O víkendu uplynulo pět let od chvíle, kdy Tálibán dobyl Kábul a znovu převzal moc nad Afghánistánem. K letošnímu výročí se v projevech a komentářích často opakuje totéž slovo: zapomnění. Organizace spojených národů i humanitární organizace varují, že afghánská krize mizí ze zorného pole světa. Jako výzva k pozornosti je to pochopitelné. Jako popis vztahu okolního světa k Afghánistánu už méně.

Svět na Afghánistán nezapomněl. Rusko loni v červenci jako první a dosud jediný stát formálně uznalo vládu Tálibánu. Čína přijala tálibánského velvyslance, podobně jako Spojené arabské emiráty, a diplomatické styky s Kábulem prohloubily i další země v regionu. Írán a Pákistán mezitím vrátily do země miliony Afghánců. Letos v červnu pak v Bruselu usedli k jednomu stolu s tálibánskou delegací představitelé Evropské komise a patnácti členských států Unie. Hlavním tématem nebylo vzdělávání dívek ani postavení žen, nýbrž návraty Afghánců z Evropy.

Afghánský emirát je dnes v mnohem menší mezinárodní izolaci než krátce po převzetí moci. Proměnilo se spíše to, k čemu pozornost slouží. Otázka už nezní pouze, jak Afghánistán znovu dostat na titulní strany médií, ale co znamená, když jeho okolí začne tálibánskou vládu přijímat jako partnera pro konkrétní zájmy: migraci, bezpečnost, obchod nebo regionální spojenectví. Důsledky systému velmi zřetelně pociťují afghánské ženy.

Kandahár, který vyhrává

Uvnitř Tálibánu existují rozpory v otázce vzdělávání žen a dívek. Na jaře 2022 jeho představitelé veřejně oznámili, že se dívčí střední školy znovu otevřou. Krátce před plánovaným návratem dívek do tříd však rozhodnutí zvrátilo vedení soustředěné kolem nejvyššího vůdce Hibatulláha Áchundzády, který pobývá v Kandaháru.

V lednu 2025 zákaz veřejně kritizoval náměstek ministra zahraničí Šér Mohammad Abbás Stanikzaj. Připomněl, že podle jeho výkladu islám neposkytuje pro zákaz vzdělávání žen žádné ospravedlnění, a vyzval vedení země, aby školy otevřelo. O několik týdnů později odešel do Spojených arabských emirátů.

Samotný fakt nesouhlasu ovšem nevypovídá o schopnosti měnit politiku režimu. Mocenské uspořádání Emirátu neposkytuje kabinetu ani jednotlivým ministrům mechanismus, jímž by mohli rozhodnutí nejvyššího vůdce přehlasovat. Popsané spory uvnitř vedení proto zatím nevedly ke změně v žádné z klíčových restrikcí vůči ženám.

Část vedení nepochybně vnímá, že za tyto zákazy země platí mezinárodní izolací, omezením hospodářských vztahů či ztrátou odborných kapacit. Z toho ale ještě nelze vyvozovat, že odmítá samotný společenský řád založený na principiálně nerovném postavení mužů a žen.

Pro kandahárské vedení má navíc kontrola ženského vzdělávání a veřejné přítomnosti význam, který přesahuje jednotlivé zákazy. Patří ke způsobům, jimiž se nový režim vymezuje vůči republice svržené v roce 2021 a vůči dvaceti letům západní přítomnosti.

Afghánské dějiny poskytují takové politice dostatek materiálu. Reformy Amánulláha Chána ve dvacátých letech minulého století stejně jako radikální modernizační politika komunistické Lidově demokratické strany po převratu v roce 1978 zahrnovaly vzdělávání žen a zásahy do rodinných vztahů.

V obou obdobích se postavení žen stalo jedním ze symbolů, na nichž odpůrci dokazovali údajnou cizost celého reformního projektu. Příčiny odporu byly podstatně širší, od daní a zásahů do místní moci až po násilí státu. Ženská emancipace však poskytovala mimořádně účinný obraz kulturního zásahu přicházejícího zvenčí.

Spolupodpis

Během posledního roku dostaly dosavadní zákazy pevnější právní rámec. Trestní řád pro rozhodovací instituce, který Hibatulláh Áchundzáda podepsal 4. ledna letošního roku a který získala organizace Ráwádárí, obsahuje 119 článků. Pracuje s otroctvím jako s existující právní kategorií, výrazně znevýhodňuje nehanafíjské muslimy a fyzické násilí v rodině postihuje jen v omezených případech závažného poranění.

V květnu k němu přibyl dekret upravující soudní rozluku manželů. Dekret ještě více omezuje možnosti žen ukončit manželství a podle OSN a Amnesty International také posiluje právní prostor pro dětské sňatky.

Žena v tomto právním rámci nerozhoduje sama o svém pohybu, manželství nebo přístupu k institucím. Mezi ni a veřejný prostor stále častěji vstupuje mužský příbuzný, neboli mahram.

