Muži, kteří nenávidí ženy
Fatima RahimiAfghánští lékaři z obav před postihem ze strany režimu stále častěji odmítají ošetřovat ženy. Zároveň Tálibán znemožnil ženám získávat zdravotnické vzdělání. Režim tak upírá ženám právo na zdravotní péči.
Na lékařském předpisu bývá uvedeno jméno pacienta, diagnóza a předepsaný lék. V severoafghánské provincii Balch však podle zjištění britského deníku The Guardian a afghánského média Zan Times od letošního května ženské jméno nahrazuje jediné slovo: Bíbí.
Jde o tradiční perské oslovení ženy, které přibližně odpovídá českému „paní“ či „dáma“ a v běžném užívání vyjadřuje úctu. Místní úředníci údajně nařídili nemocnicím, soukromým ordinacím i klinikám, aby tímto označením nahrazovaly skutečná jména pacientek, a to i na lékařských předpisech.
Na první pohled může jít o další z řady absurdních nařízení Tálibánu. Jeho význam však sahá daleko za hranice jazykových zvyklostí. Odstranění ženského jména ze zdravotnické dokumentace totiž ukazuje, jak hluboko do každodenního života proniká systém, který ženám soustavně upírá právo rozhodovat o vlastním těle.
Neochota veřejně vyslovovat ženská jména má přitom v Afghánistánu dlouhou tradici. Ženy bývají označovány jako něčí matky, sestry, manželky nebo dcery. Jejich jména se v některých rodinách neobjevují ani na svatebních oznámeních nebo na náhrobcích.
Výzkumná organizace Afghanistan Analysts Network tento zvyk zasazuje do širšího kontextu purdy, tedy souboru společenských pravidel a praktik, které omezují přítomnost žen ve veřejném prostoru, neboť veřejná viditelnost ženy je spojována s ohrožením rodinné cti.
Proti této tradici se v roce 2017 postavily samotné Afghánky. V Herátu tehdy vznikla kampaň #WhereIsMyName, která požadovala, aby ženy mohly veřejně vystupovat pod vlastními jmény. Iniciátorky kampaně upozorňovaly na skutečnost, že společnost ženám odpírá i tak základní projev osobní identity, jakým je právo být pojmenována.
Tálibán dnes postupuje právě opačným směrem. Společenskou zvyklost povyšuje na úřední pravidlo a prosazuje ji dokonce ve zdravotnictví, kde správná identifikace pacienta představuje základ bezpečné péče.
Systematické vnucování diskriminačních společenských norem přitom patří mezi projevy genderového pronásledování, jimiž se zabývá i Mezinárodní trestní soud. Ten v červenci 2025 vydal zatykač na nejvyššího vůdce Tálibánu Hajbatulláha Achúndzádu a předsedu tálibánského nejvyššího soudu Abdula Hakíma Hakkáního.
Při zveřejnění dalších zatykačů letos v říjnu soud výslovně upozornil, že genderové pronásledování zahrnuje také institucionalizované formy útlaku a vnucování diskriminačních společenských pravidel. Případ z provincie Balch ukazuje, jak se taková pravidla promítají do zdánlivě obyčejných úkonů, bez nichž se neobejde žádná společnost.
Zákaz, který oficiálně neexistuje
Společná reportáž Guardianu a Zan Times odhaluje další podobu tálibánské vlády nad ženským tělem. Přestože režim veřejně nevyhlásil plošný zákaz ošetřování žen mužskými lékaři, v řadě zdravotnických zařízení se takové omezení již prosazuje.
Novinářky Zan Times hovořily s pacientkami a personálem zubních ordinací ve čtrnácti afghánských provinciích. Ve všech zaznamenaly svědectví o zásazích příslušníků ministerstva pro šíření ctnosti a potírání neřesti. Ti podle zdravotníků kontrolují ordinace a vyhrožují lékařům vězením či uzavřením pracoviště, pokud budou ošetřovat ženy.
Podobné zkušenosti popsali také lékaři z dalších oborů. Chirurg působící v nemocnici na severu země uvedl, že mužští zdravotníci nesmějí pacientky přímo vyšetřovat ani provádět některé zákroky bez dodržení zvláštních podmínek.
Závažnost zdravotního stavu přitom nemusí představovat výjimku. Ošetření bývá podmíněno přítomností mahrama, tedy blízkého mužského příbuzného, který smí ženu podle náboženských pravidel doprovázet, případně zapojením zdravotnice do samotného vyšetření.
Praxe přitom odporuje veřejným prohlášením představitelů režimu. Tálibánský ministr komunikací Hamdulláh Nomání na začátku letošního roku ujišťoval, že při poskytování zdravotní péče lze mužského lékaře považovat za mahrama pacientky, a ošetření tudíž není zakázáno.
