Asi jsem člověkem devatenáctého století, doby, kdy vznikala naše neuvěřitelně hustá železniční síť. Cukrovarnické a řepařské drážky prokřižovaly Polabí. Na Šumavě koleje odvážně obtočily Boubín a svezlo se po nich nejspíš tolik dřeva, co Schwarzenberským a Vchynicko-tetovským plavebním kanálem.

Vlaky se vyhouply i do Železných hor a obílené svážely z Vápenného Podolu vápno. Do Nové Role dovážely kaolin a do celého světa dobře vypečený porcelán. Jejich koleje se nesčetněkrát překládaly, protože ležely na severočeském uhlí— podobně jako řeka Bílina a nespočet potoků.

A co všechno asi vyvozila lokálka do Týna nad Vltavou — temelínská vlečka ostatně stále obtáčí celou elektrárnu. I mochovská zelenina opouštěla mrazírny po kolejích, o Dašických mrazírnách nemluvě. Odbočka do Solnice, respektive do Kvasin, stále funguje, nové škodovky opouštějí závod po kolejích, aby si gumy neprošoupaly předčasně.

Kouzlo tratí a vůně nádražních restaurací

Magie vlaků je v tom, že vábí dálkou a neurčitem, ale přitom dávají člověku pevný řád. Koleje se v nekonečnu sbíhají a vlak někde v dáli jede už jen po jedné. To je až tam, kam šotouši odjíždějí na věčnost. Trať je přitom pevně daná, neodbočíš, nikde nenechal traťmistr díru ani veksle navíc. Je tu pevnost, rozkazy, řády, uniformy a modrá armáda, a přitom si vlaky jezdí, kam a kdy se jim zachce — a vcelku často.

Je to nekonečno dělené pražci na stravitelné díly a bezstykovými kolejemi zase spojené v jednu řeku. A všechny ty koleje nakonec dotečou do České Třebové.

Magii nesetřely polstrované sedačky, wi-fi ani růžové košile a halenečky obsluhy. Neváže se na rychlost, šmír a saze, na oddychování páry, na jiskry a tendry. Každý vlak má v sobě kus Orient Expressu i amerického Oranžového expresu, jakkoli by se sezení s lahví tokaje na uhláku ve směru na New York nebo Nashville asi brzo omrzelo. Stejně jako stírání rosy na kolejích v časech před vakuovými toaletami, když na kolejích zůstávaly šrapnely. Ovšem ta podívaná i močení vstoje hledě do díry mají svoje kouzlo — i pro ženy.

Jsou-li koleje tepny, pak nádraží je srdce — tedy nikoli dispečink. Ten často nepřesvědčí ani srdcervoucí prosby přestupujících kaštanů. Srdcem nádraží je pak nádražka. Moje milovaná je v Mostě. Pivo za pár, obsluha něco mezi maminou a karabáčem, cítím se tu bezpečně i sama.

Ulepená nádražka ve Starém Městě zase voní limonádou, zvětralým pivem a Slováckem. V Liberci uvolněné místo převzalo asijské bistro a nudle u perónu nakonec nebyly vůbec marné. I pod dřevěné schody v Děčíně se s radlerem ráda schovám zas. V Nymburce se usadilo na můj vkus trošku hipsterské bistro, ale zase má velké plus za prima pečivo a Vratislavickou minerálku ve vratném skle.

V Rožnově se mezi terminály vmezeřila cukrárna, při každém přestupu lze zkoušet jiný frgálek. Na divoce přestavěném plzeňském nádraží naštěstí našla místečko pekárna, kde se rohlík s kafem potkává na nádražní lavici. V pardubickém nádražním bistru se společně sejdou šotouši, rodinky, vandráci, běžní cestující i věční odjížděči, kteří do vlaku nikdy nenastoupí. Jen zdejší legendární postava Krychlič už tu nebrousí, neloví známosti a neděsí děti.

Břeclavská hyperrealistická nádražka se podle jedněch povedla moc, druzí ji naopak nemusejí. V Okříškách je na konci světa a perónu pravá trampská hospoda, jedna z mála, jedna z posledních. S nostalgií vzpomínám na stojáka v Přerově, na těch několik málo zašupovacích tabulek s předepsanými názvy jídel a Zubra na dobrou noc.

