Německé tažení na mistrovství světa skončilo v pondělí 29. června v americkém Bostonu. Čtyřnásobní mistři světa vypadli už v šestnáctifinále a na penalty prohráli na světovém šampionátu vůbec poprvé v historii. Trpký konec pro tým, který ještě před týdnem patřil k hlavním favoritům turnaje.

Přesto na tomto mistrovství zanechalo Německo stopu, kterou nevymaže ani celkový neúspěch. Nadiem Amiri se stal prvním fotbalistou afghánského původu, jenž reprezentoval Německo na mistrovství světa.

Deniz Undav je zase prvním hráčem jezídského původu, který nastoupil za německou reprezentaci na světovém i evropském šampionátu. Přestože většinu zápasů začínal na lavičce, vstřelil čtyři góly a přidal dvě asistence a stal se tak jednou z nejvýraznějších postav turnaje. V duelu s Pobřežím slonoviny dvěma trefami během závěrečných dvaceti minut otočil vývoj utkání, přičemž na první z nich mu přihrál právě Amiri.

Dva útěky a dva úspěchy, které mají hodně společného

Rodiče Nadiema Amiriho odešli z Afghánistánu v osmdesátých letech během sovětské okupace. Usadili se v Ludwigshafenu, průmyslovém městě v Porýní-Falci. Nadeimův otec postupně vybudoval firmu zaměřenou na nákladní dopravu, matka pracovala dvě desetiletí v domově pro seniory.

Nadiem se narodil v roce 1996 a od dětství hrál fotbal v ulicích s ostatními dětmi z okolí. Pak ho rodiče začali den co den vozit na tréninky do šedesát kilometrů vzdáleného Kaiserslauternu. Ve čtrnácti letech ho poprvé vzali do Afghánistánu. Poprvé viděl Kábul a další místa, odkud pocházela jeho rodina.

„Nemůžu o něm říct mnoho slov,“ řekl později o svém otci v rozhovoru pro Deutsche Welle. „Kdybych začal, musel bych celé hodiny mluvit o tom, jak jsem mu vděčný.“

Trenér Julian Nagelsmann o Amirim říká, že nepotřebuje dlouhé rozehřívání a dokáže změnit tempo zápasu i ve chvíli, kdy mužstvu už docházejí síly.

Přesně to se potvrdilo při zápase s Pobřežím slonoviny. Amiriho centr našel Denize Undava, který vyrovnal na 1:1, a o několik minut později přidal i vítězný gól. Další zápas proti Ekvádoru ale Německu nevyšel — prohra 1:2 znamenala složitější cestu vyřazovací částí a o několik dní později i konec po penaltovém rozstřelu s Paraguayí.

Příběh Denize Undava začíná o generaci dříve. Jeho dědeček odešel z kurdsko-jezídské vesnice osmdesátých letech v době, kdy jezídské komunity čelily sílícímu tlaku a z mnoha oblastí postupně mizely. Undavovi rodiče se usadili v Německu, kde se Deniz v roce 1996 narodil. Vyrůstal nedaleko Brém jako nejmladší z pěti sourozenců.

Fotbalový talent projevil brzy a zamířil do akademie Werderu Brémy. Místo přímé cesty mezi elitu ale přišla dlouhá pouť nižšími německými soutěžemi a angažmá v belgické Union Saint-Gilloise, kde se stal nejlepším střelcem ligy. Teprve poté se prosadil v anglické Premier League a německé Bundeslize. Do německé reprezentace byl poprvé povolán až ve dvaceti sedmi letech.

V říjnu loňského roku se Deniz Undav stal v Istanbulu terčem nadávek mířených na jeho kurdsko-jezídský původ ze strany fanoušků Fenerbahçe. Rasismus ho tak dostihl i na stadioně.

Příběhy obou fotbalistů nejsou stejné. Afghánská uprchlická zkušenost se liší od příběhu jezídské diaspory, Amiriho kariéra měla jiný průběh než Undavova pozvolná cesta vzhůru. Přesto mají něco společného. Oba se prosadili navzdory okolnostem, s nimiž se jejich rodiny musely potýkat.

