Andrej Babiš není první mistr česko-slovenštiny. Jeho snad nejslavnějším předchůdcem byl Gustáv Husák. Často se mi vybavuje slavná věta: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť.“

Nevím, proč ji mám stále v hlavě. Měla znít jako poselství jednoty a zásadovosti — Husák ji pronesl na konci srpna 1968 po ostudných rozhovorech komunistických předáků v Moskvě, jakmile správně vycítil šanci stát se novou hvězdou.

Dnes si nás žádná mocnost nepodrobuje, svěrací kazajku si nasazujeme sami. Potleskem tu nápadu na trestní stíhání hanobitelů prezidenta, tu návrhu na zpřísnění azylového zákona. Klíčová slova „odpadat“, „oportunismus“, „charakter“ či „národ“ ale používáme i v současnosti.

Například: Tradiční strany odpadají a na jejich místa nastupují jednak cyničtí oportunisté, jednak radikálové s plnými ústy národa. Lze ještě provozovat politiku odvozenou od charakteru?

V praxi je nejvyšší čas si zvykat na dva proudy, které českou politiku dost možná brzy opanují. První se bije do národoveckých prsou. Jeho nejviditelnější osobností je Miloš Zeman, jehož premiér Sobotka trefně označil za „národního demokrata“ — sociální akcenty jsou u prezidenta slabší a slabší.

Vleklá normalizace

K nejsilnějším bojovníkům této družiny patří Tomio Okamura či Martin Konvička, bez ohledu na to, jaké vztahy mezi nimi momentálně panují. Politicky nejpřitažlivější však nakonec mohou být Jeroným Tejc či Jaroslav Foldyna. Společný mají národně sociální profil i snahu hnát většinu proti menšinám. Tejc se specializuje na uprchlíky, Foldyna (kraj, v němž je vicehejtmanem již deklaroval, že žádného běžence nepřijme) i na „nepřizpůsobivé“, nadměrně třeba čerpající přídavky na děti.

Národovci těží z obav části společnosti, že dojde k ohrožení našich tradic, naší kultury, našeho životního stylu — ať již nevyzpytatelnými teroristy nebo migranty z blízkovýchodních dálav. Zatímco Václav Klaus vytáhl na přelomu tisíciletí nacionální kartu v souvislosti se sudetskými Němci (a Miloš Zeman s ní hrál ještě ve volební kampani 2013), dnes se šermuje muslimy a Evropskou unií, která si prý neuvědomuje možná rizika s nimi spojená.

Zeman je stále nezvykle populárním prezidentem, do Sněmovny by se patrně probojovala Okamurova Svoboda a přímá demokracie, oproti někdejší internacionální pozici se nacionalizují komunisté a národně sociální proud je stále výraznější uvnitř ČSSD. Stalo se módou dávat před sociálními tématy přednost nacionálním — a lidé na to slyší, zvlášť je-li po ruce „společný nepřítel“.

Poněvadž se však pohybujeme v pluralitním politickém prostředí, nelze si nevšimnout vzestupu ještě jednoho proudu. Můžeme mu říkat „manažerský“ či „oligarchický“. Lidé se dávají všanc miliardáři s několikerým střetem zájmů. Protože jsou navyklí, že se mocným vše odpouští, neřeknou proti tomu ani popel. Naopak možná sní svůj sen o podobně úspěšné osobní dráze.

↗

Pokud budou v příštích letech udávat tón Babiš, Okamura a Zeman, svým způsobem by nás čekala vleklá normalizace. Repro DR

Manažer Babiš se nekouká vpravo ani vlevo. Z ideových toren konkurentů vykrádá, co se mu hodí. Pro populisty je hlavní mít po ruce jednoduchou odpověď i na tu nejsložitější otázku. Když se reprezentanti manažerského pojetí snaží také žonglovat s národoveckou rétorikou, je to od nich čistě účelový, pragmatický oportunismus. Ten používají se stejnou brilantností jako marketingové metody oslovování občanů.

„Národovci“ a „manažeři“ nepředstavují politické protipóly. Svět vnímají odlišně, k programovým rozepřím mezi nimi však nedochází — už jen proto, že druhá skupina prezentuje coby program toliko neideologickou zásadu být pracovitý, nekrást, nelhat a používat zdravý selský rozum.

Pokud se s Konvičkou Babiš míjí, k Okamurovi má už blíž. Prezident Zeman, jemuž nedělá problém žádný pravicový radikál, pak je Babišovým patronem či sparing-partnerem. Kdysi vytvořil takovou dvojici s Václavem Klausem, nyní si cení schopného hráče Babiše.

Nedivme se, až nám v nějaké podobě taková velká koalice zasedne ve vládní Strakovce — a může si říkat „koalice změny“, „koalice boje s politickou korektnost“, „koalice antielit“ nebo „koalice čistých a nezkažených“.

Ti „špinaví a zkažení“ budou tou dobou dávno na cestě do zapomnění, zvlášť pokud se budou v přímém přenosu mezi sebou hádat členové největší tradiční strany. „Nová ČSSD“ se může pokusit posílit národovecký proud, nebo koketovat s manažery (jak to po Zemanově vzoru dokáže třeba Jiří Zimola). Šanci uspět v ringu s čistě sociálními tématy pomalu promarňuje. To už programově a personálně stmeleněji působí ODS, na jejíž sestupnou trajektorii se podle některých analytiků sociální demokracie vydala.

Za daného stavu není čas si hrát na sociální demokracii pravou, levou nebo ještě levější, kulturní či nekulturní. Podstatné je zůstat levicí a nehnědnout, nepanštět a nepoklonkovat. Lavinu by zastavila jedině spolupráce všech autentických sociálních demokratů, kteří před nacionálním viděním preferují hledisko čistě sociální, jež je v lecčems internacionální. To může spojit i tak odlišné osobnosti, jakými jsou — namátkou — Jan Kavan, Milan Štěch, Jan Hamáček nebo Jiří Dienstbier.

Když tuto zatáčku ČSSD nevybere, budou v příštích letech udávat tón Babiš, Okamura a Zeman. Svým způsobem by nás čekala vleklá normalizace, která by si s tou Husákovou nezadala.