V současném zaměstnání pracuji přes čtyři roky. Za tu dobu nám budovu uklízel jeden postarší Rom, několik Romek a Ukrajinek. Na stejné pozici se vystřídali jeden dva lidi ročně a nikoho to nepřekvapilo. Přestože vykonávali nepostradatelnou činnost, nebrali jsme je jako součást pracovního kolektivu a neznali jsme je jmény. Když odcházeli, nikdo jim nepředal kytici na rozloučenou. Když nepřišli do práce, nikdo se po nich nesháněl. Dokud mám vynesený koš, netýká se mě to.

Jednou se mě jedna ze zmiňovaných uklízeček zeptala, co vlastně děláme, načež se ukázalo, že vůbec neví, do jaké společnosti chodí uklízet. Stáli jsme proti sobě a mezi námi zela propast. Překvapilo mě to o to víc, jelikož pracuji v energetické společnosti.

Žil jsem v domnění, že to musí vědět. Proč by ale měla, když se narodila do společnosti, která ji vyčleňuje a segreguje, nabízí jí podřadná zaměstnání a tím ji ponižuje. Její vnímání světa je tak silně ovlivněno systémovou nerovností a všudypřítomným rasismem, že jsou pro ni některé informace zcela irelevantní.

Smeták a hadr jsou všude stejné, zaměstnanci ji přehlížejí, agentury ji přesouvají z místa na místo. Znát název firmy nepotřebuje. Když po směně odchází domů, do vyloučené lokality sužované rozpínající se gentrifikací, projde okolo segregované školy, kterou nejspíš navštěvovala i její dcera — ta donedávna byla spolu s ní zaměstnaná u agentury a od rána uklízela záchody.

Když se dceři narodilo dítě, hrdá babička se mi s pýchou v hlase chlubila a ukázala mi fotku drobného novorozence. Kéž by už on byl členem té šťastné generace, která bude vyrůstat v lepších podmínkách.

Na každodenní rasismus jsme si jednoduše zvykli. Odmalička slýcháme rasistické vtipy, smějeme se jim. Vštípili nám myšlenku, že je normální nemít za spolužáka Roma. Nechodíme k romské lékařce a autobusem nás nevozí romský řidič. V čajovnách a kavárnách nevídáme romskou mládež. Ve škole se neučíme nic o historii čtvrt milionu našich spoluobčanů, jelikož nás nezajímají. Slova jako nepřizpůsobivý či příživník máme v aktivní slovní zásobě.

Akceptujeme segregaci čtvrt milionu lidí, která de iure neexistuje, ale de facto ji kolem sebe můžeme vidět každý den.

Rozsudek nás nerozhodí

Česká republika už před dvaceti lety prohrála soudní řízení, které potvrdilo systémovou diskriminaci romských žáků. Zvláštní školy s nadmírou romských žaček a žáků byly Evropským soudem pro lidská práva označeny za diskriminační.

Od té doby se mnoho nezměnilo. Zavedení inkluze sice mělo vést ke zlepšení postavení všech dětí se znevýhodněním, jak ale ukázal výzkum veřejného obránce lidských práv, situace mnoha romských žáků se nijak nezlepšila. Segregované školy, kde Romové tvoří mnohdy až devadesát procent všech žáků, u nás existují stále. Přetrvává také praxe tzv. white flights, kdy rodiče dětí z majority své děti odhlašují či jim přehlašují trvalé bydliště, pokud se ve třídě objeví byť jedno romské dítě.

Pakliže jsme prohráli soud, člověk by očekával, že se budeme snažit o nápravu. Politická realita je však jiná. Roky můžeme z úst politiků slýchat o lenivých Romech, kteří si bez práce nezaslouží náš soucit. Aktuálně probíhá otevřený boj proti občanským organizacím, vidíme snahu o vykostění zákona o podpoře bydlení a chaotickou reorganizaci státních sociálních institucí pod Úřadem vlády.

Slova jako empatie a soucit nejsou ani ve vládním programovém prohlášení, ani je nemůžeme vnímat z kroků vlády. Empatie dle některých politiků oslabila západní civilizaci a vedla k současným problémům v naší části světa, stala se slabostí.

Z Ameriky importované pohrdání empatií následuje také inspirace pohrdáním právem a institucemi. Naši politici odmítnou vydat poslance k trestnímu stíhání, zpochybňují evropské instituce, nechtějí plnit spojenecké závazky. Zlehčují vliv člověka na globální oteplování a představují svou verzi reality rusko-ukrajinského bojiště.

Rozsudek mezinárodního soudu nás — nepřekvapivě — také nechává naprosto klidnými. Navíc romské menšiny se málokdo z politiků veřejně zastává, jelikož kvůli všeobecnému rasismu není možné na tomto politicky citlivém tématu nahnat politické body.

I ta část společnosti, která problém vnímá, se ze strachu z konfliktu často neodváží ho veřejně pojmenovat. Na rozsudek soudu už se stejně skoro zapomnělo.

Pomoc se musí vyplatit?

