Chci přispět X

Itálie měsíc před volbami

Po éře nevýrazných koalic se vrací Silvio Berlusconi, ale se zlomkem dřívější síly. Smírnou levici vede politik zhlížící se ve Stevu Jobsovi a Hnutí pěti hvězd skáče od tématu k tématu. Italský establishment mezitím hledá druhého Macrona.

Měsíc a týden zbývá v Itálii do termínu velkých souběžných voleb do obou parlamentních komor, vypsaných prezidentem Mattarellou na 4. března. Po nelehkém volebním období, kdy se u moci vystřídaly tři vlády a tři odlišné koalice napříč politickým spektrem, se rozbíhá konečně plnohodnotná volební kampaň.

Hlavní bitvu svedou tentokrát tři politické bloky, a sice pravicová koalice vedená bývalým premiérem Silviem Berlusconim a předsedou Ligy severu Matteem Salvinim, středolevicová Demokratická strana a protestní Hnutí pět hvězd.

Vůdčí postavy hlavních politických bloků. Zleva: Beppe Grillo z Hnutí pěti hvězd, Matteo Renzi z Demokratické strany a Silvio Berlusconi ze Vzhůru Itále. Fotokoláž TzeTze.it

Proměna levice a klam moci Berlusconiho
Když v prosinci 2016 rezignoval předseda středolevicových demokratů Matteo Renzi na premiérský post, myslel si, že předává svému nástupci, tehdejšímu ministrovi zahraničí Paolovi Gentilovi, předsednictví vlády jen na pár měsíců. Renzi prohrál referendum o jím navržené ústavní reformě, současně ale věřil, že se mu podaří sjednotit pod vlastní prapor zhruba čtyřicet procent voličů, kteří pro reformu hlasovali.

Dnes je patrné, že tento plán – mít čtyřicet procent, a být tak nejsilnější ze tří hlavních politických bloků – byla jen planá naděje. Od prosince 2016 preference Demokratické strany soustavně klesají. Na poklesu se podepsaly některé skandály, například ohledně řízení místních bank v Renziho rodném Toskánsku, a celkový nepříliš výrazný dojem z Gentiloniho vlády. Ta působí jako četa údržbářů na lodi, která by potřebovala výraznější opravy.

Itálie se sice vrátila k lehkému hospodářskému růstu, počet pracovních (a v drtivé většině prekarizovaných) míst o něco stoupl a sporné dohody s Libyí zastavily příliv uprchlíků, zemi však ve srovnání s ostatními státy EU i nadále ujíždí pomyslný vlak.

Na preferencích Demokratické strany se přitom projevuje v nemalé míře nejen hodnocení vlády ale i nový směr, který straně udal již zmiňovaný Matteo Renzi. Pod jeho vedením odešlo mnoho představitelů levicového křídla, kteří se nyní pokouší o štěstí v novém hnutí Svobodní a Rovní. Renzimu tento odchod nikterak nevadí, byť tím přišel o nemalou část tradičního elektorátu. Předseda se totiž rozhodl stranu zcela přesměrovat.

Renziho neskrývaným idolem je Steve Jobs, chování má jak z marketingové příručky, používá výrazy anglického byznys ptydepe a rád se ukazuje společně s lidmi, jako je generální manažer automobilového koncernu Sergio Marchionne či podnikový mág Oscar Farinetti.

Marchionne v čele bývalého Fiatu slíbil masové investice do italských závodů, které zatím zůstaly více méně jen na papíře. Za sliby ale těžce zaplatili dělníci snížením mzdových a pracovních podmínek. Farinetti je pak strůjcem úspěchu velkoobchodního řetězce Eataly zaměřeného na italské luxusní potraviny, ve kterém ale vládne prekarizace a špatné pracovní podmínky.

Sám Renzi stojí za reformou, která zásadním způsobem snížila ochranu a vyjednávající sílu zaměstnanců. Předseda se rozhodl vybudovat stranu úspěšných lidí, kteří jsou úspěšní hlavně pro sebe. A těch čtyřicet procent v Itálii prostě není.

Vývoj preferencí od posledních voleb. Zřejmým trendem je pokles podpory Demokratické strany (červená) a nárůst obliby Hnutí pěti hvězd (žlutá). Relativně nižší úroveň podpory Berlusconiho pravice (modrá) a Ligy severu (zelená) zde klame. Tyto strany totiž úsce spolupracují, a tak je záhodno jejich stoupence sčítat. Zdroj WmC

Jestliže před pěti lety bylo nejvíce volných voličů na pravici, letos je to na opačné straně politického spektra. O přízeň tradičních voličů levice se snaží již zmíněné hnutí Svobodní a Rovní, které do klání vede předseda senátu a bývalý protimafiánský prokurátor Pietro Grasso. Zatím malý zájem o tyto voliče projevilo protestní Hnutí pět hvězd. To čím dál hůře balancuje široké politické rozkročení svého elektorátu. Hnutí tak v létě silně brojilo proti uprchlíkům, na podzim si vzpomnělo na zaměstnance a jejich práva, a teď se snaží oslovit podnikatele.

