O míru jsme zvyklí uvažovat především ve chvíli, kdy začne válka — jako o výsledku diplomatických jednání, politických dohod a rozhodování mocných. Mnohem méně pozornosti věnujeme vztahům, které umožňují lidem s odlišnými zkušenostmi, zájmy či názory žít spolu ještě předtím, než konflikt vůbec propukne. Takový „každodenní mír“ vzniká ve školách, sousedstvích, na pracovištích či při kontaktu s institucemi. A z velké části jej vytváří nenápadná a často neoceňovaná péče o vztahy.

S Lenkou Šafránkovou Pavlíčkovou, která se dlouhodobě věnuje mezikulturní práci a integraci, jsme hovořili o tom, proč odolnost společnosti závisí také na takzvaných slabých vazbách mezi lidmi, kteří by se jinak nepotkali, a proč tuto práci často vykonávají ženy. Mluvili jsme také o tom, proč integrace není pouze úkolem příchozích, jak instituce mohou vztahy mezi lidmi podporovat či znemožňovat a co by se od každodenní péče o vztahy mohla naučit „velká“ politika a diplomacie.

Hovoříme-li o míru, představujeme si zpravidla jednací stoly, diplomaty a podepsané dohody. Vy mluvíte o „každodenním míru“. Co si pod tím máme představit?

Žijeme ve společnosti, která velmi zdůrazňuje autonomii jednotlivce. Mír proto často vnímáme buď jako něco, co vytvářejí lidé „nahoře“, například politici, diplomaté, velcí aktéři, anebo jako otázku osobního postoje: pracuj na sobě, změň sebe. Jenže mezi tím je ještě třetí rovina, kterou často přehlížíme — vztahy.

Každodenní mír vzniká právě v tom, co se děje mezi lidmi. Jak spolu komunikujeme, jak se k sobě vztahujeme, jak vyjednáváme rozdíly a konflikty a jak se setkáváme s lidmi, které jsme si nevybrali. Ve veřejném prostoru to děláme prakticky neustále, ve škole, v práci, v čekárně u lékaře, mezi sousedy. Mír není stav bez konfliktu. Je to schopnost konfliktem projít tak, aby vztah mohl pokračovat.

Česká společnost má podle mě sklon chápat konflikt jako něco, co by ideálně vůbec nemělo nastat. Jenže každý vztahový terapeut vám řekne, že dobrý vztah nestojí na tom, že jsme stejní nebo že se nehádáme. Stojí na tom, že dokážeme rozdíly vyjednávat a případné konflikty spolu řešit. Právě tím vzniká vztahová kapacita společnosti.

Takže mír není jen otázkou jednotlivců, ale také prostředí, ve kterém se potkávají?

Přesně tak. Neexistuje neutrální prostředí. Každé prostředí, ať je fyzické, institucionální i digitální, nějak modifikuje naše chování. Škola má pravidla, uspořádání prostoru a způsob rozhodování. Rodina má své normy. Sociální síť je také prostředí, jen navržené určitým způsobem, za určitým účelem.

Když zdůrazňujeme jen odpovědnost jednotlivce, zneviditelňujeme, jak silně nás prostředí ovlivňuje. Přitom prostor může podporovat schopnost navazovat vztahy a vyjednávat konflikty, nebo naopak posilovat izolaci a střet.

Ve své práci s komunitami cizinců jste si všímala, že právě vztahovou práci velmi často nesou ženy. Co vás k tomuto závěru vede?

Když jsem dlouhodobě pracovala s lidmi z různých kulturních komunit a sledovala, kdo v nich udržuje vztahy, propojuje ostatní a pomáhá s integrací, byly to v naprosté většině ženy.

Třeba Syřanka s českými kořeny, která utekla před válkou a radikálně změnila to, jak se lidé arabského a českého původu v Brně navzájem vnímají. Ukrajinky, které po vypuknutí války pomáhaly tisícům svých krajanů, především samoživitelkám s dětmi. Irská řádová sestra, která v Brně vytvořila unikátní demokraticky fungující katolickou komunitu, kde najdete lidi snad z každé země, na níž si vzpomenete. Akademička z Tanzanie, která vytvořila velkou svépomocnou komunitu africko-českých rodin. A tak bychom mohli jmenovat stále další — a pořád bychom zůstali jen v Brně.

Podobný vzorec jsem viděla i v kvalitativním výzkumu vybraných komunit cizinců v Brně, který jsme v roce 2016 realizovali s výzkumnou společností SocioFactor. V něm jsme mapovali, prostřednictvím koho lidé získávají různé druhy podpory — například při hledání práce, jednání s institucemi nebo v náročných životních situacích. Zvlášť výrazně ženy převažovaly u takzvaných multiplexních vazeb, tedy ve vztazích, v nichž jedna osoba poskytovala několik různých druhů podpory současně. To ukazuje, jak významnou část každodenní vztahové práce spojené s integrací nesou ženy.

