Kdybychom neužívali termínu „sociální bydlení“, ale toliko „bydlení v obecních bytech“, možná by už bylo po problému. A stačilo by, kdyby stát na vznik takových bytů poskytl nějakou dotaci, jako poskytuje dotace i na jiné stavby, jako jsou například hřiště nebo retenční nádrže, jejíž podmínkou by bylo, že obec smí bytů využívat v režimu sociálního bydlení. A kdo ví, jestli by na to musel být nějaký zákon, jako asi není zákon ani na podporu zimních stadionů atp.

Napadá mě, že pro obec, rozumějme pro město, by mohlo dokonce být výhodné takové byty stavět. Vždyť obecně to výhodné je, víme, že bohatší lidé i různé společnosti vkládají své peníze do výstavby bytového fondu, byty se stavějí jako výhodná investice, často aniž by v nich někdo bydlel, prostě pro budoucnost.

Ani obce, tedy města díky výnosům z daní dneska nejsou nijak chudá, takže si mohou dovolit budovat i takové vymoženosti, jako je například klubovna pro tenisty, stavba za pět milionů. Nekritizuji to, pouze dokládám, že si leckde mohou dovolit docela velkoryse podporovat i skupinové, menšinové zájmy.

Tak v mnohých obcích, čímž myslím města, v posledních letech vzniklo téměř vše: od akvaparku a krytého bazénu, přes různá sportoviště znamenitých umělých povrchů a přes sportovní halu, po obnovu společenských domů, kulturních památek a zřízení různých středisek volného času pro děti a mládež.

Na ubytovně domov nevznikne

Osvícenější obce se také snaží přispívat na různou spolkovou činnost, na sport i kulturu, snaží se, aby lidé, a zejména děti a mládež, mohli rozvíjet své zdatnosti, společensky se zabavit a uplatnit. Už to není ani komfort, ale součást standardní městské infrastruktury. K ní by, podle mého, snadno mohlo patřit i ono „sociální bydlení“, kdybychom se nebáli slova „sociální“.

Slovo „sociální“ totiž vyvolává neblahé asociace, takže kritici takového bydlení se obávají, aby sociální byty nevznikaly vedle sebe a nevytvářela se tak špatná, asociální sousedství a prostředí. Tedy že by horší životní styl, dosud rozptýlený po ubytovnách, se soustředil do jedné oblasti s nižšími aspiracemi, a tudíž by byl i náchylnější k různým závislostem atd.

Podle mého jde o strach opačný: aby ta „slušná“ společnost nemohla být nějak kontaminována tímto případným asociálním prostředím, posunutým více do města, do obecních bytů. Ať je ten strach dobře míněný — ve prospěch obyvatel sociálních bytů, nebo naopak pokrytecký — proti těmto obyvatelům, v každém případě je nepřípadný a naprosto jalový.

Dosvědčuje, že na chudší lidi se díváme jako na společensky problematickou skupinu, před níž se musíme mít buď na pozoru za pomoci obecních strážníků a různých přisluhujících biřiců, a nebo ji zahrnovat do různých sociálních a protidrogových programů s nároky na psychologické poradny a různé nízkoprahy. Na potenciální obyvatele sociálních bytů rovnou pohlížíme jako na poněkud závadnou společnost.

Ve skutečnosti povětšině nejde o žádné povaleče, ale naopak o příkladně pracující lidi, často matky — samoživitelky, které navzdory své píli nedosahují příjmů, z nichž by mohly uhradit uhradit i skromný provoz domácnosti v bytě s obvyklým nájemným. Jejich děti se nechovají o nic hůře než děti z takzvaných dobře situovaných rodin.

↗

Vytvářet domov na ubytovně není možné a žít v trvalém provizoriu nemůže nikomu a ničemu prospívat. Foto awasyojana.in

Kritici také uvádějí, že přidělování sociálních bytů povede k větší korupci v obci a že v bytech nakonec nebudou bydlet potřební, ale různí vykukové. To nechápu. Nárok žadatelů na sociální bydlení přeci vyhodnotí sociální odbor, který podobně podle předem daných a veřejně přístupných kriterií hodnotí také žádosti a nároky na různé sociální dávky (v hmotné nouzi), příspěvek na bydlení atd. S jistou mírou lhavosti klientů se počítat musí, ale tak už to na světě chodí. Když radní pouze potvrdí návrh sociálního odboru na přidělení sociálního bytu, a nezačnou do toho vrtat a snažit se prosadit někoho jiného, korupce je vyloučena.

Kritici sociálního bydlení někdy také argumentují tím, že byty pro sociálně slabé občany budou podléhat značnému opotřebení, budou vybydlovány, a snížené nájemné nepokryje jejich údržbu.

Záleží na tom, kdo a jak je bude spravovat. Bude-li nájemné alespoň přibližně srovnatelné s výší příspěvku do fondu údržby a oprav u domů ve společném vlastnictví majitelů, kteří z tohoto fondu dokážou domy zvelebovat, pak ani domy se sociálními byty chátrat nemusí. Jde o tu správu, aby se o obecní nemovitosti starala, a údržbu nezanedbávala.

V našem městečku díky řediteli základní školy, který je také radním a sociálním demokratem, jsou různé sporty a zájmové kroužky dostupné také dětem, jejichž rodiče si nemohou dovolit pořídit jim lyžařskou výbavu, nebo si ji jenom půjčit v půjčovně, zaplatit dětem hory atd. Lyže a výbavu si mohou půjčit ve škole za symbolický poplatek, na hory mohou dostat příspěvek a tak dále.

Cvičit a sportovat ve sportovní hale a na sportovištích mohou všechny děti zdarma, bez poplatků a vstupného. Sportovní hala je nová, jsou v ní krásné sprchy a různé moderní sociální vymoženosti. Na její provoz město pochopitelně přispívá, někdo by řekl — doplácí. Díky tomu může být hala přístupna všem, i těm chudším jako součást kvality veřejného prostoru.

A teď si představme, že z tohoto v podstatě docela komfortního veřejného prostoru dítě dorazí domů — na ubytovnu do jedné místnosti, nebo do jiných podobně stísněných poměrů, kde tu jeho mámu unavenou po šichtě si nemůže vykládat jinak než jako jaksi nějak blbou a neschopnou zajistit to, co všude kolem sebe vidí a užívá. Jak to, že ta osoba, která vstává v pět ráno a spěchá do práce, vede tak nuzný život? Proč? Proč ve sportovní hale teče ve sprše teplá voda a nám ji tady vždycky někdo vycabrá?

Z tohoto úhlu pohledu bych řekl, že sociální byty mohou přinést víc prospěchu a užitku, než si možná myslíme. Kritici návrhu zákona o sociálním bydlení mají i jiné argumenty, které jsou logické a těžko je vyvracet. Nicméně z mého pohledu jsou všechny podružné — vytvářet domov na ubytovně není možné a žít v trvalém provizoriu nemůže nikomu a ničemu prospívat.