje sněhu řežou. Tráva na dunách je i v létě všechno, jen ne šťavnatá.

Honosné hotely se udrží jen do dvou set metrů od pláže. Dál už jsou lidé líní chodit. Ani se italského číšníka neptám, jestli moje mušle náhodou nepocházejí z druhé strany světa.

Myslím na fašouny, zbabělce, idioty, podrazáky. Na ty, kdo mohli v uplynulých pár letech pomoci rozumným věcem, u kterých jsem byl, a nepomohli. Ti jsou v kategorii zbabělec, ale náš.

Ta nejlepší možná Evropa už vlastně neexistuje. Mé soukromé karamboly jsou nácvikem na ty obecné. Je to dobré. Kdyby lávka Evropy po Macronovi a Merkelové nepokračovala, přeji všem, aby se stihli zastavit v italské hospodě a dali si do nosu. Než se půjde lávkou zpátky.

Na nekrolog brzy, na plnou naději pozdě. To je Evropa v tomto okamžiku. Na Titaniku bylo asi možné cpát se do záchranného člunu nebo si v restauraci vyžádat šampus s tím, že na placení už nedojde. Čím dál víc tíhnu k druhé skupině.

Když bude nejhůř, umím i v tom zdejším borovém lese na ostrově Usedom postavit stan. Na závěr objednávám oblíbený fernet Branca. Babka naproti jako malá možná odklízela cihly z bombardovaných domů. Vždycky je možné se někam vrátit. Ale je to opravdu hovadina. Konec našeho světa ještě nepřišel, tak říkám Italovi „prego pagare“.