Na dvoře před školní budovou sedí v kroužku na židlích asi dvě desítky žen, většina z nich má na hlavě šátek. Moje blonďatá nezahalená kolegyně je obklopená hloučkem výskajících dětí, které chtějí ulovit selfíčko. Muži sedí v jiném kroužku opodál a diskutují mezi sebou. Jsme v malé vesnici kousek od turecko-syrských hranic — v poklidném soumraku na školním dvoře to tak nevypadá, ale Aleppo je odsud asi jenom dvě hodiny jízdy autem.

Mladá žena s dítětem na kolenou mi naléhavě ukazuje potištěný kus papíru. Nemluví moc anglicky, ale nakonec se nám povede shodnout, že se jedná o kopii dokumentů jejího manžela, který je v Německu. Žena se ze mě snaží vypáčit informaci, co by mohla udělat, aby se mohla vydat za ním. Skončíme u toho, že jí na sebe dávám kontakt a slibuju ji spojit s někým, kdo jí bude schopný vysvětlit víc v arabštině. Je konec března 2016 a od podepsání tolik oslavované dohody mezi Evropskou unií a Tureckem neuplynuly ještě ani dva týdny.

Moje nová známá je ale ve skupince téměř jediná, která se snaží informovat, jak se dostat do Evropy. Ostatní ženy mluví jenom o tom, že se chtějí vrátit domů do Sýrie a že by chtěly, aby děti chodily pořádně do školy. Jeden z tlumočníků — muž, takže nesedí s naší skupinkou — pak při loučení překládá, co nám chtějí sdělit všichni jeho kolegové usazení na dvoře: my nechceme do Evropy! Větu říká důrazně, vykřičník za ní visí ve vzduchu. My chceme domů, a pokud to nepůjde, chtěli bychom, aby nám Evropa pomohla důstojně žít tady. Když budeme moct pracovat a děti chodit do školy, nic nám tady nechybí. V tu chvíli se do diskuse vloží asi sedmdesátiletý dědoušek a tlumočník překládá jeho rozčilenou arabštinu: viděl jsem v televizi, jak se k nám vaši policisté chovají. Viděl jsem video, ve kterém dva policisté, myslím, že to bylo v Maďarsku, močili na uprchlíka a kopali do něj. Je to pravda? Bál bych se jít do Evropy, chci zůstat tady, ale nemám za co žít. Mlčíme a nevíme, co odpovědět.

↗

Tábory působí přátelsky, ale po půl hodině procházení v prachu mezi nekonečnými řadami stanů se nelze zbavit pocitu beznaděje a neodbytné otázky — co se tu proboha dá celé dny dělat? Odpověď je jednoduchá — nic. Foto European Parliament

Skupinka, která je ubytovaná ve školní budově, je jednou z mnoha skupin syrských uprchlíků, které v Turecku bydlí mimo oficiální uprchlické tábory. Podle oficiálních čísel UNHCR je v Turecku v současné době asi 2,6 milionu uprchlíků, drtivá většina z nich ze Sýrie. Oficiální čísla ale nepočítají s těmi, kteří se nikde nezaregistrovali, a těch může být klidně ještě jednou tolik. Registrace totiž není povinná a vedle nesporných výhod (nárok na pomoc ve formě zdravotní péče, bydlení v táboře) má i nevýhody — například nemožnost opustit region, ve kterém byl dotyčný zaregistrován. V praxi to znamená povinnost zůstat na jihu Turecka při hranicích ze Sýrií a například nemožnost přivydělávat si na turistickém ruchu třeba v Istanbulu.