Komunistický hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček zřejmě konečně přišel na to, v čem spočívá hlavní problém území, které má na starost. Kupodivu, není to krajina zdevastovaná po brutální těžbě nekvalitního hnědého uhlí. A ačkoli například v Litvínově žije na okraji společnosti 20 procent obyvatel, v Jirkově 14 procent, v Mostě a Ústí nad Labem po osmi procentech a v Chomutově sedm procent, není to ani nejvyšší počet sociálně vyloučených lokalit ze všech krajů České republiky. (Mimochodem, bylo by zajímavé zjistit, kolik sociálně vyloučených lokalit přibylo v Ústeckém kraji za vlády soudruha Bubeníčka, kterému by jako komunistovi měla ležet situace chudých a znevýhodněných lidí na srdci nejnaléhavěji).

Největším problémem Ústeckého kraje není překvapivě ani skomírající těžký průmysl nebo exodus mladých vzdělaných lidí do míst s lepšími možnostmi zaměstnání a zdravějším životním prostředím. Jak se nechal tento týden komunista Bubeníček slyšet, tím, co Ústecký kraj táhne dolů, je integrační azylové středisko v Ústí nad Labem-Předlicích, kde se státem uznaní a ze všech stran prověření uprchlíci učí česky, aby se mohli následně přestěhovat v rámci České republiky jinam, kde si najdou práci nebo školu. Integrační středisko tu funguje již déle než dvacet let.

V Předlicích se připravovalo ke konci roku na budoucí život celých čtrnáct uprchlíků. To je pro ubohou mentalitu politiků bizarního koaličního slepence v Ústeckém kraji, totiž KSČM, ČSSD, SPD a SPO, zřejmě nepřiměřeně mnoho. Pozoruhodné také je, že Bubeníček a jako koaliční kolegové tento „problém“ odhalili až nyní, po více než dvacetileté existenci integračního střediska. Jak soudruh Bubeníček prohlásil, „O tom, že takové zařízení v kraji je, nás nikdo neinformoval.“

Nápad zřídit integrační azylové zařízení pro osoby s udělenou mezinárodní ochranou právě v sociálně vyloučené lokalitě v Ústí nad Labem-Předlicích lze samozřejmě označit za nesmysl. Najít si práci v Ústí nad Labem je dnes těžké i pro průměrně vzdělaného Čecha, natož pak pro uprchlíka, který neovládá dokonale český jazyk, často se vymyká barvou pleti a disponuje osobními doklady, které málokterý zaměstnavatel vůbec pochopí a přijme.

Fakt, že tu takové integrační (!) zařízení přesto máme, proto pěkně ilustruje vylučující a krátkozrakou politiku ministerstva vnitra, které žadatele o azyl a uprchlíky s oblibou strká do nějakého „zařízení“, nejlépe za městem, ideálně v lese. Tam o něj „pečuje“, obvykle v početní přesilovce státních zaměstnanců, tak, že klient rychle ztratí nejen návyky pracovní, ale i většinu přirozených sociálních návyků, kontaktů s domovem a okolím,takže má pak značné problémy jak s návratem do země původu, tak s rychlým začleněním do české společnosti.

Z tohoto pohledu mě návrh ústecké koalice zařízení zrušit dokonce těší. Uprchlík totiž potřebuje především co nejdřívější pracovní integraci, při níž se rychle společensky začlení a naučí nový jazyk. Správnou reakcí na zoufalý populistický návrh Ústeckého kraje by ovšem měla být nabídka ze strany Prahy nebo Brna, že uprchlíky s uznaným nárokem na azyl přijmou a nabídnou jim sociální bydlení. Nám, Organizaci pro pomoc uprchlíkům, se ostatně hlásí řada zaměstnavatelů s tím, že by rádi uprchlíky zaměstnali.

Podotýkám, že k Ústeckému kraji mám velmi kladný vztah a pravidelně ho navštěvuji. Začal jsem poté, co jsem před patnácti lety poznal svoji nynější manželku, která pochází z Ústí nad Labem. Ústecký kraj jsem od té doby projel křížem krážem autem i na kole. Spousta věcí mě tu nepřestane fascinovat: Krušné hory, České Středohoří a Českosaské Švýcarsko. Neuvěřitelný kontrast mezi zbytky starého osídlení a kdysi zejména místními Němci pečlivě opečovávané krajiny, a těžce zdevastovaným krajem, který komunisté a jiní Bubeníčkové nemilosrdně obětovali povrchové těžbě uhlí a těžkému průmyslu. Dodnes mě vždy potěší, že v Ústí už neprší žlutý déšť a že řeka Bílina má většinou barvu, která už připomíná řeky na „mé“ Jižní Moravě.

Vedle severočeské krajiny a architektury mě však také nepřestane fascinovat „kvalita“ místních politiků, jíž odpovídá výše zmíněná informovanost o místních sociálních ústavech. Těch lze v historii i současnosti najít jakousi nekonečnou řadu, v níž je možná soudruh Bubeníček ještě jednou z méně bizarních postav. Legendy, jakými se v Ústeckém kraji stali například Jana Vaňhová, její zavražděný přítel Roman Houska, Petr Benda, Jaroslav Foldyna, Martin Klika (všichni bývalí nebo současní členové ČSSD), nebo pak z „konzervativního“ spektra opory typu exhejtmana Šulce, Petr „Ryba domácí“ Gandalovič, Patrik Oulický, Alexandr Novák, Ivana Řápková (všichni bývalí nebo současní členové ODS), a tak dále a tak podobně v každém druhém městě Ústeckého kraje, skýtají jakousi záruku toho, že lépe zas tak brzy nebude. A předražená nestabilní dálnice nesmyslně naprojektovaná středem chráněného Českého Středohoří to asi nezmění.

Ústecko bude zřejmě navždy mezi kraji vyhrávat v kategoriích nejvyšší nezaměstnanosti, nejhoršího životního prostředí, nejkorupčnějšího prostředí, dokud se tady nezrodí nové politické a kulturní elity. Dokud se nevrátíme ke kořenům prvorepublikové prosperity, neuznáme, že vyhnat německé podnikatele a inteligenci ze Sudet byla chyba, a nezačneme mnohem efektivněji spolupracovat s rychle bohatnoucí spolkovou zemí Sasko, kde už beztak tisíce Severočechů dávno pracují. Dobrý nový začátek by mohlo znamenat například otevření dlouho plánovaného Muzea německy mluvících obyvatel českých zemí v Ústí nad Labem.

Největší příležitost, jak posunout věci kupředu, se ale skrývá v rozhodnutí ukázat červenou kartu zavedeným garniturám severočeských politiků, protože oni jsou tím pravým problémem svého kraje. O to víc se mi zdá naprosto nepochopitelný postoj špiček ČSSD a ODS, ať již Bohuslava Sobotky, nebo Petra Fialy, kteří se nad problémy Ústeckého kraje a neustále vybublávajícími skandály na severu Čech jaksi nezúčastněně usmívají a zaklínají se pěkně rozvinutou vnitrostranickou demokracií, která je schopná desítky let generovat výše popsané lídry a problémy.