Je to zase týden plný mimořádných zážitků. Zvláště na planetě Václava Klause.

V úterý vyšla v Právu páně prezidentova reakce na štiplavý sloupek Jana Kellera z předchozího dne. V.K. se v reakci ohrazuje například proti Kellerově otázce, „proč přemýšliví lidé nemají rádi Václava Klause“, tvrzením, že on sám si myslí, že právě přemýšliví lidé Klause rádi mají a že se tedy Keller mýlí.

Souboj tedy zatím vypadá nerozhodně a nejspíš nezbude než provést psychologické a inteligenční testy na vybraných skupinách odpůrců a příznivců velkého českého myslitele. Aby bylo pro jednou jasno, koho dnes myšlenky V.K. oslovují.

To ale nebylo to hlavní, co pana prezidenta, nebo některého z jeho tiskových pověřenců, přimělo zareagovat. Tím bylo prý až Kellerovo tvrzení, že Klaus považuje hlas ratingových agentur za hlas boží.

Není tomu tak. V tom musím s panem prezidentem souhlasit. Za hlas boží považuje vyjádření ratingových agentur jeho přičinlivý epigon Petr Nečas, toho času, pánbůh nás ochraňuj, ministerský předseda. Asi proto, že mu jako příliš náročnému katolíkovi jeden bůh prostě nestačí.

Pomiňme ale, co Klaus ve svém textu dále zase sděluje o suverenitě a Evropské unii a povšimněme si mistrovské rétorické figury v úvodu jeho reakce, kterou se s protivníkem, dle svého nejlepšího mínění a přesvědčení, hned zkraje rázně vypořádá.

Aby bylo jasno, s jakým póvlem se to V.K. v diskusi zahazuje, hned na začátku protivníka způsobem sobě již po léta vlastním popíše: „Známý ideolog ČSSD, profesor velmi měkkého oboru zvaného sociologie, Jan Keller...“

A má to, Keller jeden! Všem je hned jasno, s kým mají tu čest. Z ideologicky záštiplným nedoukem. Na planetě Václava Klause jsou to totiž jasné urážky. Nezbývá tedy, než je panu prezidentovi s patřičnou grácií vrátit, i když by se pak mohlo zdát, že toho za svého života ve srovnání s Kellerem stihl opravdu, ale opravdu hodně:

Je nutno ohradit se proti tvrzením Václava Klause, kterým se ohrazuje proti tvrzením Jana Kellera. Podezřelý jedinec V.K. s profesurou získanou velmi pochybným způsobem ve zdiskreditovaném a zideologizovaném oboru s názvem ekonomie, v rámci něhož již celá desetiletí vědecky nepůsobí, „otec české ekonomické transformace“, která se mu vymkla z rukou, propagátor českého nacionalismu, který umožnil, aby značná část národního majetku spočinula v zahraničním vlastnictví, oponent evropské integrace, k níž nezná alternativu, a klimatolog, k čemuž ho už nepředurčuje ani v dávných dobách dosažené vzdělání, se snaží polemizovat s profesorem sociologie, jehož pedagogická a odborná publikační činnost je oproti té Klausově, která ani v tak měkkém oboru jako je ekonomie žádnou odbornou hodnotu nemá, značná. Uf!

Tolik tedy k první události z planety Václav Klaus.

Tou druhou je slavnostní křest Klausovy nové světodějné knihy Evropská integrace bez iluzí. Podle iDNES se ho zúčastnili dokonce rocker Ondřej Hejma, pražský arcibiskup Dominik Duka, Ladislav Bátora a Michal Doktor, který nedávno vystoupil z ODS, když mu byl, i přes jeho letité úsilí dostat se konečně k pořádnému žlabu, odepřen přístup k vrcholné státní funkci. Křest tedy na první pohled vypadal jako událost prvořadého ba dokonce meziplanetárního významu.

Publikum křtu přihlížející se o nové knize z úst autora mohlo dozvědět, že již dlouhou dobu pociťuje frustraci z vývoje Evropské unie, že prý názory v knize, pánbůh nás ochraňuj, rozhodně nejsou nahodilé, že kniha není aktualistická, že se Evropská unie dostala do slepé uličky a že slepou uličkou se prostě vpřed projet nedá a proto se bude muset Unie vrátit aspoň o půlstoletí zpátky.

Když pomineme, že pan prezident svým vystoupením rafinovaně, ba téměř bezděčně demaskoval jednu z dalších zhoubných ideologií, která spolu s ngoismem, humanrightismem a homosexualismem ohrožuje naši národní identitu a civilizaci, a to zákeřný aktualismus, nelze jen tak přejít jeho touhu vrátit čas o půl století.

U starého muže na tom vlastně není nic nepochopitelného. V roce 1961 bylo Václavu Klausovi sladkých 20 let a svět byl plný triumfů. Jurij Gagarin vyletěl jako první člověk do vesmíru, do provozu byla uvedena orlická přehrada, nad Novou zemí za polárním kruhem byla sovětským Ruskem odpálena nejničivější zbraň všech dob, Car-bomba, Československo dlelo v těsném svazku se Sovětským svazem, Evropa byla rozdělena zdí a ploty, stalinismus u nás začínal tát a vše pozvolna spělo k obrodnému roku 1968, který V.K. moc nemusí. Byly to věru krásné časy, v nichž už občas rehabilitovali i nějaké ty odsouzence z politických procesů první poloviny padesátých let.

Je ovšem možné, že Václav Klaus měl na mysli spíš západní Evropu, možnost, že by se Evropská unie vrátila do časů volnějšího Evropského hospodářského společenství nezávislých národních států a on s ní. Bylo by to však od pana prezidenta poněkud nezodpovědné a dokonce národně nezodpovědné. Vrátit se v čase se západní Evropou a nás zde zanechat na pospas východní říši zla. Skoro by to vypadalo, že se pan prezident spíš cítí občanem západní Evropy, nežli východní.

Naskýtá se ovšem ještě další možnost. Že návrat o padesát let je jen počáteční fází velkého návratu Evropy dle receptu V.K. a jeho příznivců a epigonů. Že padesát let prostě nestačí a bude se muset nakonec přihodit ještě další půlstoletí, protože to je přesně to místo, kam nás s podporou Václava Klause vede současná vláda. Mimo jiné před dvě světové války. Ale to už je jen takový detail. Za ty přece trh, který by konečně mohl být svobodný, nemůže. A už vůbec za ně nemohou národní suverenity a nacionalismy rozdělené Evropy 19. století.

No a do třetice se na planetě Václava Klause udála navýsost významná událost. Premiér Petr Nečas přirovnal všemožná hnutí a iniciativy zaměřené proti korupci k partyzánům z roku 1945, kteří se vyrojili, když už bylo téměř dobojováno. Může to znamenat jen jedno: Petr Nečas už boj s korupcí téměř vyhrál a všichni ostatní se chtějí jen přiohřát v záři jeho triumfu nebo mu ho dokonce ukrást. A není to vítězství ledajaké. Druhou světovou válku nevyhraje jen tak někdo.