To, co aktuálně vidíme u nás i jinde v Evropě, není normální jen o něco teplejší a sušší léto, které lze vyřešit pitným režimem, hledáním chládku a kompenzacemi pro zemědělské podniky, jak se to snaží prezentovat zástupci Babišovy vlády. Jde o teplejší sušší léto, které je v projevech podstatně zesílené klimatickou změnou, rapidně postupující kvůli lidské činnosti. Zřejmé je to z teplotních grafů i z pohledu do okolní přírody. Celkový obrázek pak dotvářejí zprávy ze zahraničí.

Po celé jižní Evropě hoří lesy. Všude — a to i na severu v Británii — padají teplotní rekordy. Pod bezpečnou úroveň klesla hladina Dunaje, francouzských řek i Rýna, v důsledku čehož se odstavují elektrárny a kolabuje lodní doprava. Středomoří a Balkán přešly na denní režim typický dříve pro Perský záliv. Varovný stav vyhlašují dokonce i Polsko či Bulharsko.

Maďarský týdeník HVG zachytil rychlé střídání extrémní veder a ničivých přívalových lijáků kombinovaných s krupobitím. Rakouský deník Der Standard připomíná, že Berlín nasadil na zchlazování města už i policejní vodní kánony. V Paříži došla kvůli nadúmrtím z horka místa v márnicích — a tamní zkušenost posouvá celou debatu o adaptaci. Sucho postihuje i tradičně dobře zavodněné regiony, u nás například Šumavu.

O příčinách se mezi soudnými nepochybuje. Stejně jasno je i o trendu. „Vlny horka budou delší, teplejší a častější,“ konstatuje ve svém tematickém komuniké Evropská komise. „Klimatická krize se stále prohlubuje. České klima se bude podobat chorvatskému,“ shrnuje pro Český rozhlas meteorolog Michal Žák.

Vážnosti dynamiky si všimly ostatně už i Info či Echo — média, která u nás klimatrend tradičně relativizují. Nyní jde o to, co z toho všeho vyvodit.

Jádro odpovědi na základní otázku „co s tím“ je známo už přes třicet let — s přihlédnutím ke zřejmému vývoji je třeba se připravit na další zhoršování nejméně do poloviny století, tedy adaptovat se na život s čím dál častějšími extrémy počasí, a zároveň se snažit o prevenci: lokální, například při zadržování vody, plánování sídel či péči o krajinu, a samozřejmě o všeobecnou prevenci. Zde jde především o příspěvek ke globální snaze zredukovat lidský stimul klimatické změny.

Všechny uvedené procesy již nějakým způsobem běží, u nás i jinde v Evropě. Všechny však zároveň ne v dostatečné míře. Všude se musí neustále zápasit jak o důslednost adaptace, tak prevence, přičemž stále pokračuje i politika oba procesy přímo poškozující — například betonování nových parkovacích ploch nebo podpora fosilního průmyslu či intenzivního velkozemědělství.

Jevem opět společným většině Evropy je sklon politiků upřednostňovat adaptaci na úkor prevence. Je to logické, protože výsledky adaptace bývají viditelnější a peníze se při adaptaci rozdělují, zatímco při prevenci spíše odepisují — vydělat na přechodu k bezuhlíkové ekonomice není pro nepřipravené hráče tak snadné. Zapotřebí jsou ale oba procesy.

Jak ukazují příklady z Indie či arabských monarchií, adaptovat se dá i na život s teplotami kolem pětačtyřiceti stupňů. Vzhledem však k tomu, že klimatická změna zintenzivňuje všechny formy extrémních jevů počasí, bez zastavení oteplování by šlo o adaptaci na život v daleko tvrdších podmínkách, v čím dál zpustlejším prostředí a sloužící stále menší části společnosti.

Všude po Evropě lze dnes pozorovat dělící čáru mezi politiky bez odpovědnosti, slibujícími pouze ta nejviditelnější a prvoplánová opatření, jako francouzská Marie Le Penová se závazkem opatřovat všem klimatizace, a těmi, kdo připouštějí nutnost komplexních dlouhodobě prováděných změn. Jen malá menšina je ale ochotna jít do nutného střetu s agroprůmyslem a fosilními oligarchy, kterážto odvětví na odkladech nutných transformačních kroků vydělávají.

Už vzhledem k nekomfortnosti současného stavu je jisté, že přizpůsobování Evropy klimatickým změnám neskončí. Jde ale o to, jakým tempem a formou bude pokračovat, kdy bude dotaženo v opravdu důsledné podobě, jak sociální bude a kdo je zaplatí — a současně: jak se k přistoupí k příčinám klimatické krize.

S ohledem na povahu dnešní české vlády, která ponechala péči o životní prostředí Motoristům sobě, nelze zrovna u nás čekat zázraky. Rámec klimatické krize — jehož vyhlášením daly země jako Irsko, Francie, Španělsko či Rakousko najevo politický kurz, kterým se chtějí ubírat — se v České republice nikdy neprosadil. Bez výraznějšího tlaku zdola a z odborných kruhů, jenž stále čeká na svého mobilizátora, se změní zřejmě jen minimum požadované z Evropské unie.

S řadou věcí adaptačního, ale i preventivního rázu se dá nicméně pohnout i lokálně. Zastiňování, zalesňování, udržování vody v krajině, ochrana půdy a mokřadů, budování tůní a obnova remízků, návrat vody do přirozených koryt, podpora vskakování namísto odtoku, tepelná čerpadla, úsporné spotřebiče, izolace budov, obnovitelná energetika, zelené střechy, podpora lokální ekonomiky i šetrné dopravy — právě tato témata by měla být součástí podzimních místních voleb i našeho vlastního snažení.