Stát, který přivírá oči

Amiriho matka pracovala dvacet let v domově pro seniory. Její životní příběh se podobá zkušenosti mnoha lidí s migračním původem, jejichž práce se stala jedním z pilířů německého systému péče.

Německo stárne a už řadu let hledá dostatek lidí ochotných pracovat v sociálních službách a zdravotnictví. Výzkumy opakovaně upozorňují, že bez pracovníků s migračním zázemím by se systém dlouhodobé péče dostával pod ještě větší tlak. Přesto zůstávají na okraji veřejné debaty.

Vedle oficiálních zařízení navíc existuje rozsáhlý prostor domácí péče, který se opírá především o ženy z východní Evropy. Mnohé pracují v právně nejasném postavení. Německé úřady tuto realitu roky tolerovaly, než aby ji systémově řešily. Systém fungoval mimo jiné proto, že lidé přicházející ze zahraničí obsazovali místa, která se na německém trhu práce dlouhodobě nedařilo zaplnit. Toto téma zůstávala společensky i politicky téměř neviditelné.

Ovšem ani lidé zaměstnaní v oficiálních zařízeních nemají automaticky stejné podmínky jako jejich němečtí kolegové. Odborné studie opakovaně popisují častější zkušenosti s xenofobními poznámkami, horším zacházením nebo násilím ze strany klientů či jejich rodin. Tyto zkušenosti se přitom netýkají jen pracovníků s nižší kvalifikací, ale objevují se napříč profesemi.

Neviditelná práce, viditelný syn

Demografický vývoj naznačuje, že význam této práce v Německu v příštích letech ještě poroste. Už dnes se řada zařízení potýká s nedostatkem pracovníků v oblasti péče a zdravotnictví. Odborníci dlouhodobě upozorňují, že bez lidí přicházejících ze zahraničí bude stále obtížnější zajistit péči o stárnoucí populaci.

Z generace migrantů, jejichž práce pomáhala udržovat německý sociální systém v chodu, vychovala děti, které dnes reprezentují zemi na největších sportovních akcích světa. Není to jednoduchý příběh o úspěšné integraci ani důkaz, že společnost funguje bez problémů. Je to připomínka toho, že za viditelnými úspěchy často stojí práce lidí, jejichž jména veřejnost téměř nezná.

Amiri to vystihl jednoduše, když mluvil o svých rodičích: „Každý okamžik na hřišti je pro ně.“ Na zápas v Torontu ho přijelo podpořit dvacet členů rodiny. Pro většinu z nich šlo o první možnost vidět ho hrát naživo na velkém turnaji.

Undavův příběh má jiné kořeny, ale podobnou logiku. Jezídská komunita patří k nejpronásledovanějším náboženským menšinám Blízkého východu. Denizův dědeček odešel z regionu už před genocidou, kterou na na jezídech spáchal Islámský stát v roce 2014, přesto rodinná zkušenost s pronásledováním zůstala součástí jejich příběhu. Když byl Deniz loni v Istanbulu terčem urážek kvůli svému původu, veřejně poděkoval všem, kdo se ho zastali.

Příběhů, jako jsou ty jejich, je v Evropě mnohem víc

Fotbal sám o sobě nic neřeší. Neodpovídá na otázky migrace ani neodstraňuje nerovnosti, které vznikají mimo hřiště. Dokáže ale upozornit na něco jiného: že za úspěchy, které společnost obdivuje, často stojí práce lidí, jejichž příběhy zůstávají neviditelné.

Amiri vyrůstal v rodině, která v Německu začínala od nuly. Jeho matka strávila dvacet let péčí o seniory. Undavova rodina patří k jezídské diaspoře, která v Evropě našla útočiště po dlouhém období pronásledování. Oba dnes oblékají stejný reprezentační dres. Fotbal z jejich příběhů neudělal nic výjimečného, jen je na chvíli postavil do světla reflektorů.

Příběhů, jako jsou ty jejich, je v Evropě mnohem víc. Většina z nich se však nikdy neobjeví na titulních stranách ani na fotbalových stadionech. Zůstávají skryté v každodenní práci lidí, bez nichž by řada sektorů fungovala jen stěží.