Reforma psychiatrické péče se často popisuje především z pohledu institucí, služeb a odborníků. Stejně podstatná je ale otázka, jaké místo mají v psychiatrické péči samotní lidé s duševním onemocněním: zda zůstávají především příjemci péče, nebo se s nimi počítá jako s lidmi, kteří mají vlastní cíle, schopnosti a představu o svém životě. Jejich zkušenost totiž může ukázat, kde péče pomáhá a kde naopak člověku může bránit v samostatném životě.

Petr Salamon zná psychiatrickou péči z pozice člověka s vážnou duševní poruchou, zároveň ale dlouhodobě hledá způsoby, jak zůstat aktivní a žít podle vlastních představ. Přednáší o duševním zdraví na vysokých školách i pro občanské organizace, působil jako peer konzultant, věnuje se novinařině a zajímá ho zapojování lidí s duševním onemocněním do běžného života. Jeho zkušenost ukazuje, že zotavení nemusí znamenat návrat k životu plně zdravého a výkonného člověka, ale spíše možnost žít podle vlastních možností a cílů a s podporou, která člověka neposouvá do pasivity, ale pomáhá mu hledat vlastní cestu.

O svém duševním onemocnění mluvíte velmi otevřeně. Přednášíte o něm studentům, píšete a vlastní zkušenost jste proměnil v součást své práce. Vzpomínáte si ještě na dobu, kdy pro vás taková otevřenost nebyla možná?

Mám pocit, že období, kdy jsem se za nemoc opravdu styděl, nebylo příliš dlouhé. Už předtím jsem byl trochu jiný než ostatní. Na střední škole jsem moc nezapadal do kolektivu, dělal jsem různé šaškárny, někdy jsem přehnaně reagoval, když se mi něco nepovedlo. Když někde hrála kapela, klidně jsem jako jediný člověk přišel před pódium a začal tancovat.

Když se později ukázalo, že mám duševní onemocnění, část mojí odlišnosti mi to vlastně zpětně vysvětlilo.

Neměl jste strach, jak na vás budou lidé reagovat?

Měl. I rodiče mě spíš vedli k tomu, abych o nemoci všude nemluvil. Postupně jsem ale získával zkušenost, že když se o ní zmíním, nemusí se stát nic hrozného. Napsal jsem například článek do místních novin a reakce byla v pořádku.

Samozřejmě se dodnes stává, že někdo neví, jak reagovat. Ale čím déle o své zkušenosti mluvím, tím víc zjišťuji, že mě lidé automaticky neodsoudí.

Bylo tedy přijetí sebe sama závislé také na tom, jak vás přijímali druzí?

Určitě. Já jsem na mínění druhých možná závislý víc, než je zdravé. Velmi těžce nesu, když mám pocit, že se na mě někdo zlobí nebo mě nemá rád. Mám tendenci se pořád ujišťovat, jestli je všechno v pořádku.

Zároveň mi ale pomáhá vědomí, že navzdory své nemoci dokážu být aktivní. Moji lékaři i rodina mi někdy říkají, že vzhledem ke svým obtížím toho dělám poměrně hodně. Věnuji se duševnímu zdraví, přednáším, píšu, angažuji se v místě, kde bydlím. I to mi pomáhá nemoc přijímat. Nejen jako něco, co mě omezuje, ale jako jednu část života, který má i spoustu dalších podob.

Na svém webu píšete, že vám nemoc něco vzala, ale také něco dala. Co vám vzala nejcitelněji?

Soustředění a možnost dlouhodobě fungovat na plný výkon. Když přijde ataka, na nějakou dobu ze života prakticky vypadnu. Ztratím kontakt s lidmi nebo s týmem, ve kterém něco dělám, a potom musím vztahy znovu navazovat.