Proč právě ženy?

Sociologie už dlouho popisuje, že pečující role ženám není dána od přírody, ale byla jim historicky přidělena. Ženy častěji nesou nejen péči o děti a domácnost, ale také o druhé a své okolí, a tím pádem také častěji vstupují do kontaktu se školami, úřady, lékaři a dalšími institucemi. Rodina, která přijde do nové země, musí vyjednávat obrovské množství každodenních věcí. My, kteří jsme tady vyrůstali si to neumíme představit — a tahle práce často připadne ženám.

Nejde ale jen o praktické zařizování. Žena může být tou, kdo vysvětluje jedné straně, jak uvažuje ta druhá, co po rodině vlastně chce škola, proč se nějaká situace v českém prostředí chápe určitým způsobem, nebo naopak proč některá česká zvyklost může v jiné kultuře vyvolávat strach či nepochopení. To je velmi konkrétní mírotvorná práce. Nepřekládáte jen jazyk, ale také významy, normy, očekávání a pravidla. Právě díky takzvaným slabým vazbám se lidé učí spolu vycházet a vzniká každodenní mír.

Sociologie rozlišuje silné a slabé vazby. Proč jsou právě slabé vazby tak důležité pro integraci?

Silné vazby jsou v konceptu Marka Granovettera rodina, blízcí přátelé, lidé, na které se můžeme spolehnout. Jsou zásadní pro přežití a bezpečí. Slabé vazby jsou méně intenzivní kontakty s lidmi mimo náš nejbližší okruh — například se známými, kolegy nebo lidmi, které potkáváme prostřednictvím institucí. Často nás propojují také s jinými profesními, sociálními nebo kulturními prostředími.

Přes ně k nám ovšem přicházejí nové informace, příležitosti a nové způsoby uvažování. Když přijdete do nové země a zůstanete uzavření jen uvnitř vlastní komunity, můžete si vytvořit funkční vnitřní svět, ale zůstanete vyloučeni — těžko zjistíte, jak funguje společnost okolo vás. Jak se hledá práce, jak jednat se školou, co se očekává v kontaktu s institucemi, jaké jsou nepsané normy.

Pro integraci jsou právě velmi důležité slabé vazby, zejména ty, které mají přemosťující funkci. Silné vazby — rodina a blízcí přátelé — nám dávají bezpečí a intenzivní podporu. Slabé přemosťující vazby nás ale spojují s lidmi mimo náš nejbližší okruh a přivádějí k nám nové informace, příležitosti a způsoby uvažování.

Takže integrace není jen otázkou toho, zda se příchozí „přizpůsobí“?

Přesně tak. O integraci se často mluví velmi individualisticky: co má udělat migrant, co má udělat majorita. Jenže mezi těmito dvěma stranami musí vzniknout vztah, vazba. Bez něj zůstáváme u dvou abstraktních, oddělených skupin.

A integrace je obousměrná i v hlubším smyslu. Když umožníme někomu, kdo je jiný, aby s námi skutečně žil, měníme se i my sami. To je potřeba říct otevřeně. Myslím, že právě proto migrace vyvolává tolik nervozity. Otevírá nás změně a ta nemusí být příjemná. Jenže bez změny společnost postupně ztrácí schopnost reagovat na svět. Slabé přemosťující vazby nám rozšiřují prostor možností. Ukazují, že věci lze dělat jinak, že problém, který jsme považovali za neřešitelný, může mít řešení, protože někdo jiný k němu přistupuje z úplně jiné zkušenosti.

Je to stejný princip jako u inovace. Výzkumy skutečně ukazují, že migrace a kulturní různorodost mohou zvyšovat inovační kapacitu firem i regionů. Není to ale automatický důsledek toho, že dáme různé lidi do jedné místnosti. Rozhodující je, zda mezi nimi vzniknou vztahy, které umožní rozdílné zkušenosti skutečně sdílet a propojovat.

O inovacích často mluvíme jako o něčem technologickém, ale jejich základem je schopnost překračovat hranice vlastního oboru a vlastní „bubliny“. Proto posíláme mladé lidi studovat do zahraničí, proto firmy, nebo třeba univerzity skládají mezinárodní týmy. Člověk si vytváří vazby k lidem a prostředím, které by jinak nepoznal, a vrací se s jinými informacemi, kontakty a způsoby myšlení.