Rozpor mezi oficiálním stanoviskem a každodenní zkušeností afghánských žen vypovídá o způsobu, jakým Tálibán uplatňuje svou moc. Místo jednoznačných a veřejně dostupných předpisů rozhodují ústní příkazy, kontroly mravnostní policie a obavy zdravotníků z postihu.
Takový systém umožňuje režimu zachovávat zdání „umírněnosti“, zatímco místní úředníci prosazují stále přísnější omezení. Lékař se nemůže spolehnout na ministrovo ujištění, pokud mu inspektor současně hrozí vězením. Nemocnice nemá jistotu, že postup povolený dnes nebude zítra trestný.
Past, ze které není úniku
Počátky současné praxe lze vystopovat nejméně do září 2025, kdy mise Spojených národů v Kandaháru zaznamenala příkazy zakazující mužským zubařům ošetřovat pacientky. Listopadová reportáž ukazuje, že se podobná omezení mezitím rozšířila do dalších částí země.
Tálibán prosazuje zásadu, že ženy mají být ošetřovány ženami. Současně však systematicky likviduje možnosti, jak by se další generace Afghánek mohly stát lékařkami, zdravotními sestrami nebo porodními asistentkami.
Dívkám je totiž od roku 2021 odpírán přístup ke vzdělávání nad šestou třídou základní školy. V prosinci 2022 režim uzavřel ženám univerzity a o dva roky později zakázal jejich studium také na zdravotnických institutech. Právě ty do té doby představovaly jednu z posledních možností, jak získat kvalifikaci například v porodní asistenci, ošetřovatelství nebo laboratorních oborech.
Komentář●Fatima Rahimi
Z univerzitních profesorek pasačky koz. Život žen v Afghánistánu je stále těžší
Nedostatek zdravotnic byl přitom v Afghánistánu závažným problémem již před zavedením těchto zákazů. Podle hodnocení Světové zdravotnické organizace z letošního března tvořily ženy v roce 2023 pouze 27 procent praktických lékařů a 18 procent lékařských specialistů. UNICEF letos v dubnu varoval, že pokračující zákazy vzdělávání a zaměstnávání žen mohou do roku 2030 připravit Afghánistán až o 5400 zdravotnic.
Důsledky jsou patrné již dnes. Nemocnice nemohou snadno nahradit odcházející zaměstnankyně a v některých regionech chybějí specialistky potřebné k provedení konkrétních zákroků. Situaci dále komplikuje požadavek, aby zdravotnice při výkonu práce doprovázel mužský příbuzný. Někde musí být dokonce přítomen po celou dobu jejich služby.
Afghánské ženy se tak ocitají v pasti, kterou režim uzavírá z obou stran. Tam, kde není lékařka, může být pacientce odepřeno ošetření mužským lékařem. Ženám, které by nedostatek odbornic mohly v budoucnu zmírnit, je mezitím znemožněno studovat.
Rozsah absurdity dokládá zkušenost pacientky z Kandaháru, kterou zaznamenaly novinářky Zan Times. Mladá žena přišla do zubní ordinace v doprovodu svého otce. Přesto musela čekat, až se dostaví další pacientka se svým mužským příbuzným. Zdravotnický personál potřeboval zajistit přítomnost jiné ženy, která by v případě komplikací mohla při zákroku pomoci.
Rozhodujícím kritériem pro poskytování zdravotní péče se za těchto okolností stává dodržování náboženských a společenských pravidel, jejichž výklad kontrolují tálibánští úředníci. Odborná kvalifikace a potřeby pacientky ustupují do pozadí.
Úmrtí, jejichž skutečný rozsah neznáme
Afghánistán dlouhodobě patří mezi země s nejvyšší mateřskou úmrtností na světě. Podle posledních mezinárodně srovnatelných odhadů připadalo v roce 2023 na sto tisíc živě narozených dětí 521 úmrtí žen v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Světová zdravotnická organizace při letošním květnovém hodnocení upozornila, že mnoho těchto úmrtí souvisí s komplikacemi, kterým lze při včasné a dostupné péči předejít.
Současný vývoj však není možné spolehlivě vyčíslit. Afghánské zdravotnictví se vedle tálibánských omezení potýká s dramatickým úbytkem mezinárodní pomoci. Škrty amerického financování v roce 2025 vedly k uzavírání zdravotnických zařízení, propouštění personálu a omezování péče o těhotné ženy a novorozence.
Organizace Refugees International upozornila, že kvůli zastavení americké pomoci nebyl dokončen ani připravovaný průzkum mateřské úmrtnosti. Populační fond Spojených národů již dříve odhadl, že výpadek americké podpory by mohl v letech 2025 až 2028 vést přibližně k 1200 dalším úmrtím matek.
Nedostatek údajů přitom komplikuje posouzení skutečných následků tálibánských opatření. Pokud ženy kvůli zákazu ošetření nebo nemožnosti zajistit mužský doprovod vůbec nedorazí do nemocnice, neobjeví se ani v jejích záznamech. Pokles počtu vyšetření pak nemusí znamenat zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva, nýbrž prohlubující se nedostupnost péče.
