„Voda je život!“ volali před víc než deseti lety salvadorští zemědělci, ke kterým se přidaly jedovatými splašky otrávené rodiny v michiganském Flintu i Siouxové v dakotské rezervaci Standing Rock. Jejich pokřik nakonec dolehl zpět k zákonodárcům země, z níž vzešel.

Devětadvacátého března se poslanci tohoto drobného středoamerického státu odhodlali postavit ohromnému nátlaku nadnárodních těžebních korporací a schválili celosvětově vůbec první všeobecný zákaz těžby kovů — toxického odvětví, jež ohrožuje salvadorské zásoby pitné vody.

Toto historicky zásadní rozhodnutí by ještě nedávno bylo docela nemyslitelné. Když jsme se v Salvadoru minulé léto ptali množství různých lidí včetně předsedy sněmovního Výboru pro životní prostředí a změny klimatu, zda si vzhledem ke strašlivým ekologickým následkům těžby dovedou představit, že by jednoho dne byla zákonem zcela zakázána, všichni odpovídali v zásadě „ne“.

A přesto — v úterý osmadvacétáho března po rozhovoru s poslancem Dr. Guillermem Matou se věci se mají docela jinak. Jen hodinu na to jde doktor přesvědčovat členy svého výboru, aby takový zákaz jednohlasně podpořili. Na druhý den pak hlasuje jednomyslně celá sněmovna — všichni přítomní poslanci, ze všech zastoupených stran.

Jedinečné povaze tohoto vítězství porozumíme teprve tehdy, pochopíme-li rozsah sil, proti nimž bylo vybojováno. Máme na mysli desítky milionů dolarů, jimiž se v posledních deseti letech těžební společnosti pokoušely zacpat salvadorským zemědělcům i politikům ústa.