Interkulturní setkávání je v tomhle velmi silné. Lidé z odlišné kultury vám ukazují, že obraz světa, který jste považovali za samozřejmý, je jen jeden z možných. To samozřejmě neznamená, že se musíte vzdát vlastních hodnot. Naopak, v kontaktu s jinakostí si často teprve ujasníte, na čem vám skutečně záleží.

Mohou drobné vztahy mezi lidmi skutečně obstát proti propagandě, strachu nebo politickému konfliktu?

Mohou, pokud zavčas nerezignujeme na setkávání. Jednou z podmínek, které umožňují a udržují válku, je uzavírání lidí do oddělených světů, v nichž druhou stranu známe jen jako cíleně vytvářený obraz, ne jako konkrétní lidi. Dnešní společnost je přitom fakticky nesmírně propojená ekonomicky, dopravně, komunikačně, kulturně. Máme výhody propojeného světa, ale nechceme vždy nést sociální nároky, které z toho plynou.

Může být těžké vystoupit z vlastní názorové nebo sociální bubliny. Čím odlišnější je člověk na druhé straně vztahu, tím náročnější takové spojení je, ale tím víc nám také může rozšířit myšlení. Přesto samotný kontakt nestačí. Záleží na tom, za jakých podmínek se lidé setkávají, zda se ve vztahu cítí bezpečně a podobně.

Ráda bych zdůraznila, že v případě migrujících lidí často nejde o mocensky rovnou situaci. Člověk, který přichází do nové země, prochází hlubokou životní změnou a jeho postavení vůči jiným je slabší. Čím více moci člověk nebo instituce má, tím větší odpovědnost nese za vytvoření bezpečných a spravedlivých podmínek vztahů.

Digitální prostředí tomu příliš nepomáhá.

Digitální prostředí je dobrý příklad toho, jak design ovlivňuje chování. Sociální sítě jsou vytvářené tak, aby na nich lidé trávili co nejvíc času. To často znamená posilování toho, co přitahuje pozornost, potvrzuje naše postoje nebo vyvolává silnou emoci. Člověk je přitom fyzicky sám. Cílem takového prostředí není podporovat tvorbu vztahů, které vedou k porozumění.

O to důležitější jsou veřejné prostory a instituce, kde se lidé skutečně potkávají. Pracoviště, škola, knihovna, sousedství, čekárna u lékaře, tedy místa, kde se setkávají lidé, kteří by se normálně nepotkávali.

Co ale rozhoduje o tom, zda takové setkání povede k důvěře, nebo naopak k dalšímu konfliktu?

Potřebujete prostředí, ve kterém mají lidé pocit bezpečí a nějakou možnost jednat. Krásně je to vidět na škole. Můžete mít školu, kde rodiče jednou za čas přijdou na třídní schůzku a jsou hlavně příjemci informací. A můžete mít školu, kde se děti, rodiče a učitelé pravidelně podílejí na rozhodování o tom, co se ve škole děje a jaká budou pravidla. Obě varianty dnes v České republice fungují vedle sebe.

V druhém případě nevzniká jen větší důvěra. Rodiče, děti i učitelé přinášejí do školy vlastní zkušenosti, kontakty a schopnosti. Když přijde krize, komunita má kapacitu reagovat. Někdo pomůže vyjednat konflikt, někdo propojí školu s firmou, někdo nabídne jiný druh podpory. Ze slabých vazeb může vyrůst silná komunita.

Vztahy ovšem mohou nerovnosti nejen překonávat, ale i reprodukovat.

Samozřejmě. Důraz na vztahy sám o sobě není automaticky dobrý. Česká společnost zná velmi dobře klientelistický model, kdy se ke zdrojům, moci nebo příležitostem dostáváte hlavně prostřednictvím osobních kontaktů a obcházením pravidel. Takové vztahy mohou vytvářet uzavřené sítě pro zasvěcené. Kdo do nich patří, získává výhody, kdo ne, narazí na neprůhlednou zeď.

Proto rozlišuji mezi vztahovou infrastrukturou, která slouží úzké skupině, a vztahovou infrastrukturou vytvářenou ve veřejném zájmu. Ta druhá musí stát na otevřenosti, transparentních a jasných pravidlech, sdílení moci a možnosti nových lidí do ní vstupovat. Nestačí říct, že „vztahy jsou důležité“. Musíme se ptát: jaké vztahy? Komu slouží? Kdo se k nim může dostat? Kdo rozhoduje a podle jakých pravidel?

Co by se z téhle každodenní vztahové práce mohla naučit „velká“ diplomacie?

Především pečovat. Nechápat mír jako okamžik, kdy se u kulatého stolu podepíše dohoda a je hotovo. Mír je udržovací práce, která nikdy nekončí.