Hodně mě dodnes mrzí jedna konkrétní zkušenost. V době, kdy se u mě nemoc výrazněji projevila, jsem založil občanské sdružení zaměřené na komunitní rádia. Podařilo se mi kolem něj dát dohromady zajímavé lidi. Jenže právě tehdy jsem onemocněl a nové sdružení jsem musela chtě nechtě nechat být. Měl jsem tehdy psychiatričku, která mi doporučovala hlavně klid a v podstatě mě od větších aktivit odrazovala. Nikdo z nás pořádně nevěděl, co moje nemoc znamená, ani já, ani rodiče.

Později jsem od jiných lékařů slyšel prakticky opačný názor: že pro člověka může být důležité mít smysluplné role a něco dělat. Tehdy jsem ale řadu aktivit opustil a dodnes mě mrzí, že jsme projekt nerozvíjeli dál.

Změnil se od té doby váš pohled na to, co člověk s vážným duševním onemocněním zvládne?

Ano, samozřejmě mám určitá omezení. Pravděpodobně bych dlouhodobě nezvládal velmi náročnou práci na plný úvazek. Mám horší koncentraci a citlivě reaguji na konfliktní mezilidské prostředí. Ale zároveň jsem zjistil, že toho mohu dělat poměrně hodně, jen potřebuji hledat takové podmínky a role, které mi vyhovují.

V tom mi paradoxně pomáhá i invalidní důchod. Dává mi určitou stabilitu a nemusím mít pocit, že musím za každou cenu podávat maximální výkon. Mohu se víc věnovat věcem, které zvládám a dávají mi smysl.

Právě invalidní důchod má člověku poskytnout jistotu v situaci, kdy nemůže pracovat naplno. Není ale český systém zároveň nastavený tak, že se člověk může bát práci vůbec zkusit, aby o tuto jistotu nepřišel?

Toho jsem si hodně všiml při pobytu v Norsku. Tam je systém podle mé zkušenosti pružnější. U člověka se například počítá s tím, že je zčásti práce neschopný a ve zbývající části může pracovat. Když potom v některém období pracuje víc a vydělá víc, upraví se mu podle toho výše důchodu na pár nejbližších měsíců. Nemá ale pocit, že když jednou překročí nějakou hranici, mohl by o něj úplně přijít. To mi připadá důležité, protože člověk se pak nemusí bát zkoušet, kolik práce skutečně zvládne.

Český systém vyvolává větší nejistotu. Člověk může mít obavu, že když začne být aktivnější nebo si vydělá víc, bude to vypadat, že důchod vlastně nepotřebuje. Přitom nejen u duševního onemocnění nemusí být pracovní schopnost pořád stejná. Bylo by proto dobré, kdyby systém umožňoval větší pružnost a člověk se nemusel bát, že když se pokusí pracovat, ohrozí tím svou základní jistotu.

Co vám nemoc naopak přinesla?

Dostala mě k příležitostem, ke kterým bych se jinak možná nikdy nedostal. Přednášel jsem na vysokých školách, díky projektům v oblasti duševního zdraví jsem byl několikrát v Norsku a také v Nizozemsku.

Dnes spolupracuji s Ostravskou univerzitou, kde lidé s vlastní životní zkušeností v různých oblastech vstupují do výuky studentů sociální práce. Přemýšlím také o doktorském studiu a chtěl bych se věnovat tomu, jak se lidé s vážným duševním onemocněním zapojují do společnosti.

Nemoc mě také přinutila hodně přemýšlet o sobě. Zjistil jsem třeba, že mám rád nové věci, že mě baví být aktivní a dělat něco, co má společenský smysl a dopad.

Nějaký čas jste pracoval jako peer konzultant. během své práce jste zjistil, že pro tuto profesi nejste úplně vhodný. Co jste si tehdy uvědomil?

Že vlastní zkušenost s nemocí sama o sobě nestačí k tomu, aby člověk uměl pomáhat druhým.