Zvlášť zranitelné jsou ženy žijící ve venkovských oblastech, daleko od nemocnic a zdravotnických zařízení. Jejich možnosti ošetření již před návratem Tálibánu omezovala chudoba, nedostatečná infrastruktura a dlouholetá válka. Současná nařízení tyto překážky dále prohlubují.
Tragické důsledky se ukázaly během ničivého zemětřesení na východě Afghánistánu na přelomu srpna a září 2025, při němž zahynulo více než dva tisíce lidí. Světová zdravotnická organizace tehdy vyzvala Tálibán ke zmírnění omezení pro zdravotnice, jejichž nedostatek komplikoval ošetřování zraněných žen.
Kolik stojí právo na ošetření
Dostupnost zdravotní péče v Afghánistánu je zásadně podmíněna ekonomickou situací obyvatel. Přestože část veřejných zdravotnických služeb má být poskytována bezplatně, domácnosti nesou značnou část skutečných nákladů. Podle údajů mezinárodních zdravotnických statistik hradily v roce 2023 přibližně tři čtvrtiny výdajů na zdravotní péči přímo ze svých prostředků.
Zvláštní zpravodaj OSN pro lidská práva v Afghánistánu Richard Bennett ve zprávě z letošního února upozornil, že spojení chudoby, nedostatečného financování zdravotnictví a tálibánských omezení má mimořádně závažné důsledky pro zdraví žen a dívek.
Rodiny odkládají vyšetření, hledají levnější alternativy nebo se léčby vzdávají. U žen se k finančním překážkám přidávají omezení pohybu a závislost na mužských příbuzných.
Požadavek na doprovod mahrama znamená další výdaje za dopravu a často také ztrátu příjmu muže, který musí místo práce strávit den na cestě do nemocnice. Pro rodinu odkázanou na každodenní výdělek může být i obyčejná návštěva lékaře obtížně dostupná.
Sedmatřicetiletá Farida, která se s rodinou vrátila z Íránu do západoafghánského Herátu, si na zubní ošetření vypůjčila 25 tisíc afghání. Léčba měla probíhat během několika návštěv. Po prvních dvou zákrocích však klinika pacientce oznámila, že pokračovat nemůže. Odůvodnila to příkazem ministerstva pro šíření ctnosti a potírání neřesti, podle něhož mužští zubaři nesmějí ošetřovat ženy. Faridě zůstala bolest, nedokončená léčba a dluh.
Rodiny s dostatečnými prostředky mohou hledat lékařku v jiném městě, zaplatit dopravu i doprovod nebo se pokusit získat ošetření v soukromém zařízení. Chudým ženám podobné možnosti často chybějí.
Zdraví pacientky se tak stává závislým na majetkových poměrech, dostupnosti mužského příbuzného a ochotě zdravotníků vystavit se případnému postihu. Opatření režimu, který svou politiku ospravedlňuje ochranou ženské cti, dopadají nejhůře na ženy, jejichž životní podmínky jim ponechávají nejméně možností se bránit.
Návrat do minulosti
Afghánské zdravotnictví dál oslabuje chudoba, nedostatek prostředků i následky desetiletí konfliktů. Překážky, které ženám dnes vytvářejí tálibánští úředníci, však nelze vysvětlit pouze těmito okolnostmi.
Jsou také výsledkem konkrétních politických rozhodnutí, jejich důsledky budou přetrvávat ještě dlouho poté, co by případně došlo ke zrušení samotných zákazů. Vychovat novou generaci lékařek, porodních asistentek a zdravotních sester totiž potrvá roky.
Podle průzkumu organizace UN Women z roku 2025 považuje přitom 92 procent dotázaných Afghánců středoškolské vzdělávání dívek za důležité. Mezi zdravotníky jsou muži, kteří navzdory hrozbám a represím nadále pomáhají pacientkám.
Odpovědnost za současnou situaci nesou představitelé režimu, kteří z nerovného postavení žen vytvořili jeden ze základních principů své vlády. Jejich rozhodnutí zasahují do vzdělávání, práce, pohybu, zdravotní péče i těch nejintimnějších oblastí života.
Ženy, jejichž svědectví zaznamenaly Zan Times a Guardian, musely vystupovat pod změněnými jmény, aby neohrozily sebe a své blízké. Také Farida se ve skutečnosti jmenuje jinak. Je v tom tíživý paradox dnešního Afghánistánu. Ženám se upírá právo veřejně vyslovit vlastní jméno, a když se rozhodnou promluvit o bezpráví, které zažívají, musejí svou totožnost znovu skrývat.
V zemi, kde má být každá žena pouze Bíbí, se i svědectví o vlastním utrpení stává aktem odvahy.