To znamená neustále se ptát lidí, kterých se mír týká, co potřebují, aby v něm mohli skutečně žít. Čím níže je člověk v mocenské hierarchii, tím důležitější je, aby byl jeho hlas slyšet. Politická dohoda je samozřejmě důležitá, ale sama o sobě nevytvoří vztahy mezi lidmi, pokud není doprovázena vytrvalou prací v terénu.

A tady je podle mě zkušenost žen mimořádně podstatná. Ne proto, že by každá žena byla automaticky mírumilovná, mírutvůrkyně nebo pečující. Takový romantický obraz by byl nesmysl. Ale protože obrovská část vztahové a pečující práce je stále vykonávána ženami a zůstává neviditelná a neoceněná. Můžeme se učit, že něco udržet při životě je jiný typ práce než něco jednorázově vytvořit. Péče vyrůstá především z komunitních vztahů, které jsou pro zdraví společnosti zásadní, a jsou protikladem směnných vztahů, na kterých dnešní ekonomika stojí.

Dá se vůbec vyjednat „velký mír“, pokud nemá oporu v každodenních vztazích mezi lidmi?

Záleží na tom, co je skutečným cílem vyjednávání. Může se mluvit o míru, ale aktéři ve skutečnosti vyjednávají především svůj politický nebo ekonomický zájem. Vztahy jsou křehké: stojí na důvěře, otevřenosti a dlouhodobosti. Pokud prostředí podporuje využívání jedněch druhými, těžko v něm vzniknou vazby, které nesou mír.

Zároveň nechci stavět práci „nahoře“ proti práci „dole“. Politika a instituce jsou nesmírně důležité, protože mohou v našem stávajícím typu mocenského uspořádání pomoci měnit podmínky ve velkém. Čím výš jste, tím větší dopad má jedno rozhodnutí.

Problém nastává, když se domníváme, že stačí přijmout strategii, podepsat dokument a změna se automaticky propíše do života. Musí se vtělit do toho, jak instituce skutečně fungují. Jak škola jedná s rodiči a dětmi. Jak úřad komunikuje s člověkem, ať už mluví dobře česky, nebo ne. A zda má organizace podporující integraci cizinců mandát, kapacitu a nástroje k tomu podporovat tvorbu vztahů mezi lidmi, nebo je její práce nastavená jako poskytování služby klientovi.

Je to podle vás jedna ze slabin české integrační politiky?

Mnoho lidí v organizacích podporující integraci cizinců se snaží skutečně pomoci, ale organizace fungují ve státem nastaveném systému financování a vykazování, který po nich určitou práci požaduje, a jinou ne. Když systém oceňuje počet poskytnutých konzultací a počítá čárky, ale neoceňuje vztahovou práci a neměří skutečný dopad, bude se přirozeně dělat hlavně to, co je zaplacené.

Pak se stává, že člověk přijde do organizace a řekne: mám nápad na aktivitu, rád bych do ní zapojil cizince, můžete mě s někým propojit? A organizace to neumí, protože její práce je nastavená jako nárazová služba pro klienta, ne jako podpora rozvíjení vzájemných vztahů. Není to selhání jednotlivce. Je to vlastnost systému.

Co by tedy bylo potřeba změnit jako první?

Začít pojmenovávat a oceňovat to, co nevidíme. Přestat předpokládat, že všechno podstatné se děje buď uvnitř jednotlivce, nebo na úrovni velkých institucí. Mezi tím je obrovská vztahová vrstva společnosti.

Potřebujeme vědomě vytvářet prostředí, kde se lidé mohou potkávat, cítí se bezpečně a mohou se podílet na tvorbě pravidel a rozhodování. Města a stát musí myslet i na to, kde a jak taková setkání vznikají. Integrační politika pak není jen otázkou úzce vymezených služeb, ale také podpory vztahů mezi příchozími a lidmi, kteří jsou tady doma.

A samozřejmě zůstává i osobní rozhodnutí. Můžete mít skvěle navrženou knihovnu, která je otevřeným prostorem pro různé skupiny, ale pokud do ní ze strachu nikdy nevstoupím, nic se nestane. Autonomii jednotlivce nechci popírat. Jen tvrdím, že jedno bez druhého nefunguje.

V tom je asi každodenní mír nejtěžší: člověk musí udělat krok ven ze své komfortní zóny a společnost mu zároveň musí vytvořit podmínky, aby ten krok nebyl skokem do prázdna. Riziko přitom není pro všechny stejné a i to musíme brát vážně. To, co vložíme do prostředí a vztahů, které takové vykročení podpoří, se nám vrátí ve chvílích krize — v podobě větší odolnosti a schopnosti společně a tvořivě hledat odpovědi na problémy, jejichž řešení bude pro kvalitu našeho života zásadní.

FATIMA RAHIMI