Ilona Švihlíková ve své poslední knize potvrdila pověst nekorektní glosátorky politického dění. Stejně jako v jejích předchozích dílech, i v Řecké tragédii se autorka spolu s řeckým historikem a filologem Konstantinem Tsivosem ostře opírá do stále ještě dominující neoliberální ideologie a dokládá, že ekonomické recepty, které nabízí, nebývají funkčním řešením.

Publikace poměrně podrobně popisuje řecké dějiny, a to zejména prizmatem politické ekonomie. Ukazuje, že zadlužení Řecka je záležitost mnohem komplikovanější, než jak vypadá v podání pravicových novinářů, a současná neokoloniální nadvláda EU, ECB a MMF je vlastně parafrází hesla „dříve tanky, dneska banky“ v praxi. Tragédii pak dle Švihlíkové nezpůsobila jen světová finanční krize v roce 2008, ale i způsob, jakým se státy snažily situaci stabilizovat. Velkou chybou bylo zejména aplikovat německý ekonomický model, který je založen na zcela odlišné struktuře ekonomiky.

Potud je kniha zajímavá coby učebnice novodobé historie. Od Švihlíkové by se však — tak jako v případě knihy Přelom či Jak jsme se stali kolonií — čekalo nějaké hlubší zamyšlení nad ekonomicko-politickými alternativami. To však nepřichází, nepočítáme-li velmi stručný náčrt několika ekonomických návrhů Yannise Varoufakise, řeckého exministra financí.

Ty nicméně debatu nikam neposunují, protože jsou tváří v tvář německým zájmům politicky neprosaditelné. Poslední kapitola nakonec odkazuje k demokratizačnímu hnutí DiEM25, které je však v současné době spíše diskusním klubem vysloužilých levicových intelektuálů, jejž si u kulatého stolu plánují revoluci shora, aniž by bylo podpořeno viditelnější mobilizací mas či zájmem médií (jak tomu bylo u hnutí Indignados či Occupy).

Přestože je kniha zaměřena převážně makroekonomicky, je s podivem, že Švihlíková se vůbec nezabývá ekonomickými experimenty, jimiž obyčejní lidé na finanční krizi v Řecku zareagovali. Militantní demonstrace po policejní vraždě Alexise Grigoropoulose charakterizuje aktivistka Alternativy zdola jako řádění „extremistů“ a ze stovek pracovišť pod dělnickou samosprávou není v knize analyzováno ani jedno.

Přitom anarchistická perspektiva, která se tváří v tvář sociálním otřesům vynořila, šla mnohem dále než například hnutí samosprávných továren po argentinském státním bankrotu v roce 2001. Okupovány totiž nebyly jenom továrny (například keramička Viome v roce 2012), ale i restaurace (Barthelonika ve městě Thessaloniki v roce 2010) či dokonce nemocnice (klinika v Kilkis v roce 2012). Kromě toho se nebývale rozšířilo družstevnictví, solidární sítě či alternativní měny.

V tomto bodě by mohla být Řecká tragédie nejen popisnou publikací, ale i návodem, jak udělat jiný svět možným; jak jsme ostatně u Švihlíkové zvyklí. Jak nám ukázala praxe španělské „komunistické vesnice“ Marinaleda, samosprávné projekty dokážou mnohem lépe zvládat dopady vrtochů finančních trhů, čímž se oklikou vracíme k makroekonomickému řešení celé situace.

Problém nelze vyřešit prostřednictvím summitů ani bouřlivých prohlášení ministrů (natožpak účastí ve volbách), ale spíše lokalizací ekonomiky a — byť si to Řekové stále nechtějí připustit — odchodem z eurozóny (pomineme-li variantu, že Německo v zájmu udržení eura dobrovolně zchudne). Přechod na původní či alternativní měnu by byl totiž tak jako tak znamenal pro obyčejné Řeky mnohem méně bolestivý proces než totální bankrot spojený s medicínou šokové doktríny.