Jedna z největších současných ekologických pohrom způsobených člověkem se aktuálně nachází v brazilském státě Paraná na řece Xingu. Již od 70. let minulého století se brazilská vláda snaží prosadit konstrukční megaplán: monstrózní přehradu Belo Monte. Tento projekt je v tuto chvíli již na úrovni brazilské vlády schválen a už mu chybí jen dílčí povolení a dojednání některých podmínek.

V minulých týdnech se delegace tří poslankyň ze skupiny Zelených/Evropské svobodné aliance v Evropském parlamentu vypravily do Brazílie, aby se s touto katastrofou v přímém přenosu seznámily na vlastní oči. O své cestě pečlivě pojednaly na svém blogu, ze kterého tento text čerpá.

Projekt v kostce

Konstrukční plány přehrady Belo Monte sahají do roku 1975, kdy v zemi vládla tvrdá ruka vojenské diktatury. Do období ještě mnoho let před summitem OSN v Riu de Janeiru v roce 1992, na kterém se schválila tzv. Agenda 21, jejíž velmi důležitou součástí je i ochrana a správa přírodních zdrojů. Svolání tehdejšího summitu OSN právě do Brazílie mělo mít i symbolický efekt — poukázání na devastaci křehké Amazonie. Avšak ani po jednadvaceti letech se toho v tomto směru příliš nezměnilo.

Projekt přehrady je od svého počátku velmi kontroverzní stavbou a trvalo celá desetiletí, než došlo k jeho definitivnímu schválení. Odpor odborné i občanské společnosti prohrál v souboji s ekonomickým boomem vykoupeným před ničím se nezastavujícím neudržitelným rozvojem v současnosti šesté největší ekonomiky světa.

Přehrada s instalovanou kapacitou přes 11 GW se řadí vedle přehrad čínských Tří soutěsek a brazilsko-paraguayské Itaipú mezi vůbec největší na světě. Oněch 11 GW nicméně nejspíš nikdy nedosáhne. Musela by se totiž jinak vybudovat další série vodních elektráren, se kterými původní konstrukční plán počítal. Sama Belo Monte se tak průměrně dostane jen k 39 % výkonnosti, k 4,428 GW. Katastrofální důsledky stavby se ale projevují už nyní.

Stavba Belo Monte si vyžádala už stamiliardové investice. Jde o klasickou betonářskou pohádku, kdy oficiální první odhady hovoří vždy o extrémně nereálných číslech. Původní odhad byl překročen už téměř čtyřikrát. Aktuální investiční odhad společností, které se na projektu podílí, hovoří o 32 miliardách dolarů. Oproti původně plánovaným devíti. Navíc 20 % vyprodukované energie musí dle brazilských zákonů vykoupit veřejné společnosti, a to na základě předem stanovené fixní ceny.

Ekologická a sociální pohroma

Spuštěním přehrady bude zaplaveno 333 km² (odpovídá přibližně katastrální rozloze Bratislavy) v samém srdci Amazonie. Dojde ke zcela dramatickému narušení tamější biodiverzity, kdy bude navždy zlikvidováno několik specifických druhů rostlin a živočichů. Dojde ke zničujícímu omezení migrace říčních ryb (pouze přibližně 2 % rybí populace se dokáže dostat skrz speciálně upravené toky) či nenávratné devastace oblastí, ve kterých se vyskytují vzácné druhy sladkovodních želv.

Rybolov, na kterém závisí v regionu obživa desetitisíců lidí, klesne v zasažené oblasti až o 70 %. Dojde k nárůstu emisí skleníkových plynů kvůli tlení organického materiálu zaplaveného vodou přehrady. Vodní nádrž bude mít navíc vliv i na tamější mikroklima a složení půdy.

Díky energii z přehrady budou nadto moci velké důlní společnosti dál rozvíjet svoje intervence v Amazonii. V tomto konkrétním případě jde zejména o těžbu zlata. Že je jakákoli těžba v takto citlivé přírodní oblasti vždy spojena s ekologickými pohromami, není třeba dál rozvádět.

V záplavové oblasti v současnosti žije přibližně 30—40 000 obyvatel, které budou muset své dosavadní bydliště opustit do nově vybudovaných betonových městských čtvrtí. Že se uprostřed Amazonie žije zpravidla v dřevěných nebo jinak lehčích obytných konstrukcích, které jsou vhodnější pro extrémně vlhké a teplé prostředí, developerské firmy nejspíš moc nezajímá. Důležitější je zisk. Tisíce lidí se tak nastěhuje doslova do plesnivé betonové sauny.

Veřejně nejznámějším dopadem tohoto megalomanského projektu je pak ohrožení původních obyvatel, kteří v plánované oblasti zaplavení žijí od nepaměti. Půda má pro všechny domorodé kultury Ameriky zcela zásadní postavení. Bez ní si jednoduše nedokáží představit další život.

Občanský odpor, a to i za pomoci nadnárodních neziskových organizací typu Avaaz nebo Amazon Watch, je obrovský. I tak jde ale spíše o boj Davida s Goliášem. V ohrožení je třináct jedinečných domorodých oblastí, zahrnujících jedenáct kmenů.

Domorodí obyvatelé již několikrát avizovali, že jsou ochotni položit i život v boji proti samotné stavbě či vyjádřit svůj ultimátní protest rituální kolektivní sebevraždou. Jestli se režisér David Cameron někdy něčím inspiroval při natáčení svého díla Avatar, muselo to být právě Belo Monte.