Při zmínce o rasové segregaci si nejspíše vybavíme Spojené státy či Jihoafrickou republiku, s jejich oddělenými místy v autobusech a záchody pro neprivilegované. A jelikož se to za oceánem vyřešilo, připadá nám, že už tento pojem patří jen do učebnic dějepisu.

V České republice si však stále část společnosti nemůže jednoduše pronajmout byt, daleko hůře hledá práci či chodí do segregovaných základních škol. Nevnímáme rasovou segregaci, jelikož bychom poté museli převzít svůj díl viny a odpovědnosti. Tato kognitivní disonance je široce sdílená. Nikdo z nás by segregaci veřejně nepropagoval, přesto ji mlčky tolerujeme. Bez uznání reality totiž není potřeba empatie s trpícími.

Čas od času umíme empatii projevit. Otevřeli jsme hranice uprchlíkům z Ukrajiny, pomáhali jsme obětem povodní a tornáda, za pandemie jsme šili roušky. Jenže všechno má své meze. Po nějaké době byly oběti nálepkovány jako příživníci, mladí Ukrajinci byli obviňováni z vlastizrady.

Některým připadalo, že pomáháme příliš. Ministerstvo práce a sociálních věcí tak začalo zveřejňovat, kolik už do systému na daních váleční uprchlíci z Ukrajiny přinesli. Vyděláváme na tom! Naše pomoc se z morální povinnosti s trpícími stala cynickým ekonomickým kalkulem.

Nejsme totiž dostatečně bohatí na to, abychom mohli pomáhat. Díváme se přes hranice a máme pocit, že jinde se mají líp. Možná by se mělo pomáhat raději nám?

Pracovití oligarchové a past meritokracie

Naše současné ukotvení v západních strukturách s sebou, alespoň prozatím, nese nutnost dodržování mezinárodního práva a také možnost domoci se spravedlnosti u mezinárodních soudních institucí.

Mnohým našim politikům ale nevadí nerespektování právních předpisů, boj proti menšinám a vědeckým poznatkům. Oligarchové, kteří ke svému jmění přišli pochybným způsobem, jsou vzory pro chování zbytku národa. Hovoří o vlastní pracovitosti, podnikatelském úspěchu a čistých úmyslech. Dle nich se může každý mít tak dobře, jak jen bude chtít.

Politický filosof Michael Sandel už desetiletí vnímá nárůst tohoto přesvědčení v americké společnosti. Také u nás silný individualismus po sametové revoluci s sebou přinesl víru ve schopnosti jednotlivce a odpovědnost za svůj vlastní osud. S tím jdou ruku v ruce slabé instituce snažící se bojovat proti bezdomovectví, sociálnímu vyloučení a rasismu.

Za svůj úspěch si samozřejmě částečně můžeme sami, ale také za něj vděčíme rodině, do které jsme se narodili, a statutu, který máme díky majoritě, jíž jsme součástí. Naše píle a odhodlání mají nespornou roli, nejsou však všespásné. Už jen bílá barva kůže nám dává nepopiratelnou výhodu a šanci, že budeme vyrůstat lépe materiálně zabezpečeni, což nám pomůže při studiu a rozvíjení našich talentů.

Meritokratická myšlenka naprosté rovnosti šancí je zcestná a postavení Romů v naší společnosti je jedním nejkřiklavějších důkazů.

Změna potřebuje politickou odvahu. Kde ji vzít?

Pokud bychom si měli představit, že se narodíme znovu, ale nevěděli bychom, do jaké skupiny obyvatel to bude, chtěli bychom se narodit jako Rom či Romka? Stále bychom hodnotili současný status quo jako přípustný?

Častou a pochopitelnou reakcí menšin je na sebe zbytečně neupozorňovat a raději přežívat v nerovnoprávném postavení. Menšina samotná své postavení změní jen stěží — jsme to my jako většina, která se musí postavit za rovnoprávnost a dodržování základních lidských práv.

Každý se totiž můžeme stát příslušníkem menšiny. A pokud ne my, tak naše děti. Proto by nám mělo záležet na tom, aby v naší zemi měl každý rovnocenné příležitosti. Pokud jsou si všichni lidé rovni, jak hlásá první článek Listiny, měli bychom začít pracovat na změně, protože dlouhodobě selháváme.

Nic ale není černobílé a samozřejmě zde existují případy pozitivní deviace. Jednotlivci a instituce snažící se bojovat proti nerovnosti, desegregovat školství, mluvit o našem selhání.

Jak ale vidíme, stále to nestačí. Změna je příliš pomalá, jako by jeden krok vpřed občas znamenal nutné dva kroky zpátky. Musíme totiž myslet na veřejné mínění a brát v potaz zakořeněné předsudky lidí. Právě proto potřebujeme sebevědomé a odvážné politiky schopné nazývat věci pravými jmény, kteří stanoví za cíl společnost, ve které bude mít každý stejné příležitosti.

Nejprve však musíme přijmout skutečnost a uznat, že žijeme v realitě naprosté ztráty empatie vůči části společnosti, která se i kvůli nám necítí být v této zemi dostatečně přijímána. To bude první krok naší nápravy.