Pokutování velkých technologických gigantů, jako je Meta, Google nebo Microsoft, se stalo v Evropské unii již jakýmsi folklórem. Pokuty přicházejí nejčastěji za porušování pravidel GDPR. Jen Meta za posledních pět let nasbírala pokuty v celkové výši zhruba dvě a půl miliardy eur.

Mezi penalizované prohřešky patří ale také protiprávní zvýhodňování vlastních služeb v rozporu s nařízením o digitálních trzích (DMA), za něž dostal Google pokutu 890 milionů eur. Za porušení antimonopolního práva EU padla pokuta 797 milionů eur pro Metu, rekordní pokuta ve výši více než čtyři miliardy eur pro Google z roku 2018 nebo téměř třímiliardová pokuta pro stejnou firmu z minulého roku. Další pokutu ve výši 120 milionů eur vyměřil Brusel společnosti X za porušování pravidel nařízení o digitálních službách (DSA). Za rok 2025 byly technologickým společnostem rozdány pokuty v celkové výši 3,77 miliardy eur.

Z výše uvedeného je zjevné, že porušování různých pravidel je v podstatě součástí obchodního modelu těchto společností a finanční tresty za ně jsou zahrnuty do očekávaných nákladů tohoto způsobu podnikání. Ačkoli obří pokuty vypadají na papíře likvidačně, ve skutečnosti představují jen zlomek z příjmů, které pokutované jednání společnostem zpravidla přináší. Pokuty se navíc obvykle řeší dlouhá léta ve správních a navazujících soudních řízeních. A k rozsudku dojde obvykle až v době, kdy už se dávno vydělává na nějakém dalším, pro firmy lukrativním prohřešku.

Přestože některé problémy se pomocí regulace a sankcí řešit daří, nové mezitím vznikají tempem, které regulace nestíhá pokrývat. Celkově nelze říct, že by se přístup technologických firem k uživatelům pod vlivem sankcí nějak významně proměnil a vedl k tomu, že by byla rizika skutečně a zodpovědně zvažována už v době designování nových produktů a služeb, jak vyžaduje většina právních předpisů regulujících digitální služby.

Příklad za všechny: věkové omezení pro sociální sítě

Zastavme se na chvíli u případu vysoce aktuální problematiky ochrany dětí na internetu a zejména na sociálních sítích. Neschopnost veřejné moci donutit platformy, aby samy od sebe nastavovaly své služby způsobem, který nebude škodlivý, nebo bude alespoň škodlivý méně — ať už jde o záměrné rozvíjení závislostního chování uživatelů, nebo třeba algoritmické upřednostňování problematického obsahu s jediným cílem maximalizovat čas na síti —, vede k ad hoc řešením, která přinášejí více škody než užitku.

Příkladem budiž například v podstatě celosvětová snaha o regulování přístupu dětí na sociální sítě. První vlaštovkou byl australský zákaz vybraných sociálních sítí pro děti do šestnácti let z konce minulého roku. Ten však navzdory svému záměru nevedl k tomu, že by děti přestaly používat sociální sítě, a naopak přinesl řadu nových problémů. Mnohé děti se přesunuly na jiné, méně regulované sítě, jiné využily pestrou paletu možností, jak zákaz obejít a na sítích předstírat, že jsou nad uvedenou věkovou hranicí nebo že přistupují ke službám odjinud než z Austrálie. Naopak regulace s sebou přinesla nechtěné důsledky, jako je sběr velkého množství osobních údajů, které je s ověřováním věku spojeno a týká se všech uživatelů, nikoli pouze dětí.

Bohužel podobným směrem se chystá směřovat i Evropská unie a současně i samostatně jednotlivé členské státy. Z jednoho z mnoha alternativních nástrojů, kterým se mělo ověřování věku dle nařízení o digitálních službách (DSA) řídit, se postupně stal v podstatě klíčový až výlučný nástroj, jak děti před nebezpečnými jevy na sociálních sítích chránit.

