Andrej Babiš není první mistr česko-slovenštiny. Jeho snad nejslavnějším předchůdcem byl Gustáv Husák. Často se mi vybavuje slavná věta: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“

Nevím, proč ji mám stále v hlavě. Měla znít jako poselství jednoty a zásadovosti — Husák ji pronesl na konci srpna 1968 po ostudných rozhovorech komunistických předáků v Moskvě, jakmile správně vycítil šanci stát se novou hvězdou.

Dnes si nás žádná mocnost nepodrobuje, svěrací kazajku si nasazujeme sami. Potleskem tu nápadu na trestní stíhání hanobitelů prezidenta, tu návrhu na zpřísnění azylového zákona. Klíčová slova „odpadat“, „oportunismus“, „charakter“ či „národ“ ale používáme i v současnosti.

Například: Tradiční strany odpadají a na jejich místa nastupují jednak cyničtí oportunisté, jednak radikálové s plnými ústy národa. Lze ještě provozovat politiku odvozenou od charakteru?

V praxi je nejvyšší čas si zvykat na dva proudy, které českou politiku dost možná brzy opanují. První se bije do národoveckých prsou. Jeho nejviditelnější osobností je Miloš Zeman, jehož premiér Sobotka trefně označil za „národního demokrata“ — sociální akcenty jsou u prezidenta slabší a slabší.