Onehdy jsem se šla do Vysočan podívat na bustu Ladislava Klímy. V roce 2013 (135. výročí narození Ladislava Klímy) její vznik (sochař Michal Blažek) a umístění zařídil (a podle mých informací) i zaplatil Josef Zumr, filosof a Klímův editor, který se dílem soustavně zabývá — a vlastně je pro současnou českou veřejnost znovu objevil a zprostředkoval. Busta je umístěna na někdejším hotelu Krása v Sokolovské ulici číslo 247, kde filosof 12 posledních let svého života bydlel, a protože se zařekl, že nevstoupí do tramvaje poté, co tam bylo zakázáno kouření, pěšky rázoval do centra za přáteli i odpůrci, dokud ho 19. dubna 1928 nesklátily souchotiny.

Umístit na dům pamětní desku, neřkuli bustu, je administrativně docela složitý proces, ale příznivci Ladislava Klímy jím dokázali projít a Vysočany tak mají své malé poutní místo, připomínající apoštola nonkonformismu a svobody i za cenu sebezničení.

↗

Byl divný, znepokojoval, provokoval. O jeho poslušných domažlických spolužácích i profesorech však dnes nevíme nic. Repro DR

Na Ladislava Klímu jsem si vzpomněla proto, že byl kdysi v Domažlicích vyloučen ze všech gymnázií v Rakouské monarchii za to, že ve školní slohové práci urazil habsburského císaře. Aby vyhověl otci, pokusil se dospět k maturitě v chorvatském Záhřebu, ale nevydržel tam. O instituci zvané škola a jejích profesorech píše zábavně a expresivně pohrdavým způsobem, který je povzbuzením všem studentům, těžko se vyrovnávajícím se systémem středoškolské řehole (přičemž ta současná je směšná proti té, které jsem byla podrobována já a moje generace a ta je zase idylou laskavosti a tolerance proti knutě rakousko-uherských ústavů).