Od roku 2030 začnou v Evropě platit výrazně přísnější limity kvality ovzduší. Roční limity pro jemné prachové částice i oxid dusičitý se sníží na polovinu a většina velkých českých měst, včetně Prahy, je podle současných dat nesplní. Není přitom jasné, jak chtějí požadovaných hladin docílit, když na rozdíl od většiny západoevropských měst dosud nezavedla nízkoemisní zóny.

Právě proto jsme se ve spolku AutoMat, který se dlouhodobě věnuje udržitelné městské mobilitě a kvalitě veřejného prostoru, rozhodli odložit tabulky a modely a podívat se na problém tam, kde se znečištěné ovzduší a hluk dotýkají těch nejzranitelnějších — ve školách.

V projektu CEAML 2026, který realizujeme společně s Cyklokoalícií, jsme rozmístili chytré senzorové stanice Smart Citizen na školách v Praze a Bratislavě. Každá z nich nepřetržitě měří koncentrace jemných prachových částic, hladinu hluku, teplotu, vlhkost i atmosférický tlak. Projekt je plánován na jeden rok, rádi bychom jej však prodloužili.

Jeho smyslem ale není pouze sběr vědeckých dat. Naměřené hodnoty jsou veřejně dostupné, takže žáci, rodiče i učitelé mohou kdykoli zjistit, jaké ovzduší panuje za okny jejich školy. Kvalita ovzduší tak přestává být abstraktním údajem z odborných zpráv a stává se konkrétní zkušeností, kterou lze sledovat v reálném čase.

Nejvýmluvnější jsou zatím data o hluku

Z dosavadního měření hluku lze poměrně přesně rekonstruovat běžný školní den: tichá noc kolem čtyřiceti decibelů, prudký nárůst mezi šestou a sedmou hodinou ráno s rozjezdem dopravy i výuky, denní hladina kolem 54 decibelů a večerní utišení. O víkendu ranní špička mizí a hluk narůstá později a pozvolna. Ještě výraznější rozdíly ale ukazuje srovnání jednotlivých škol. Stanice umístěné u rušných ulic zaznamenaly hodnoty 56 až 66 decibelů, zatímco školy v klidnějších lokalitách 44 až 46 decibelů.

Rozdíl 15 až 20 decibelů přitom představuje zásadní změnu vnímané hlasitosti. V praxi jej určuje především jediný faktor: zda se pod okny školy nachází rušná komunikace, či nikoli.

U ovzduší čekáme na zimu

Dosavadní data zachycují pozdní jaro, kdy bývá kvalita ovzduší ve městech obvykle nejlepší. Koncentrace jemných prachových částic se v obou městech po většinu času držela pod doporučeními Světové zdravotnické organizace a Praha i Bratislava vykazovaly velmi podobné hodnoty. Je však třeba dodat, že jde o levné výukové senzory, nikoli certifikovaná měřicí zařízení. Spolehlivé jsou v tom, že ukazují hlavní trendy a denní či sezónní vzorce.

Klíčová část dat proto teprve přijde s topnou sezónou, kdy se koncentrace prachových částic ve městech výrazně zvyšují a kdy bude možné lépe vyhodnotit podíl jednotlivých zdrojů, včetně dopravy.

Souběžná analýza dat z oficiálních měřicích stanic v Praze naznačuje, že přísnější limity pro oxid dusičitý, které mají v EU platit od roku 2030, by dnes překračovala řada lokalit u hlavních dopravních tahů, u jemných prachových částic pak prakticky celé město. Praha tak nepřejde z plnění limitů do jejich porušování kvůli zhoršení kvality ovzduší, ale kvůli zpřísnění samotných limitů.

Pro řešení emisí z dopravy přitom existuje osvědčený nástroj: nízkoemisní zóny, jejichž zavedení loni zjednodušila i česká legislativa.

V mezinárodním srovnání zaostáváme

Měříme současně v Praze a v Bratislavě, tedy ve dvou velmi podobných středoevropských městech. Nízkoemisní zóny už přitom v regionu nejsou teoretickým konceptem. Varšava svou zónu spustila v létě 2024 a letos ji dále rozšířila a zpřísnila. Sofie omezuje vjezd nejstarších vozidel do centra již třetí zimu po sobě a nově reguluje i vytápění uhlím a dřevem. Bukurešť má zavedení zón zakotvené v legislativě a dokončuje jejich přípravu. Praha by tak nízkoemisní zónu nezaváděla jako průkopník, ale spíše by patřila mezi poslední města, která ji dosud nemají.

Ostatně to naznačilo i letošní rozhodování o omezení znečišťujících vozidel taxislužby. Původní návrh na povinnost elektro nebo vodíkového pohonu od roku 2030 sice prošel Radou hlavního města, zastupitelstvo však schválilo mírnější variantu: od srpna 2027 budou muset vozy taxi splňovat alespoň emisní normu Euro 6d.

Tišší a čistší ulice nejsou samozřejmostí

Největší přínos projektu však vidíme v jeho vzdělávacím rozměru. Když žák vidí na obrazovce, že jeho škola je o patnáct decibelů hlučnější než jiná jen o ulici dál, přestane být kvalita prostředí abstraktním tématem. Stane se něčím, o čem má právo mluvit, ptát se a jednou i rozhodovat. Školy navíc mohou s daty pracovat přímo ve výuce.

Naměřená data jsou volně dostupná prostřednictvím otevřeného rozhraní, takže si žáci mohou sami stahovat hodnoty ze své školy, porovnávat je a hledat souvislosti. Učí se přitom pracovat s daty, klást otázky a chápat, že tišší a čistší ulice nejsou samozřejmostí, ale výsledkem konkrétních politických rozhodnutí.

Až projekt skončí, budou tu data, o která se nebude moci opřít jen výzkum, ale i konkrétní rozhodnutí radnic. Otázka nezní, zda si můžeme dovolit čistší a tišší města, ale jak dlouho ještě budeme předstírat, že se nás to netýká.