Místní piva, limonáda tlamolepka, smažené brambůrky, smažená jídla a sem tam něco dalšího. Nejdu přece na ples, ale s orvanou batožinou nebo s noťasem — a i když k jídlu tu pro mě většinou nic není, od té doby, co se uvnitř nekouří, je mi tu fajn.

Odněkud kamsi anebo do nikam

Jenže každé koleje někde končí. Je-li odbočka krátká, vznikne na mapě i v krajině ocásek, drobný dopravní přítok koridoru. Občas dává dopravně smysl, třeba z Kouřimi, Rožnova nebo Milovic jezdí vlaky plné nebo si lidi sesbírají cestou. Jindy slouží jako výletní trasa, třeba do Malé Morávky, Velkých Karlovic, Bechyně nebo Bezdružic. Ale občas jede opravdu do nikam. Netřeba jezdit do Paďous, stačí Černousy.

Na jihu Moravy jezdí vyhlídkové turistické vláčky na téměř opuštěných tratích — pravidelný do Jemnice, velmi vzácný k hranicím do Hevlína. Ten ale jede vesměs v zářezu, a když se na trati objeví padlý strom, fíra vyskočí ven s motorovkou a za moment se jede dál. Po třiceti letech, kdy vozila pouze náklady, jezdila toto léto lokálka z Protivce do Bochova s cestujícími.

Dvě hodiny v Regionově z Rakovníka zmůžou i hodně urputné cestující a už se těší, až vystoupí. Pro prosté cestující tu býval též neobyčejný zážitek — dělení fazolového lusku — motorové soupravičky z orchestrionů v Lichkově nebo v Čičenicích, kdy má jeden co dělat, aby nakonec seděl v tom správném skleníku a neujel mu jeho kufr.

Jedno narozeninové ráno jsem se budila ve škarpě u Lokte předměstí, protože první z vlaků, který mířil až do Nové Role a nekončil nudně už v Chodově, jel už před pátou. Letní šírání, vandráky z lesů vyhání a ti hrůzu strojvedoucím nahání. V Jirkově se zase bojí tak trochu všici, zatlučená okna, v rozích divný bordel a při obratu to fíra radši bere vnitřkem. Přeháním, ale ten dojem tam byl. Kadaň-Prunéřov, nádraží velikosti několika fotbalových hřišť, monument socialismu, uhlí, asfaltu a betonu. Tam se cestující cítí takhle maličcí, bez ohledu na velikost batožiny.

Nevím, jestli se ještě někdy budu moci svézt až do Štítů. Z Krupky města až do Jeníkova-Oldřichova. Z Bošic do Bečvár. Bylo by ale hezké si tyhle úseky v mapě tratí zamalovat signální červenou. Tak jako se mi to letos povedlo v případě už léta neobsluhované trati z Vraňan do Lužce, která opravdu nedává dopravně smysl — o ultradrahém zvedacím železničním mostě nad Hořínským kanálem na prakticky bezvýznamné trati nemluvě.

Když mi zdopravy.cz odtajnilo, že letos se pojede z Kopidlna přes Dolní Bousov do Bakova, hned druhý den provozu jsem tam okupovala hytlákovitou osmsetdesítku, s instalovanou testovací autonomní výbavičkou, lidarem, kamerami ze všech stran a dalšími serepetičkami. Byl to pozlacený hřeb vandru mezi Polabím a Kokořínskem.

Stejně tak začátek Krkonošské pouti na nejvýchodnějším cípu: z Královce uhelnou tratí do Žacléře, a pak už musí každý pěšky. Určitě nedává smysl to všechno udržovat. Do Horního Benešova ze Svobodných Heřmanic už taky vede leda zarostlý pešunk, po kterém nejspíš nikdo nepláče a hlavně se po něm nevozí ruda. Stopy v krajině ale zůstaly, tak jako po římských táborech, těžbě uhlí a skládkách odpadů, které se prý chystáme nechat vyhladovět a nepřidávat jim.

Je to nostalgie, jemný stesk, ne dopravněinženýrský plán. Připíjím nám všem choceňským Pernerem, ten taky hlavu ztratil kvůli té své dráze.