Mezi další sociální destruktivní dopady pak patří již uvedená nucená a z části rovněž neorganizovaná migrace obyvatel v regionu, na kterou se nabaluje celá řada dalších patologických událostí.

Ať už jde o samotný fakt, že plánované nové obydlí s velkou pravděpodobností absolutně nepokryje skutečný počet ohrožených obyvatel, čímž se nejen zhorší jejich životní úroveň, ale především budou vznikat nové předměstské favely, tedy ghettoizace chudoby v brazilském stylu nebo o to, že do regionu dennodenně míří tisíce nových pracovníků, z naprosté většiny mužů, kteří po práci vyhledávají sexuální služby, drogy a alkohol, aby si odlehčili od fyzicky náročné celodenní práce.

Není tedy žádným překvapením, že dle tamějších pozorovatelů v průběhu stavby prudce stoupla kriminalita a to zejména kriminalita spojená s drogami a sexbyznysem. Údajně došlo i k výraznému nárůstu znásilnění žen, což je jeden z mnoha velmi alarmujících indikátorů. Mnozí odborníci dokonce hovoří o brazilské neústavnosti celého projektu.

Brazilská ústava totiž deklaruje, že zásahy do teritorií domorodých oblastí jsou vždy předem s jejich zástupci konzultovány. Projekt je v rozporu i s konvencí 169 Mezinárodní organizace práce, kterou Brazílie ratifikovala.

Ta mimo jiné domorodým obyvatelům garantuje právo ovlivňovat rozvoj a kontrolu vlastních institucí, způsob života, ekonomický rozvoj a udržovat a rozvíjet jejich jedinečnou identitu, jazyk a víru a to vše v rámci stávajícího systému toho státu, ve kterém žijí.

To vše kromě toho vede i ke zhoršení zdravotní a hygienické situace v oblasti. Lze očekávat nárůst nebezpečných epidemií a nemocí a to včetně AIDS a dalších pohlavních a jiných chorob zapříčiněných prostitucí a konzumací alkoholu a drog. Zvýšená strojní mašinérie pak aktivně přispívá ke zhoršení ovzduší a zdrojů pitné vody.

Chamtivost a zisk: iracionalita projektu

Ukazuje se, že u konstrukce této přehrady naprosto evidentně převažují záporné dopady na životní prostředí a bezprostřední život v oblasti nad jejími přínosy, kvůli kterým se formálně tento projekt v 70. letech začal připravovat. Proč se tedy vůbec něco takového staví? Odpověď je daleko jednoduší, než se může zdát.

Přehrada Belo Monte je monstrózním investičním projektem, je jednou obrovskou spekulací v zájmu několika vyvolených developerských, stavebních a energetických společností na jedné straně a důlních společností, které jsou lačné po další energii, na straně druhé.

Přehrada Belo Monte ani sama o sobě není schopna využít své kapacity a být natolik efektivní, aby pokryla své náklady. Proto jsou s ní spojeny další podobné menší přehradní projekty. Přehrada je tak důmyslným investičním projektem, který nezná konce a nemá žádné limity.

Projektem, který absolutně ignoruje aktuální trendy v oblasti energetiky a udržitelného života. Není ani žádným tajemstvím, že společnosti, které se podílejí na stavbě přehrady, jsou často velmi štědrými donátory volebních kampaní vládních politických stran.

Kruh se tak uzavírá. Přehrada Belo Monte je jednoduše zrcadlem toho nejhoršího spojení byznysu a politiky, který v současnosti vyprodukoval jednu z největších ekologických a sociálních katastrof na světě.

Návrat s ještě většími obavami

Poté, co se delegace poslankyň vrací nazpátek do Bruselu, setkává se Ulrike Lunacek (vedoucí delegace, viceprezidentka skupiny Zelení/Evropská svobodná aliance) s novou velvyslankyní Brazílie pro Evropskou Unii Verou Machado, aby jí předala jejich společné hlášení o návštěvě Belo Monte. To (ke stažení zde) obsahuje celkem šest závažných zjištění a čtyři klíčová doporučení, která by měla brazilskou vládu přimět k přehodnocení stavby.

V hlášení velvyslankyni je přiložena i informace o několikadenním pronásledování delegace neznámým mužem v bílém voze, který si je a jejich řidiče při návštěvě Altamiry (město sousedící s přehradou) fotografoval. Nic víc nic míň než špička ledovce mafiánského kapitalismu.

Velvyslankyně Vera Machado při osobním setkání sice vyjádřila své rozpaky nad pronásledováním, avšak druhým dechem Lunacek ujistila, že rozhodnutí o výstavbě přehrady Belo Monte ve státě Paraná již bylo vládou přijato a už mu v cestě nestojí žádné výrazné překážky.

„Brazilské jaro“, jak se souhrnně nazývaly nedávné brazilské sociální nepokoje, dokázalo, že brazilské mladé generaci už došla trpělivost s prostupováním mafie do vysokých úrovní politiky a státní správy, netransparentním vedením velkých rozvojových projektů a ignorací veřejného zájmu. Zda se ale podaří zlomit stavbu přehrady Belo Monte, která je už v pokročilém stádiu, není vůbec jasné.

Mnoho lidí proto zůstává skeptiky. Přesto se mohou (nejen) Brazilky a Brazilci poučit alespoň do budoucna a další podobné projekty se vší rázností odmítat. Je přeci zřejmé, že rozvoje své společnosti může Brazílie dosáhnout i udržitelným způsobem.