Ačkoliv jsem tam ten večer 17. listopadu 1989 nebyl, mám k tomu podloubí na Národní třídě vztah. Mám potřebu dohadovat se s naším synem, vytáhnout ho přes jeho odpor ven a pak tam s ním ve větru komplikovaně zapalovat svíčky.

Přiznejme si, že východní strana studené války by se rozsypala i bez tehdejších událostí na Národní. Praha byla už nějakou dobu plná opuštěných východoněmeckých trabantů. Na dynamiku událostí té doby měl největší vliv úplně jiný fakt. Po sérii úmrtí generálních tajemníků UV KSSS začal sovětský režim řídit člověk, jenž jako by do něj tak úplně nepatřil.

Co se to tedy stalo, že mám to každoroční nutkání? Význam toho dne pro mne spočívá v masovém odmítnutí tehdejšího pokrytectví. To co bylo doposud výsadou disidentů a disidentek, přeskočilo na dav, který nebylo možné schovat. Režim, který se všemožně zaštiťoval lidem, měl náhle s lidem očividný problém. Problém, který nebylo možné ututlat. Každá další oficiální interpretace událostí na Národní třídě jen stvrzovala pokryteckou a prolhanou povahu režimu.

Strkání karafiátů za policejní štíty nepůsobilo jako kýč, právě naopak. Zpoza těch štítů mohly každou chvíli vyletět obušky a pomlátit vystavěná těla, což se právě v tom podloubí stalo. Prý se našlo dost kluků, kteří tou jedinou únikovou uličkou plnou výprasku prošli několikrát, aby aspoň z části svým tělem ochránili přítomné dívky.