Mahramem však nemůže být kdokoli. Jde buď o manžela, nebo o blízkého mužského příbuzného, například otce, bratra či syna, s nímž žena podle islámského práva nemůže uzavřít sňatek. Takové uspořádání zároveň předpokládá rodinnou strukturu, kterou desítky let války, migrace a pracovního vysídlení rozrušily. Vdova bez dospělého syna nebo žena, jejíž nejbližší mužští příbuzní žijí za hranicemi, nemusí mít požadovaný doprovod vůbec k dispozici.

Mahram navíc není pouze společníkem na cestě. Stává se prostředníkem mezi státní mocí a ženou a v některých situacích i ručitelem za dodržování pravidel. Část kontroly se tím přesouvá přímo dovnitř rodiny.

Když rodina přestane být útočištěm

Rodina má podle Tálibánu ženu chránit před veřejným prostorem, který ženu podle představ režimu ohrožuje, a současně nad ní má vykonávat státem uloženou kontrolu. Jenže rodina není automaticky místem bezpečí. Partnerské a domácí násilí patří celosvětově k nejrozšířenějším formám násilí páchaného na ženách.

Omezení pohybu žen komplikuje cestu mimo domácnost, nový dekret oslabuje možnosti ukončit manželství a z právního systému po roce 2021 zmizely soudkyně i velká část advokátek. Nový trestní řád navíc poskytuje ochranu před domácím fyzickým násilím pouze v omezeném rozsahu.

Pokud tedy nebezpečí přichází zevnitř rodiny, od muže, na nějž je žena odkázaná, systém jí prakticky nenabízí cestu, jak se z moci tohoto muže vymanit.

Když zmizí lékařky

Důsledky represivní politiky vůči ženám se projevují zvlášť výrazně ve zdravotnictví. V prosinci 2024 režim uzavřel ženám také zdravotnické vzdělávací instituce, jednu z posledních oblastí odborného studia, které jim do té doby zůstávaly dostupné. Tím se přerušila cesta, po níž do systému přicházely budoucí porodní asistentky, zdravotní sestry a další zdravotnice.

Nedostatek ženského zdravotnického personálu existoval už před zákazem a vzhledem k délce odborného vzdělávání jej případné budoucí zrušení nevyřeší během měsíců.

Omezování ženského vzdělávání zdravotní systém neochuzuje jen o část pracovní síly. V některých oblastech zároveň odřezává pacientky od člověka, který je vůbec smí nebo může ošetřit. V prostředí, kde pravidla segregace a požadavek mužského doprovodu komplikují ženám kontakt s mužskými zdravotníky, totiž může být lékařka nebo porodní asistentka jedinou reálně dostupnou cestou k péči. Zdravotníci opakovaně popisují případy žen, jejichž léčba se kvůli požadavku mahrama zpozdila, někdy s fatálními následky.

Zákaz vzdělávání žen tak fakticky podkopává pravidla, která Tálibán sám pro fungování afghánské společnosti prosazuje.

Dokumentace bez podpory

Do země v moci Tálibánu se zároveň vracejí miliony lidí. Jen od roku 2025 se podle aktuálních údajů vrátily do Afghánistánu zhruba tři miliony Afghánců, především z Íránu a Pákistánu. Návrat probíhá v době hluboké humanitární krize. Přes sedmnáct milionů lidí čelilo během uplynulé zimy akutní potravinové nejistotě a letošní humanitární plán zůstává výrazně podfinancovaný.

Po pěti letech vlády Tálibánu je zřejmé, že diplomatická izolace nepřiměla kandahárské vedení změnit politiku vůči ženám. Současně ale není příliš důvodů předpokládat, že ji změní prohlubování vztahů bez konkrétních podmínek. Rusko režim uznalo, aniž by následoval ústupek v oblasti ženských práv. Evropské státy dnes samy potřebují spolupráci Tálibánu při návratech Afghánců.

Postavení žen není jedním z mnoha excesů režimu ani vedlejším tématem, které lze při jednáních s Tálibánem odsunout stranou. Přísná kontrola žen patří k samotné podstatě společnosti, kterou kandahárské vedení prosazuje. Škola, práce, cesta bez doprovodu, možnost opustit manželství nebo dojít k lékaři jsou různá místa téhož sporu: kdo smí ve společnosti jednat bez svolení někoho jiného.

Tálibán ženy nevnímá jako okrajové nebo bezmocné. Naopak: jejich samostatnost představuje riziko pro společenský řád založený na mužském dohledu, segregaci a kontrole rodiny. Proto režim věnuje tolik energie tomu, aby ženy nemohly bez prostředníka existovat.

Rovnost žen a mužů, lidská důstojnost a právo rozhodovat o vlastním životě nejsou hodnoty určené jen pro evropské smlouvy a slavnostní projevy. Pokud je evropské státy při jednáních o deportacích dokážou odsunout stranou, vysílají tím Tálibánu velmi srozumitelnou zprávu: můžete ženy zbavit vzdělání, práce, pohybu i právní autonomie, a přesto s vámi budeme jednat, když vás budeme potřebovat.

Práva afghánských žen se nesmějí stát cenou za evropskou migrační politiku. Pokud to Evropa myslí s hodnotami humanismu vážně, musí je hájit i tehdy, když je to pro ni politicky nepohodlné.