Když jsem pracoval s klienty, stávalo se mi například, že jsem se jich ptal, jestli jsem je něčím nenaštval. To samozřejmě není příliš profesionální. Postupně jsem zjistil, že je pro mě vhodnější o své zkušenosti vyprávět než být přímo v pomáhajícím vztahu s konkrétním člověkem.

Když přednáším studentům sociální práce, mohou se prostřednictvím mého příběhu setkat s konkrétní zkušeností vážného duševního onemocnění. Mohou si představit, jak člověk nemoc prožívá, co mu pomáhá a co mu naopak může uškodit.

Ale umět vyprávět vlastní příběh ještě neznamená umět pracovat s klientem. Mohl bych člověku něco nevhodně poradit nebo ho sám rozhodit. Nejsem terapeut. Bylo důležité si to přiznat. Podle mě je i to součást zotavení: zjistit, kde mám silné stránky a co bych měl raději přenechat někomu jinému.

Slovo peer se dnes nejen v oblasti duševního zdraví používá velmi často. Co vlastně znamená?

Je to člověk, který využívá vlastní zkušenost tak, aby byla užitečná druhým. Nemusí jít jen o duševní onemocnění, podobné role existují i mezi lidmi se zkušeností se závislostí nebo s tělesným postižením.

U nás se mi líbí, že se slovo peer spojuje s konkrétní rolí. Peer konzultant například pracuje v sociální službě a do týmu přináší pohled člověka, který má podobnou zkušenost.

Peer lektor svou zkušenost využívá při vzdělávání. Může přednášet studentům nebo odborníkům o zotavení, silných stránkách člověka nebo dalších tématech.

Proč je podle vás důležité jednotlivé role rozlišovat?

Protože ne každý člověk s vlastní zkušeností se hodí ke všemu. Někdo může být dobrý peer konzultant, jiný lektor, další se může uplatnit ve výzkumu nebo třeba v novinařině.

Člověk by měl hledat roli podle svých schopností, ne se automaticky snažit stát peer konzultantem jen proto, že má diagnózu.

Peer práce stojí na myšlence, že vlastní zkušenost představuje určitý druh odbornosti. Co může člověk s vlastní zkušeností vědět, co psychiatrička nebo sociální pracovník nikdy nemůže poznat ze své odborné pozice?

Může především ukázat, jak nemoc vypadá zevnitř. Když se člověk setká s někým se schizofrenií, může zjistit, že to není postava, kterou zná z televizních stereotypů, tedy někdo nebezpečný nebo agresivní. Je to člověk, který má vztahy, něco chce a snaží se nějak žít. Pro odborníka může být důležité slyšet, jak pacient jeho přístup skutečně prožívá, jak prožívá duševní onemocnění nebo konkrétní podobu psychiatrické péče.

Já mohu porovnat psychiatričku, která mě od aktivit spíš odrazovala, s lékařem, který se mnou stráví půl hodiny, zajímá se o to, co dělám a podporuje mě v tom. Pro mě je velký rozdíl, když lékař neřeší jen symptomy, ale zajímá ho také, jestli má můj život nějaký smysl. Odborník samozřejmě ví spoustu věcí, které já nevím. Já ale zase něco znám zevnitř, prožívám to. Ideální je, když se oba druhy zkušenosti setkají.

V českém prostředí se člověk může stát peer konzultantem po poměrně krátkém základním kurzu. V norském Bergenu jste poznal systém, kde příprava trvá rok. V čem vás zaujal?

Je potřeba říct, že ani u nás vzdělávání základním kurzem nutně nekončí. Existují další kurzy, například zaměřené na práci se skupinou nebo využívání silných stránek.

V Norsku mě ale zaujalo, jak komplexně je příprava postavená. Nejprve mají teorii, učí se například pracovat s hranicemi nebo s tím, jak člověka nenutit, ale inspirovat. Potom mají praxi a společně ji reflektují. Nakonec se věnují také tomu, jakým peerem vlastně chtějí být.

