„Voda je život!“ volali před víc než deseti lety salvadorští zemědělci, ke kterým se přidaly jedovatými splašky otrávené rodiny v michiganském Flintu i Siouxové v dakotské rezervaci Standing Rock. Jejich pokřik nakonec dolehl zpět k zákonodárcům země, z níž vzešel.

Devětadvacátého března se poslanci tohoto drobného středoamerického státu odhodlali postavit ohromnému nátlaku nadnárodních těžebních korporací a schválili celosvětově vůbec první všeobecný zákaz těžby kovů — toxického odvětví, jež ohrožuje salvadorské zásoby pitné vody.

Toto historicky zásadní rozhodnutí by ještě nedávno bylo docela nemyslitelné. Když jsme se v Salvadoru minulé léto ptali množství různých lidí včetně předsedy sněmovního Výboru pro životní prostředí a změny klimatu, zda si vzhledem ke strašlivým ekologickým následkům těžby dovedou představit, že by jednoho dne byla zákonem zcela zakázána, všichni odpovídali v zásadě „ne“.

A přesto — v úterý osmadvacétáho března po rozhovoru s poslancem Dr. Guillermem Matou se věci se mají docela jinak. Jen hodinu na to jde doktor přesvědčovat členy svého výboru, aby takový zákaz jednohlasně podpořili. Na druhý den pak hlasuje jednomyslně celá sněmovna — všichni přítomní poslanci, ze všech zastoupených stran.

Jedinečné povaze tohoto vítězství porozumíme teprve tehdy, pochopíme-li rozsah sil, proti nimž bylo vybojováno. Máme na mysli desítky milionů dolarů, jimiž se v posledních deseti letech těžební společnosti pokoušely zacpat salvadorským zemědělcům i politikům ústa.

Zlatá horečka nového tisíciletí

Těžaři se do Salvadoru nahrnuli krátce po roce 2000, v době, kdy rychlý růst čínské ekonomiky vyhnal ceny zlata a dalších nerostů do nebývalé výše. Obezřetní salvadorští zemědělci ze zlatem oplývajícího severu země se vydali na návštěvu do obcí sousedících se zlatými doly ve vedlejším Hondurasu. Tam viděli ekologickou zkázu, kterou působí jedovatý kyanid, užívaný k loužení zlata z okolní horniny.

V roce 2005 proto vytvořili Národní kulatý stůl proti těžbě kovů a zahájili masovou kampaň, jež upozorňovala na hrozící zamoření povodí řeky Lempa, která pramení poblíž ložisek zlata a zásobuje pitnou vodou víc než polovinu salvadorského obyvatelstva. Na svou stranu se jim brzy podařilo získat i katolickou církev. Už v roce 2007 tak průzkum Středoamerické univerzity ukázal, že víc než dvě třetiny salvadorských občanů těžbu odmítají. Odpor veřejnosti byl natolik silný, že donutil tehdy vládnoucího prezidenta z pravicové strany ARENA slíbit, že jeho vláda nebude udělovat žádné licence k těžbě, dokud záměry neprojdou kopmlexním ekonomicko-ekologickým zhodnocením.

Těžařské společnosti zuřily. Dvě z nich v roce 2009 zažalovaly salvadorskou vládu za domnělé porušení jejich práv, údajně chráněných salvadorským zákonem o investicích, ušitým podle vzoru Světové banky - a neoliberálními volnotržními dohodami toho typu, jež budí v celém světě stále větší pobouření.

Náš Institute for Policy Studies, kanadská MiningWatch a desítky dalších sdružení vytvořily společně síť mezinárodní solidarity, jež zorganizovala nespočet demonstrací a vydala množství studií, článků a prohlášení - a dokonce složila i protestní píseň. Protesty probíhaly od Washigtonu po Vancouver, od Toronta přes Melbourne až po Manilu.

Největší z těžařských firem — OceanaGold — mezitím vytrvale pokračovala ve svých metodách právní šikany, vedla globální propagandistickou kampaň a intenzivně lobbovala u salvadorských politiků. V říjnu 2016 však utrpěla ohromující porážku. Tribunál Světové banky — orgán, který obecně straní velkým korporacím — jednomyslně rozhodl, že její žaloba proti Salvadoru je zcela neopodstatněná, a nařídil společnosti zaplatit zemi náhradou osm milionů dolarů. OceanaGold se ale nezalekla. Nejenže částku nezaplatila, ale naopak ještě zintenzivnila nátlak na Salvador, aby jí povolil těžit, a rozběhla další kolo PR kampaně, jak zelená a „odpovědná“ těžební společnost vlastně je.

Silné hnutí odporu

El Salvador je země, která si prošla desítkami let útlaku ze strany Spojených států i velkých firem. Nelze se proto divit, že v reakci na takovou aroganci tamní hnutí odporu posílilo. K požadavku přijmout zákon zakazující těžbu se přidala katolická církev a členové Národního kulatého stolu zorganizovali řadu pochodů a dalších protestních akcí.

Síť mezinárodní solidarity mezitím shromáždila podpisy dvou set osmdesáti organizací, reprezentujících více než sto osmdesát milionů lidí, pod prohlášením žádajícím firmu, ať „zaplatí a jde“. Na týdenní cestu po Salvadoru pozvala Carlose Padillu, guvernéra filipínské provincie, kterou OceanaGold těžbou zlata devastovala již po léta. Ten na závěr, těsně před samotným historickým hlasováním, přednesl své svědectví před sněmovním Výborem pro životní prostředí a změny klimatu.

Již během projevů před hlasováním měli mnozí poslanci ze všech možných stran vyzdobena svá místa nápisy „ne těžbě, ano životu“. Salvadorské vítězství představuje především příběh neobyčejně vytrvalého boje za spravedlnost. Čtyři místní protitěžební aktivisté byli zavražděni a mnoha dalším vesničanům bylo vyhrožováno smrtí. Šance zvítězit se mnohdy jevila jako nepatrná. Prostí obyvatelé této velice chudé země se ale nikdy nevzdali.

Jakkoli je El Salvador vůbec první zemí, která schválila úplný zákaz těžby kovů, jiné země během mnoha desetiletí boje proti této ničivé praxi také zaznamenaly důležitá vítězství. Lidovým hnutím se podařilo dosáhnout zákazu těžby na domorodých územích v Panamě, zákazu povrchové těžby a kyanidového loužení v Kostarice, ukončení těžby na kolumbijské vysočině, konce těžby v ledovcových oblastech Argentiny. Na Filipínách se angažovanému ministrovi životního prostředí podařilo dosáhnout ukončení těžby na mnoha různých místech. Lidé po celém světě vyslovují jasná rozhodnutí — vědí, že voda je nad zlato.

Článek El Salvador Votes for Water Over Gold, napsaný s přispěním Johna Cavanagha, vyšel původně v časopise The Nation. Přeložil Josef Patočka.