Onehdy jsem se šla do Vysočan podívat na bustu Ladislava Klímy. V roce 2013 (135. výročí narození Ladislava Klímy) její vznik (sochař Michal Blažek) a umístění zařídil (a podle mých informací) i zaplatil Josef Zumr, filosof a Klímův editor, který se dílem soustavně zabývá — a vlastně je pro současnou českou veřejnost znovu objevil a zprostředkoval. Busta je umístěna na někdejším hotelu Krása v Sokolovské ulici číslo 247, kde filosof 12 posledních let svého života bydlel, a protože se zařekl, že nevstoupí do tramvaje poté, co tam bylo zakázáno kouření, pěšky rázoval do centra za přáteli i odpůrci, dokud ho 19. dubna 1928 nesklátily souchotiny.

Umístit na dům pamětní desku, neřkuli bustu, je administrativně docela složitý proces, ale příznivci Ladislava Klímy jím dokázali projít a Vysočany tak mají své malé poutní místo, připomínající apoštola nonkonformismu a svobody i za cenu sebezničení.

↗

Byl divný, znepokojoval, provokoval. O jeho poslušných domažlických spolužácích i profesorech však dnes nevíme nic. Repro DR

Na Ladislava Klímu jsem si vzpomněla proto, že byl kdysi v Domažlicích vyloučen ze všech gymnázií v Rakouské monarchii za to, že ve školní slohové práci urazil habsburského císaře. Aby vyhověl otci, pokusil se dospět k maturitě v chorvatském Záhřebu, ale nevydržel tam. O instituci zvané škola a jejích profesorech píše zábavně a expresivně pohrdavým způsobem, který je povzbuzením všem studentům, těžko se vyrovnávajícím se systémem středoškolské řehole (přičemž ta současná je směšná proti té, které jsem byla podrobována já a moje generace a ta je zase idylou laskavosti a tolerance proti knutě rakousko-uherských ústavů).

Vzpomínám si na to proto, že momentem vyloučení instituce dotyčného vyloučeného jenom zatvrdí. Jestli si rakousko-uherská c. k. gymnázia pomohla vyloučením studenta Ladislava Klímy, nevím, leckdo si asi oddechl, byl divný, nepochopitelný, znepokojoval, provokoval. Ale o těch poslušných domažlických spolužácích i jejich profesorech, natož pak řediteli gymnázia, nevíme dnes nic.

Bytostně znepokojivý živel

Jakub Patočka, bytostně znepokojivý živel, má mně z neznámého důvodu potřebu patřit do struktur, v nichž si pak počíná poněkud svévolně a na poměry v Čechách příliš aktivisticky. Možná ho k tomu vychoval Jaroslav Šabata, který ovšem měl úplně jiné povahové vlastnosti — a ostatně ani on to se strukturami neměl snadné. Jakub Patočka je prostě libero, u něhož záleží na míře nadhledu náčelníků příslušných struktur, jak se k němu postaví.

Mít mezi členy takový element je pro politickou stranu náročné, ale spíše dobré, dosvědčuje to její názorovou otevřenost i zprostředkovaně otevřenost členům, s nimiž to sice není snadné, kteří ale disponují nadšením, energií, iniciativou a myšlenkovou průbojností. Akt vyloučení, odůvodněný odlišným názorem brněnské sociální demokracie na rekonstrukci či přestěhování nádraží, je trapný, přece ani mezi členy a voliči brněnské ČSSD o té věci nemůže panovat shoda. Nebo musí?

Vyloučení Jakuba Patočky z ČSSD, na němž si obzvlášť smlsly Lidové noviny (a těžko se člověk ubrání podezření, že to je pomsta jejich skutečného majitele a jím placené redakce za Žlutého barona) ukazuje brněnskou — a potažmo veškerou — ČSSD jako nesnášenlivou a vnitřně nejistou partaj. Vstup Jakuba Patočky do jejích řad mi připomíná vlnu vstupů interesantních osobností do KSČ v 60. letech s úmyslem ji reformovat (patřil mezi ně i Miloš Zeman).

Tehdy se chvíli zdálo, že by to snad i bylo možné — a pak přišel 21. srpen a vlna stranických prověrek a vylučování s následky, o kterých vím svoje, neboť jsem je za svoje rodiče řadu let nesla. Snad proto jsem na moment vylučování mimořádně citlivá, až alergická. Je směšné, že Jakuba Patočku může ze sociální demokracie vyloučit místní brněnská organizace, jíž šlápl na kuří oko v záležitosti referenda o přesunu nádraží, ale asi zejména proto, že dával najevo, že politiku brněnských představitelů ČSSD považuje za špatnou a dal by v Brně přednost jinému názorovému směru ČSSD.

Jeho vyloučení je směšné stejně, jako když moji matku okresní výbor KSČ v Tachově vyloučil v roce 1969 ze strany za to, že zařídila promítání filmu o Janu Palachovi. Jak by ho mohla s dobrým svědomím nezařídit? Jak by mohl někdo, kdo nesouhlasí s přesunem brněnského nádraží a má k tomu své dobré důvody, sklapnout jen proto, že místní organizace v Brně je jiného názoru?

Myslím, že každý, kdo se trochu zajímá o politické dění, musí vidět, že důvod je zástupný. Jakub Patočka pravděpodobně do žádné politické strany nepatří, byť v diskusi na ČRo Plus opakovaně řekl, že se cítí evropským sociálním demokratem a jako takový se hodlá angažovat. To jistě je možné, ale asi to nejde v rámci stanov ČSSD, kdy o členství rozhoduje místní organizace. To není odsudek, podle svého přesvědčení a poznání do žádné nepatřím ani já nebo celá řada dalších myšlenkově nezávislých a těžko disciplinovatelných jedinců, které považuji za své přátele a pro svoje nezávislé myšlení jsou pro mě inspirativní.

Po otřesu z posledních voleb se najednou všude mluví o tom, že politické strany nadále musí vypadat a fungovat jinak. Tak jo — a to začneme vylučováním? Kvůli neshodám se nemá vylučovat ani uraženě vystupovat, když se přestane dařit. Pokud v té které straně takové poměry jsou, zavání to opravdu bolševismem. A strana, která se cítí nejistá a poražená, má sklony k represím — jen si vzpomeňme, jak v Olomouci ODS v podobné situaci mocí mermo chtěla trestně stíhat řidiče autobusu Romana Smetanu rovněž ze směšného a malicherného důvodu — i to působilo jako bolševická praktika.

Jakub Patočka ve zmíněném rozhovoru řekl, že z ČSSD by se mělo vylučovat za jiné prohřešky, třeba za rasistické řeči. Já si ale ani s tímto vylučováním nejsem jistá — antidemokratické prohřešky by měla demokratická strana veřejně i dovnitř sebe rázně a nekompromisně odsoudit, stejně jako zlodějinu a korupci svých členů. A distancovat se. A to by snad mohlo stačit, ať každý své členství zváží sám.