Na rozdíl od Austrálie přitom chce Evropa ověřování věku řešit centrálně. Posloužit k tomu má nově chystaná peněženka digitální identity (tzv. EUDIW), která prý bude uživatelům k dispozici už ke konci tohoto roku. Ačkoli by mělo ověřování věku fungovat na principu tzv. zero knowledge proof (ZKP), tedy informace o identitě by nemělo být možné propojit s informacemi o konkrétním využití peněženky, demo verzi systému vydanou Evropskou komisí se bezpečnostním expertům podařilo prolomit za několik minut. V řadě států včetně České republiky není peněženka připravována s plně otevřeným kódem, takže tomu, že by měla fungovat na ZKP principu, věřit můžeme, ale také nemusíte. Neexistuje totiž způsob, jak to nezávisle zjistit.

V každém případě už teď je zjevné, že možná věková regulace přístupu k sítím by i u nás měla své vedlejší efekty, počínaje rizikem zásahů do soukromí přes hrozbu zalepování děr v systému, jako je třeba nápad na regulaci používání VPN služeb, které tvoří jeden z důležitých nástrojů digitální ekonomiky, až po riziko diskriminace těch, kteří třeba dnes sociální služby využívají, ale nehodlají v budoucnu využít doposud proklamativně nepovinnou peněženku digitální identity a ke službám, které dnes často představují klíčový nástroj třeba pro informační svobodu, se tak jednoduše nedostanou.

Bezzubá Evropská unie…

Vraťme se ale k velkým platformám. Důvodem, proč se vůbec uvažuje o zavedení této regulace s potenciálním množstvím škodlivých vedlejších dopadů, je totiž to, že zatím nejsme schopni tyto platformy efektivně regulovat a skutečně je donutit, aby neporušovaly platnou legislativu a problémům aktivně předcházely.

Jedním z důvodů je i skutečnost, že jde o ekonomicky nesmírně silné společnosti, které poskytují v řadě oblastí služby v podstatě monopolně. Jen si přiznejte, jakým způsobem komunikujete se svým okolím. Používáte WhatsApp, Instagram, nebo snad Messenger? Ve všech případech jde o produkty společnosti Meta. Zde by si měli sáhnout do svědomí všichni, kdo se nesnaží hledat alternativy — ano, často méně pohodlné či dražší — k produktům Big Tech, a připravují se tak o jedinou skutečně efektivní zbraň spotřebitele, jak cokoli ovlivnit, totiž reálnou hrozbu přechodu ke konkurenci. Týká se to ostatně i státu, který na budování monopolů participuje. Stačí si vzpomenout, jak se u nás nekriticky valí například do škol produkty Googlu a Microsoftu, a vychovává se tak pro tyto firmy další generace uživatelů.

Představa, že dosáhneme změny vynucováním pravidel, navíc naráží na to, že jde o společnosti s velkou geopolitickou podporou ze strany Spojených států. Stačí se jen podívat, kdo stál v prvních řadách za prezidentem při inauguraci prezidenta Trumpa do úřadu: byli to mocní majitelé a ředitelé technologických gigantů. Evropská unie tak opakovaně čelí různým hrozbám ze strany americké administrativy v souvislosti se snahou technologické obry regulovat či sankcionovat.

Zřejmě i to přispívá k tomu, že Evropa nevyužívá nástroje, které jí legislativa dává, skutečně naplno. Pokud se podíváme na možnosti sankcí, zjistíme, že nařízení regulující digitální služby a jejich fungování umožňují jít mnohem dál než jen ukládat pokuty, na něž si firmy vydělají přinejhorším za týden či za dva. GDPR umožňuje udělit sankci až do výše čtyř procent z celosvětového obratu, u DSA je to až šest procent a podle DMA až dvacet procent. Třeba v případě společnosti Alphabet, známé spíše jako Google, činil přitom loňský celosvětový obrat 402 miliard dolarů.

