Spisovatelka Alena Wagnerova v Tvaru č. 17, v sloupku nazvaném Bílé rukavice, uvádí zajímavou okolnost. Při svém bádání v Archivu bezpečnostních složek, konkrétně ve složce s nadpisem „Trockisté a surrealisté“, se musela probírat mnoha různými udáními, které bezpečnostní orgány zhruba v letech 1948 až 1952 vedly proti skupině lidí podezřelých ze sympatií k „trockistům či surrealistům“ (a nějak je vyhodnocovaly).

Někdy byla udání závažná, jindy úplně nicotná, spíše jen udání pro udání. „Děsivé a otřesné bylo ale jejich množství i to, že tu nešlo o potvrzení viny nebo neviny, ale o nálepku. A někdy, jako u Záviše Kalandry, i o život,“ poznamenává Alena Wagnerová s pocitem, že i tato digitalizovaná akta by kvůli jejich odpudivosti měl badatel probírat v rukavicích, podobně, jako musí bílé rukavice používat při studiu archivních dokumentů nedigitalizovaných.

S mojí maminkou, ročník 1925, často hovoříme o padesátých letech minulého století, jejichž hrůzovláda se na udavačství zakládala. Sama totalitní moc totiž nemá takové síly a prostředky, aby mohla proniknout na všechna pracoviště a vstoupit přímo do domácností, do rodin. Proč síť udavačů zhoustla tak, až si důvěřovat už nemohli ani kamarádi a kolegové, ba ani nejbližší příbuzní?

Jak maminka říká, kam se člověk hnul, tam musel očekávat nějakého udavače, konfidenta. Asi to bylo také tím, že účinnější, závažnější udávání bylo honorováno, prý až pět set korun za kus, a to byly nějaké peníze! V našem domě se tímto způsobem přiživovali udavači alespoň dva. Ochladly i sourozenecké vztahy a na tvářích dříve velice živých se ve společnosti rozhostila jakási strnulá budovatelská maska, obecně přijatelná. U nás stačí, aby totalitní moc s porobou začala, a lid už si ji dovede do zničujících konců.

Ostatně podobným procesem národní poroby prostřednictvím jeho lidu jsme procházeli také po srpnu 1968, kdy mělo pouhé „poučení z krizového vývoje“, sesmolené Husákovým politbyrem, stejnou účinnost jako hlavně tanků a samopalů. Ten sborníček stranického spílání a nápravných hesel nás dovedl ke kapitulaci, o níž se Brežněvovi možná ani nesnilo — svou hrdost jsme mu sami složili k nohám. Soudruh se začal bát soudruha, soused souseda. Také v tomto našem elektronickém listě se období takzvané normalizace bohužel často hodnotí podle (slušné) životní úrovně, a nikoli podle poměrů v občanské společnosti z hlediska důstojnosti člověka a jeho etických zásad neboli morální integrity.

↗

V našich končinách stačí, aby totalitní moc s porobou začala, a lid už si ji dovede do zničujících konců. Repro DR

Vázat důstojnost člověka toliko k sociálním jistotám a prosperitě bývá nepřípustná zkratka, k níž se v heslech uchylují autoritářské režimy. Sójový suk či polomáčené sušenky, které byly dobré už za Husáka, nejspíš zůstanou takovými i za Babiše, tak proč si stěžovat, že.

V rozhlasovém portrétu Dagmar a Františka X. Halasových, jehož autorem je Jan Hanák a který nese název „Nazývám kočku kočkou“, mluví Dagmar Halasová také o době padesátých let minulého století, kdy bylo ve školách i na pracovištích žádoucí psáti si vzájemná hodnocení a posudky. Tu jako slohovou práci, jinde jako projev soudružské otevřenosti. Vy, kteří spolu sdílíte školní lavici, kabinet nebo šatnu, o sobě přece víte nejvíc!

Pak ovšem stačilo napsat o druhovi, že je třeba zádumčivé povahy. Z čehož se pak mohlo odvozovat, chtělo-li se, že za jeho zádumčivostí je nesouhlas s vedoucí úlohou komunistické strany, jinak by nebyl zádumčivým. A z toho už se dalo leccos vyvodit.

Svoboda lágru

Dagmar Šimková v knize „Byly jsme tam taky“ líčí různé útrapy, jimiž prošla ve vězení jako oběť politických procesů. Život na pokraji neživota, kdy k trýzni proti lidskosti, srovnatelné s žalářováním mužů, se přidává utrpení ještě navíc — proti ženskosti. Strašné! Úděl horší vražedkyň. Vražedkyně lidstva i komunismu, jak o nich dobová propaganda mluvila.

Šimková jako vězenkyně, která spolu s dalšími podobně postiženými sní o svobodném světě vně zdí kriminálu a své odsouzení pokládá za příšerný a nepochopitelný souběh nepřízně osudu, justičních omylů a nedopatření. Dagmar Šimkové se podařilo utéci z nucených prací na Slovensku, ale vyvrknuvši si nohu, vysílením usne v panáku obilí. Záblesk soucitu projevuje jen četnický velitel na strážnici, kam ji předseda JZD, jemuž ji vítězoslavně předali brigádníci pracující na poli, odvedl jako vyvrhele společnosti.

Velitel jí nenápadně podá hrnek s čajem a slivovicí a dokončuje výslech člověka, „jenž se opil a trochu pobil tchána sekerou“. Bojí se, aby ho ten vyslýchaný muž neudal, „že soudruh policajt je málo uvědomělý“. „V těch dnech,“ píše Šimková, „jak všichni pamatujeme, nikdo nevěděl, kdo koho udává, a člověk se strachoval ukázat, že v něm něco člověčího ještě zůstalo.“ Na útěku ji pomohli pouze Cikáni.

Šimková se dobírá truchlivého poznání: duchem svobodné zůstávají ony v hadrech, jimž dennodenně vtloukají do hlav: „Jste vyvrhelové lidské společnosti. Zapomenuté, nikdo o vás neví, nedbá, nechce vás zpět, jste nic, přestaly jste existovat.“ A ti svobodní venku, naděje pokroku, se nechali spoutat, uvěznit ve lživých politických poměrech, slibujících šťastnou budoucnost. Kdo je přinutil tak slepě sloužit? Copak je mučili?

Jak píše Šimková, smyslem toho snášet a vydržet strašnou vězeňskou trýzeň už ani nebyla pomyslná „svoboda“ za branou žalářů. Důležitější bylo „udržet si morální integritu“.

Knihu „Byly jsme tam taky“ jsem četl už před několika lety. Od té doby přemýšlím, jestli v ní není ještě další poselství: obava, že největší hrozbou pro morální integritu je právě vize blahobytu, která možná tím, jak je jako na dosah, už ani nepotřebuje žádnou ideologii. Bez udavačů se to ale nejspíš neobejde.