Zajímavé je i to, že organizace, která je vzdělává, sleduje, zda absolventi skutečně najdou práci.

To u nás chybí?

Někdy ano. Peer práce se stala populární, lidé absolvují kurz, nadchnou se pro tuto profesi a potom zjistí, že pracovních míst není dost. V Moravskoslezském kraji máme možná v tomto smyslu už trochu „přepeerováno“.

Není v popularitě peer práce i určitý paradox? Člověk se dlouho snaží, aby ho okolí nevnímalo pouze skrze diagnózu, a nakonec začne vykonávat profesi, v níž je právě jeho diagnóza jednou z hlavních kvalifikací.

To je velmi důležité téma. Peer práce může být skvělá cesta: člověk se začne zabývat zotavením, naučí se vyprávět svůj příběh, začne o sobě přemýšlet. Neměla by se ale stát jedinou představitelnou cestou pro člověka s duševním onemocněním.

Existuje obrovské množství jiných způsobů, jak se zapojit do společnosti. Já například už několik let dělám rozhovory s lidmi pro periodikum v místě, kde žiji. Bavím se s nimi o tom, co dělají, co je zajímá a čím jsou zajímaví.

V tu chvíli nejsem člověk s psychiatrickou diagnózou ani peer. Jsem člověk, který dělá rozhovor. Stejně tak někdo jiný může vyrábět něco hezkého, být dobrovolníkem nebo pracovat v úplně běžném zaměstnání. To je pro mě jedna ze základních myšlenek zotavení: můj život není jedno kolečko, na kterém je napsáno „duševní nemoc“. Mám různé role a nemoc je jen jedna z nich.

Ve vašem vyprávění se často vrací důraz na aktivitu. Nemůže ale vzniknout opačný tlak — že za „dobře zotaveného“ člověka budeme považovat jen toho, kdo pracuje, studuje a je společnosti nějak užitečný?

Určitě nechci říkat, že každý má fungovat stejně jako já. Jsou lidé, kteří jsou v těžším stavu a potřebují více péče. I já mám období, kdy se můj stav zhorší a fungovat jako jindy jednoduše nemohu.

Spíš si myslím, že lidé někdy mají větší možnosti, než jaké jim okolí připisuje. Systém by měl zjišťovat, co konkrétní člověk chce, místo aby předem rozhodoval, co pro něj bude nejlepší. Nemělo by jít o tlak na výkon, ale o možnost něco dělat, pokud to člověk sám chce.

Co podle vás české psychiatrii stále chybí k tomu, aby člověka s duševním onemocněním nepovažovala jen za pacienta, ale za člověka, který má vlastní cíle, schopnosti a představu o svém životě?

Možná právě to, že nejsme lidé, o které je potřeba čtyřiadvacet hodin denně pečovat. Chceme být v rámci svých možností normální součástí společnosti. Nechci, aby mi lékař říkal, co mám v životě dělat. Potřebuji spíš člověka, který mě může inspirovat, podpořit nebo mi ukázat nějakou možnost, ale rozhodnutí nechá na mně. Velmi důležité pro mě v životě bylo, když někdo řekl: „Ty na to máš, zkus to.“

Když jsem začal dělat rozhovory v místě, kde žiji, oslovil mě místostarosta a nabídl mi tuto práci. Dělám ji už několik let. Potkával jsem lidi, kteří mě velmi podporovali v tom, abych se dál rozvíjel jako lektor. Podobnou podporu zažívám i v dalších aktivitách. Člověka může neuvěřitelně posunout už to, že v něj někdo věří.

Takže kdybych měl říct, co potřebujeme, bylo by to asi: méně rozhodovat za nás a více podporovat to, co chceme dělat sami. Nepečovat automaticky, nenutit. Dát člověku najevo, že něco může a že něco dokáže. To je pro mě zotavení.

FATIMA RAHIMI