Mnohem zajímavějším nástrojem než pokuty přitom může být ukládání nápravných opatření, tedy příkaz k provedení konkrétních změn: zákaz provádět konkrétní zpracování osobních údajů nebo zákaz používání konkrétního nastavení algoritmů, konkrétních klamavých praktik či temných vzorců (tzv. dark pattern). Jde o nástroj, který je součástí jak GDPR, tak DSA a DMA. I u nápravných opatření je ale EU dosti zdrženlivá.

… a razantnější Spojené státy

Nakonec je docela pravděpodobné, že tím, kdo skutečně přispěje k fundamentálním změnám v přístupu převážně amerických technologických gigantů k uživatelům, nebude v první řadě Evropská unie a její regulace a sankce, ale samotné Spojené státy.

Vysoké pokuty už totiž nejsou zdaleka jen doménou EU, obdobně trestají tyto společnosti za porušování amerického práva i v USA. V roce 2019 tak společnost Meta, tehdy ještě pod jménem Facebook, dostala rekordní pokutu pět miliard dolarů za zásahy do soukromí uživatelů v souvislosti s kauzou Cambridge Analytica. Za zmínku stojí i téměř jeden a půl miliardové pokuty pro Metu a Google v souvislosti s protiprávním nakládáním s biometrickými daty, udělené těmto společnostem v Texasu v roce 2024 a 2025. Naposledy počátkem srpna tohoto roku dostala Meta v Novém Mexiku pokutu 567 milionů dolarů za vědomé poškozování dětských uživatelů svých služeb.

V době psaní tohoto článku pak byla vydána zpráva, že se Meta dohodla na finančním vyrovnání ohledně obří žaloby 29 států proti Metě, která se rovněž týkala zneužívání dětských uživatelů a vědomého používání návykových mechanismů. Meta by měla vyplatit na odškodném tentokrát rekordních 16,7 miliardy dolarů a provést konkrétní změny v nastavení služeb.

Internet není jen Big Tech

Uvidíme, jestli už jsme v bodu zlomu a bude platit přirovnání tohoto soudního sporu k velkým soudním přím proti tabákovým firmám z přelomu tisíciletí, které vedly k zásadní proměně fungování tabákového průmyslu a přístupu k tabákovým výrobkům, nebo jestli se podařilo Metě vybrat další zatáčku a na ten skutečný bod zlomu, který povede k fundamentální proměně obchodního modelu technologických obrů, si budeme ještě muset počkat.

Ať už to bude jakkoli, nezbývá než doufat, že obětí boje proti všemu negativnímu, s čím se na sítích můžeme setkat, nebude i naše soukromí, právo šířit a přijímat informace a obecně to dobré, co nám rozvoj internetu přinesl a přináší.

K tomu může přispět i náš vlastní přístup. Jistě pomůže, pokud nebudeme vnímat internet jen prizmatem služeb Big Tech, ale jako platformu, která toho může nabízet a stále ještě nabízí mnohem více. Monopol nikdy nevede pro uživatele k ničemu dobrému a princip, který Cory Doctorow nazval enshittification — totiž postupný rozpad a zhoršování kvality online služeb a sociálních sítí —, je neúprosným pravidlem monopolizace digitálních služeb a nepružnosti jejich uživatelů, jíž jsme dnes svědky.

Možná nebude příjemné vymanit se z pohodlného objetí firem, které už tolikrát zklamaly důvěru svých zákazníků, a zkusit to jinak, ale nakonec přechod k alternativám může být mnohem účinnější způsob, jak něco změnit, než jsou všechny sankce, nápravná opatření a soudní vyrovnání dohromady. I když pro úspěch zejména u služeb založených na sdílení a kooperaci je třeba, aby těch, kdo se do používání alternativ pustí, bylo nakonec opravdu hodně, nic nám nebrání s tím začít třeba hned. A také nás nic neomlouvá, když to nezkusíme. To ovšem platí nejen pro jednotlivce, ale tím spíš i pro spolky, firmy, školy, úřady a další instituce.