Po sérií voleb v roce 2017, ve kterých protestní a populistické strany uspěly většinou méně, než se očekávalo, se na kontinent vrací strašidlo antisystémových stran u moci. V nedělních parlamentních volbách v Itálii výrazně uspělo protestní Hnutí 5 hvězd (M5S), které se stalo s bezmála třiatřiceti procenty hlasů první stranou v zemi. Pomyslným italským skokanem je  vedle toho xenofobní Liga (bývalá Liga severu), jejíž preference ze zvýšily od minulých voleb ze čtyř na osmnáct procent.

Duel o vládu

Jak Hnutí pěti hvězd, tak Liga, jež vyhrála souboj uvnitř pravicového bloku, který tvoří společně se stranou Do toho, Itálie Silvia Berlusconiho a s dalšími menšími hnutími, mají otevřenou ambici vést příští italskou vládou. Liga se může spolehnout na zázemí středopravicového bloku, jenž je největším politickým seskupením ve Sněmovně i Senátu (v italském systému vyjadřují důvěru vládě obě komory parlamentu), Hnutí pěti hvězd se naopak může pokoušet o podporu neúspěšné Demokratické strany, která by hnutí mohla zaručit většinu.

Středolevicová Demokratická strana je ale ve vztahu s M5S rozpolcená: odstupující předseda Matteo Renzi spolupráci zcela vylučuje, další křídla ve straně volají po tom, aby levice nenechala M5S napospas pravici. Není tedy jisté, zda by tato koalice nakonec měla většinu, rizikový je v tomto ohledu Senát, kde pravice získala zhruba čtyřicet procent mandátů.

Zcela vyloučená není ani národovecká koalice M5S a Ligy. Obě hnutí pojí skepse vůči pokračující integraci v Evropské unii, kritika přistěhovalectví a některé sociální body, jako zrušení důchodové reformy či reformy trhu práce, které prosadil právě středolevicový blok. Hnutí pěti hvězd se také může pokusit jít babišovskou cestou menšinové a jednobarevné vlády, která bude vyjednávat o podpoře v Parlamentu při každém hlasování.

Ať už se vykrystalizuje jakákoliv varianta složení vlády, podruhé od ledna 2015, kdy v Řecku vyhrála Syriza, bude řídit vládu politická formace, kterou mediální i mocenský mainstream považují za nesystémovou a populistickou. Hnutí pěti hvězd v posledních měsících hodně ubralo na polemice vůči EU a eurozóně a snažilo se vypadat nekonfliktně. Současně ale představilo vládní program složený z masivních investic, zvyšování nízkých důchodů či sociálních dávek.

Ačkoliv hnutí tvrdí, že nové výdaje pokryje škrty v nákladech na provozu politiky a plýtvání, fakticky jsou odhady úspor očividně nadhodnocené. Program nových masivních investičních i mandatorních výdajů je v přímé kolizi s fiskální disciplínou požadovanou ostatními zeměmi eurozóny. Lídr hnutí Luigi di Maio je přitom na eventuální střet s fanatiky fiskální disciplíny ještě méně připraven než ve své době Alexis Tsipras, kterému se vyčítalo, že odletěl vyjednávat do Bruselu příliš slabě obrněn.

Naopak Liga o revizi fiskálních smluv v eurozóně otevřeně mluví, společnou měnu považuje za zmetek, ale vystoupit už asi také nechce. Navíc není jasné, čeho a jak by chtěla touto revizí dosáhnout.

Nástup těchto protestních a antisystémových sil, pokud se potvrdí, že se nejedná jen o dočasné extempore, může znovu otevřít debaty o vícerychlostní Evropě a o vytvoření severního a jižního eura. Nálada velké části italské společnosti, a to také ekonomických elit, sice vylučuje odchod z Unie, který by italské hospodářství poškodil více než to britské, na druhé straně ale převažuje názor, že prohlubující integrace přináší spíše náklady než výhody.

Kdo řídí Hnutí pěti hvězd?

Velké otázky také vzbuzuje organizace Hnutí pěti hvězd, které se dere k vládě. Jak bylo vylíčeno už i ve starším tematickém článku, základní charakteristický rys M5S se dá popsat jako řízený chaos.

Na rozdíl od ostatních politických formací hnutí vlastně nemá vnitrostranický život, nesnaží se vytvořit systematickou vizi světa a ideologii. Po členech hnutí se nežádá sdílení nějakého politického názoru: může se stát členem kdokoliv mající osmnáct let, italské občanství, čistý trestní rejstřík a nezastávající členství či funkce v jiné straně. Ve své vizi by hnutí mělo shromažďovat všechny občany, již si nezadali se zkaženým systémem (ostatních) politických stran.

Hnutí, a především jeho platforma přímé demokracie Rousseau, by mělo být místem konfrontace různých názorů. Fakticky tato utopická vize „společnosti ve společnosti“ vede k tomu, že do výběru kandidátů vstupují prakticky neznámí lidé, jejichž prohřešky se musí řešit ex post, a na stranické platformě se střídají naprosto protikladné politické názory a návrhy. Jednou se ve vnitrostranickém referendu schválí zavedení občanského příjmu a v jiném, dejme tomu, zrušení daně z příjmu.

Tato situace vyvolává vcelku přirozeně chaos. Noví zákonodárci se mezi sebou většinou neznají, protože nemají za sebou vnitrostranický život, a většinou je ani neznají jejich voliči ve vnitrostranických primárkách dříve a ve volbách později. Aby se celá věc během krátké doby nerozsypala, musí do tohoto (ne)fungování zasahovat „vnější“ autorita. Nejdříve tuto funkci zastával zakladatel Beppe Grillo, který stále zůstává garantem hnutí, dnes předal velkou část této funkce technickému staffu kolem Davideho Casaleggia, syna předčasně zesnulého Roberta Casaleggia, jež byl ideovým i technickým strůjcem hnutí. Moc a orientace tohoto technického zázemí, které vytyčuje trasu, kterou se hnutí řídí, je v rámci hnutí neoddiskutovatelná, o čemuž se přesvědčily už desítky zákonodárců, jež byly v průběhu minulého volebního období z hnutí vyloučeny.

Vedle toho působí ještě politické Direktorium, které však na Grillovi i Casaleggiovi přímo závisí. Hnutí pěti hvězd je tak politickou silou, kde lze debatovat o všem, v konečném důsledku ale rozhoduje jen pár vyvolených. Samozřejmě i v ostatních stranách působí nikým nevolené kroužky, které často mají větší vliv než ustanovené orgány. V tomto degenerovaném rysu demokracie se Hnutí pět hvězd náramně podobá ostatním politickým stranám, které tak rádo kritizuje.