Strany poměrně snadno vznikají, ale také zanikají. V České republice je aktuálně přes sedmdesát politických stran a ještě větší počet politických hnutí. Jakou má šanci v této konkurenci subjekt, který by měl teprve postupně vyrůstat zdola, s obtížným cílem křísit hodnoty skomírající autentické levicové alternativy?

Přes hojný počet politických subjektů v ČR těch skutečně vlivných není mnoho. Tradiční strany v poslední době navíc nahrazují spíše protestní než programové subjekty, koncipované jako podnikatelské projekty. Založit úspěšný nový subjekt, za kterým by nebyl nějaký mocný hráč a bohatý investor není jednoduché.

Jsem ale přesvědčen, že politická levice je i dnes nepostradatelná. Ovšem moderní, racionální, demokratická a s evropským rozhledem, která už po léta v ČR chybí. Jde o civilizační perspektivu světa, který se dnes dramaticky mění tlakem nových technologií a oligarchizací poměrů.

Slabost české levice obnažil debakl ve volbách 2021. Po něm ale místo spolupráce perspektivních sil přišel odklon od evropské demokratické levice a přiblížení se krajní pravici. Proto je dnes už bohužel naprosto nezbytné začínat znovu na zelené louce.

S tou částí levice, která se posunula k proudu hlásajícímu úpadek Západu a útočícímu v podivné rudohnědé směsi na pokrokáře a liberály, se už nedá počítat. V KSČM svou rezignací na reformní kurz už definitivně pohřbili svou šanci na budoucnost. Dveře k ní si ale zabouchli i ti z Lidového domu, kteří se — možná z kariérních důvodů — zapletli do podvodu s hnutím Stačilo!. To byla cesta, jak jen sekundovat Babišovi a chovat se jako Fico. Jak ztratit tvář na cestě nové normalizace v postpravdivém světě, kde dominují vzory jako Trump či Putin.

Za novou, pluralitní levici

Odvaha k novému začátku znamená soustředit energii ne na boj se starým, ale na hledání nového. Vznik Nové sociální demokracie je takovým pokusem, a proto má moji přímou podporu. Hned zjara jsem také podepsal petici za vznik této strany a účastnil se i některých přípravných jednání, na kterých se utvářel přípravný výbor v čele s Vladimírem Špidlou a Jiřím Dienstbierem. Sociálně demokratický proud je totiž pro novou alternativu důležitý — už pro jeho vazbu na stále silnou rodinu evropských socialistů. I když to není proud jediný: inciativa, jako je Progres Kongres, je neméně důležitá.

Zpočátku může voliče ještě mást značka Nedvědovy zprofanované SOCDEM nebo Paroubkovy zcizené zkratky ČSSD, není ale jiné cesty než se prosadit pozitivní činností, odlišné od obskurního kurzu à la Stačilo!

Mám za důležité, že Nová sociální demokracie dle slov svých zakladatelů plánuje navázat spolupráci s jinými, poctivě demokratickými a levicovými subjekty a jednotlivci. Nová levice totiž musí být vnitřně pluralitní, bez touhy po apriorní hegemonii, ale současně schopná předcházet riziku nenávistné fašizace voličů a s pojistkami proti oligarchizaci.

Já sám bych se dnes označil za sympatizanta projektu Nové sociální demokracie. Jsem již druhým rokem nestraník, ale na politické levici zůstávám a pro její oživení nabízím své zkušenosti a znalosti. Neočekávám okamžité zázraky. Povinnost přípravného výboru byla zvládnout registraci a dovést nový subjekt ještě letos k ustavujícímu sjezdu. Budovat to nové zdola, z občanské společnosti a bez startovacího kapitálu, bude jistě cesta klopotná. Ale změny ve společnosti vytvářejí poptávku a mladí přinesou potřebnou energii.

Je zřejmé, že v podzimních volbách 2026 bude politické spektrum roztříštěné do různorodých lokálních koalic. Často půjde víc o místně respektované osobnosti než velké ideje. Proto těžko dělat předem jednoznačné závěry. Například nové hnutí Naše Česko stojí na mocenském kompromisu, aniž by řešilo souboj mezi pravicí a levicí. Pro letošní místní volby se k nim připojil i pardubický hejtman Martin Netolický a pro senátní volby získal jejich podporu starosta Michal Šmarda. I to je součástí kvasu po odchodu tradičních levicových stran ze scény.

Vznik Nové sociální demokracie provázejí stesky, že vzniká jako produkt tzv. pražské kavárny, jejíž liberální novoty spíš odradí tradiční voliče. Věřím, že se tyto představy nenaplní. Svobodu a pokrok totiž nikomu nenahradí konzervativně nacionální klišé.

Novou levici nelze stavět ani na politické pubertě nějakých sektářů, ale ani na nostalgii okoukaných politických veteránů. Takové snažení by bylo předem zbytečné. Problémy leží jinde, než káží moralisté nebo sugerují populisté. Ale k jejich věcnému řešení musí levice především probudit spící rozum, začít organizovat svůj analytický a poznávací potenciál.

Dělení na pravici a levici dál zůstává, ale strategicky důležité je i upozaďovat fašizující excesy, třeba i s oporou v demokratickém politickém středu. Mezera na politickém trhu v oblasti věcné a demokratické levicové politiky totiž zkrátka existuje. Nová sociální demokracie se stává jednou z důležitých možných cest. Důležité je, aby se do úsilí o restart levice zapojili zejména mladí a přemýšliví a aby se levice dostala k obyčejným lidem, k autentickým voličům.