Tato kyvadlová politika je velice patrná ve vztahu k evropské integraci a společné měně: hnutí by o ní chtělo vyvolat referendu, ovšem odmítá sdělit, jak by v něm hlasovalo. Politika Hnutí pět hvězd působí jako neustálá přetahovaná mezi protestními a státotvornýmí pozicemi, mezi sociálními tématy a business-friendly vizáží, mezi proevropskými a protievropskými stanovisky.

Největším favoritem voleb je ovšem zatím pravicový blok složený ze strany Vzhůru Itálie! Silvia Berlusconiho, Ligy severu, která je ve stejné evropské frakci jako Okamurova SPD, a postfašistické stranoy Bratři Itálie. Ačkoliv se Berlusconi snaží tvářit, že má v bloku stále hlavní slovo, politickou iniciativu má fakticky Liga severu, která sází na xenofobii ale také osvědčené neoliberální recepty, jako je, například, rovná daň.

Berlusconiho neomezuje jen vysoký věk (letos mu bude 82 let), soudní zákaz výkonu veřejných funkcí, ale především zastaralé nastavení jeho politiky. Dříve Berlusconi vítězil díky populismu konzervativního typu. Mediální magnát měl mezi italskými voliči úspěch, protože jim slíbil, že po velké politické a ekonomické krizi z počátku 90. let, vrátí stav blahobytu, hedonistického individualismu a politické deangažovanosti, na který si italská společnost zvykla v 80. letech.

Tento Berlusconiho konzervační program, který se fakticky snažil vytěsňovat změny probíhající ve světě i v samotné Itálii, nemalé části Italům vyhovoval materiálně a ideologicky. Krize v letech 2008-2012 však ukázala, že se jednalo jen o iluzi.

Nový populismu Ligy severu (a částečně i Hnutí pět hvězd) naopak vyrostl, jako reakci na tuto krizi. Po předchozí iluzi se nemalá část společnosti ptá, kde skončil její blahobyt. Nový populismu přetváří tuto otázku na, kdo nám okradl náš blahobyt, aby následně předhodil známý repertoár „zlodějů“.

Nejvýraznějším reprezentantem vlády tvrdé ruky kombinované s příslibem neoliberálních reforem je v těchto volbách lídr Ligy severu Matteo Salvini. Repro z televizního vysílání

Rozpaky z Grilla a čekání na Macrona

Kvůli odchodu Velké Británie se Itálie dnes stává formálně třetím nejdůležitějším státem v Unii. Přesto se nezdá, že by možný výsledek voleb, úspěch Hnutí pět hvězd či eurofobní pravice, někoho zatím znepokojoval.

Mnozí spoléhají na to, že ve volbách žádný ze třech bloků nedostane většinu v obou komorách parlamentu, a proto bude nutné najít řešení ve stylu velké koalice. Pravicová koalice je méně pevná, než se zdá, a Hnutí pět hvězd se zatím jeví jako příslovečný papírový tygr. Na vině je především jeho vnitřní fungování a struktura.

Hnutí je sice manažersky řízeno několika vyvolenými kolem zakladatele a bývalého komika Giuseppe Grilla, jeho plebiscitní vnitřní fungování a neschopnost tvorby politické kultury a kádrů však vede k nemalé míře vnitřní nestability. V posledním volebním období, a to jen kvůli vnitřním problémům, z hnutí odešla zhruba čtvrtina zákonodárců.

Vznik další velké koalice, která by zřejmě zachovala v čele vlády současného premiéra Gentiloniho, podporuje i jeden další fakt. Italský establishment již nějakou tu dobu hledá svého Macrona. I tentokrát by se mělo jednat o bankéře, byť mnohem známějšího, než kterým byl současný francouzský prezident: 31. října 2019 končí ve své funkci aktuální guvernér Evropské centrální banky Mario Draghi.

Nikdo však neví, zda by Draghi byl svolný k rychlému stěhování do Říma. Šéf centrální banky navíc nemá ten drive, kterým v jistém ohledu oplývá Macron, a jen těžko by se stal lídrem nové středové politické síly. Není to ani poprvé, co italský establishment hledá osobnost, která by dokázala zakotvit italské politické spektrum do středu. Sázka, ať už se jednalo o bývalého eurokomisaře Maria Montiho či o Mattea Renziho, nikdy nevyšla.

Italský establishment rád skrze své velké deníky, jako je Corriere della Sera, vyčítá širokého elektorátu nezodpovědnost. Svým hledáním Křesťanské demokracie 2.0 a snahou vytlačit z politiky společenský konflikt však vypadá také jako z jiného světa.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.