„Kurýr“, regionální magazín Berounska, onehdy otiskl na první stránce článek Prodá se nemocnice na kraji vesnice? Šlo o případ záložní nemocnice u obce Hředle, v údolí pod hradem Točník. V roce 1974 vzniklo na dvouhektarovém pozemku několik patrových budov, kam by se v případě války mohli přemístit lékaři z Motola a ošetřovat až pět set pacientů.

Do převratu nemocnici střežili vojáci, v posledních letech se ale nevědělo, co s ní. Stát ji hodlal prodat již před časem za více než třicet milionů, což se nepodařilo. Ze sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli, že ji prodal nezveřejněnému kupci teprve nedávno za cenu zhruba o deset milionů nižší.

Kurýr, který psal o nemocnici ještě před jejím prodejem, končí svůj článek obavami z prodeje: „Místní by přitom nechali objekt raději strhnout. Bojí se totiž, že místo mimozemšťanů, o kterých se tu spekulovalo v době vzniku areálu, tu teď někdo movitý bude zkoušet sociální experiment. A Hředle o ubytovnu s nepřizpůsobivými nestojí.“

Stručné, ale velice výstižné vyjádření stavu mysli podstatné části občanů. Pomoc lidem v nouzi začíná být nežádoucím „sociálním experimentem movitých“, tedy někoho, kdo si nejen může, ale také chce dovolit pomáhat, respektive vnímá to jako nutnost. To by měl být v prvé řadě stát. Nicméně místní, spíše berounští, se už před časem zasadili o to, aby stát snad nevyužil objekt v rámci krizového řízení například jako dočasného zázemí pro lidi v nouzi, pod čímž tak živě vidíme imigranty s jejich skrytými zbraněmi a chorobami. Podobně jako za „nepřizpůsobivé občany“ považujeme Cikány a jim podobné.

Obyvatele, kteří si zasluhují různé sociální ohledy, začínáme mít za nebezpečný společenský odpad, podobný odpadu jadernému, u nějž rovněž řešíme, kam s ním. My tu záložní nemocnici hodnoty zhruba pětadvaceti milionů vskutku raději zbouráme, než bychom ji přestavěli třeba na sociální byty — to by byl také nežádoucí sociální experiment?

Slovo sociální ve vazbě k pomoci slabším, chudým a lidem v nouzi budí rovnou podezření, jako by šlo o protispolečenskou, ba škodlivou činnost. Podobně jako pojem „nepřizpůsobivost“, který vnímáme toliko jako zlou vůli, nezájem a vůbec ignoranci určité skupiny obyvatel sdílet životní styl a úroveň naší slušné a přičinlivé většinové společnosti, která tuto úroveň určuje. Zajisté, i to je pravda. Na druhé straně jsem přesvědčen o tom, že nepominutelnými — a nožná většinovými — viníky oné nepřizpůsobivosti jsme spíše my, kteří vytváříme takové podmínky, jimž se i slušný a pracovitý člověk nemůže přizpůsobit ekonomicky nebo i barvou pleti.

Umíme si představit, co by se stalo, kdyby Romové náhle rozhodli přizpůsobit a vběhli na naše pečlivě střižená hřiště, budovaná v rámci obecního komfortu z evropských dotací, a začali živelně čutat do mičudy, jako do ní běžně nohama kopeme my? Považovali bychom to, mírně řečeno, za velice nežádoucí jev a další projev drzosti našich nepřizpůsobivých. Dosti ale o tom.

Obecní komfort není pro všechny

Využil jsem módního slova „komfort“ a na jednom pracovním jednání představitelů obcí poznamenal, že sociální byty považuji za obecní komfort podobně jako sportoviště a jiná hřiště. Že je to přinejmenším stejně důležité a rovněž hodno pýchy. Byl jsem upozorněn, že sociální byty jako nutné zlo rozhodně žádnou pýchou obce nejsou a do komfortu nepatří.

—Komfort je přece pohodlí, bránil jsem se neúčinně, a člověk, který — vyhnul jsem se spojení „nemá kde bydlet“ — je v bytové sociální tísni, žádné obecní pohodlí nepociťuje. Nebudu dále rozvádět okolnost, jak vše, co se váže k pojmu „sociální“, mnozí opravdu považují za nežádoucí a odpudivé. Čím to je?

Říká se, že je to projev strachu z chudoby a obav z vlastní ekonomické nepřizpůsobivosti; a čím vyšší životní úroveň máme, tím je možnost propadu větší, tedy i strach. Možná.

Podle mého jde o projev docela zvláštní víry, kterou člověk asi potřebuje k životu, i když ho těšilo, jak se víry zbavil. Víra jako taková, aby si ji člověk neustále nerozhlodával vlastními pochybnostmi, potřebuje kolektivní sdílení, potvrzování. Aby mohla trvale účinkovat, musí být logicky nebo věcně nevyvratitelná. Upírá se tedy k oblastem života, kde úzkost společnosti nelze jen tak odvrátit žádným budovatelským činem, ekonomickou operací, politickým rozhodnutím, ba ani revolucí. „Víra v úzkosti“ je člověku zřejmě daná a křesťanství má proti ní vzkříšeného Ježíše. Osvícenství stavělo na víře v „racio“ a moderní -ismy chtěly víru úzkosti vyřešit revolucemi a sociální rovností.

My však máme všechny prostředky na to, abychom mohli dokazovat, že je v našich silách — a máme i takovou vůli — řešit sociální problémy společnosti tak, abychom se jich nemuseli bát, tedy nemuseli věřit v jejich neustálou hrozbu.

A co se asi stane s bývalou hředelskou záložní nemocnicí? Podle mého v ní vskutku možná vznikne ubytovna pro jakési „nepřizpůsobivé“ — například pro Bulhary, kteří se přizpůsobují podmínkám našich průmyslových provozů, jimž se sami přizpůsobovat nehodláme. Ovšem pokud tomu místní nějak nezabrání.