V roce 2014 vyšla kniha Laury Fónadové s názvem Nenechali se vyloučit: sociální vzestupy českých Romů, která se věnuje úspěšným Romům, tedy těm, kteří „to někam dotáhli“, jak v rozhovorech zmiňovala autorka. Cílem bylo ukázat příklady úspěšných Romů, kteří v České republice žijí, vzhledem k tomu, že se, jak říká, mluví a píše zpravidla jen o těch problematických.

Když si čtenář knihu přečte, jen těžko si může nevšimnout jedné věci, kterou ani sama autorka bohužel nereflektovala. Totiž toho, že drtivá většina z třinácti zpovídaných úspěšných Romů našla své uplatnění na pozicích, které lze označit jako „expert na Romy“.

Ilustruje to pozoruhodnou tendenci romské reality v České republice, nebo spíš české reality Romů. Za prvé, jak nás učí sociologie či antropologie, to, že jsem příslušníkem určité etnické nebo jiné skupiny, ze mě ještě automaticky nedělá experta. Je to když ne rasistický, pak minimálně zjednodušující předpoklad, že Rom je automaticky odborníkem na Romy, Čech expertem na Čechy a Českou republiku atd. Expertizu, respektive odbornost je třeba získat — nerodíme se s ní; i když některé ze současných proudů pohybujících se na pomezí sociálních věd a aktivismu, jež jsou momentálně populární především v USA či Německu, by to viděly jinak.

Za druhé pak, výše zmíněné příklady úspěchu českých Romů ukazují nejen to, že předpoklad o automatické expertize na prostředí, případně kulturu, ze které pocházím, je v České republice velmi rozšířený, ale i to, že je to téměř jediný model úspěchů, který česká společnost Romům umožňuje. Úspěch českých Romů spojený s dosažením vyššího vzdělání má totiž téměř vždy podobu asistenta učitele, asistenta prevence kriminality, sociálního pracovníka pracujícího s Romy, zkrátka zaměstnance instituce pracující či se zaměřující na Romy.

A pokud mluvíme o vysokoškolském vzdělání, pak je to nejčastěji studium romistiky či romských studií na Středoevropské univerzitě. Hovoříme-li o úspěchu mimo tyto sféry, pak jednoznačně musíme zmínit úspěchy v oboru hudby či tance, které ale tak jako tak bývají spojené s romstvím, a především pak s představou o přirozeném romském nadání k těmto uměleckým činnostem — vedle přirozené expertizy na romskou kulturu samozřejmě.

Tímto tvrzením nechci devalvovat úspěchy Romů (i Neromů) ve zmiňovaných oborech. Úspěchy to jsou stejně hodnotné, jako kdyby byly dosaženy v jakýchkoli jiných oborech. Beru v úvahu i to, že řada Romů si cíleně vybírá pracovní pozice spojené s Romy a romstvím. To, na co chci poukázat, je ale podle mého názoru v evropském kontextu extrémní rasismus české společnosti, který se projevuje právě i tím, jak moc omezuje šance Romů na úspěch.

Jinými slovy, v České republice má Rom šanci uspět téměř jen jako expert na Romy a romství, nebo pak případně v oborech, které jsou obecně považovány za romskou doménu, tedy hudba a tanec. Nejde jen o to, jak žalostně málo je českých romských sportovců, politiků, novinářů, celebrit a osob na jiných viditelných místech, ale hlavně o to, jak výjimečně lze potkat romské úředníky, zaměstnance korporátů, odborné pracovníky, zkrátka pracovníky na pozicích, které vyžadují vyšší vzdělání a nejsou spojené s romstvím.

Sociologové v tomto kontextu obvykle hovoří o aspiracích a šancích. Aspirace označují to, čeho bychom si představovali jednou dosáhnout, a jsou utvářeny především socioekonomickým prostředím, ve kterém jedinec vyrůstá. Tedy tím, čeho dosáhli lidé v jeho okolí a jaké jsou šance, které se mu otevírají.

Velmi zjednodušeně řečeno, potom, co dítě zjistí, že z něj nebude profesionální fotbalista nebo zpěvačka, chce obvykle dělat to, co otec či matka, případně to, co si rodiče přejí. Šance pak označují soubor možností a pravděpodobnosti, že určité pozice může jedinec z daného socioekonomického prostředí dosáhnout.

Je tedy očividné, že mám větší šanci stát se kuchařem než profesionálním fotbalistou, pokud tedy není některý z rodičů profesionálním sportovcem. To samozřejmě není tak překvapivé. Co je ale horší, že Rom má v České republice daleko větší šanci stát se asistentem pedagoga či romistou než například sociologem, inženýrem nebo právníkem.

Šance a vzdělanostní aspirace jsou totiž značně formovány vzdělávacím systémem, který jedince rozřazuje do určitých míst společenské hierarchie. Pokud se podíváme na nabídku škol a jejich oborů a na stále silné segregační tendence českého vzdělávacího systému, je zřejmé, proč je situace, jaká je. Řada žáků skončí povinnou školní docházku a odejde pracovat.

Méně motivované a nadané studenty vzdělávací systém vyplivne během prvních dvou let střední školy, typicky kvůli bezútěšnosti různých sociálně-právních oborů, které často připomínají spíš Potěmkinovu vesnici, a stává se, že tam pravidelně nedocházejí ani sami učitelé.

Ti motivovanější studenti, kteří zkusí štěstí na středních školách s minimálním zastoupením romských spolužáků, jsou pak typicky odrazováni nejrůznějšími drobnými a neviditelnými ústrky, či přímo rasistickým jednáním ze strany učitelů či spolužáků. Na první pohled je to systém, který nefunguje, protože nepřináší požadované výsledky. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho přetrvává a vzhledem k obecně velmi nízké vůli ze strany odpovědných činitelů na tom cokoli měnit je zřejmé, že celý systém nefunguje právě tak, jak má.

Český vzdělávací systém je totiž odrazem toho, co chce česká společnost. A ta se s Romy nechce potkávat, sdílet s nimi školní třídy či pracovní místa, jak nás znovu a znovu ubezpečují nejrůznější sociologické výzkumy. Česká společnost si nepřeje variabilitu a diverzitu, což lze vidět i na přístupu k uprchlíkům či muslimům, a tak pokud tu Romové musejí být, pak ať jsou nejlépe koncentrováni pospolu ve svých více či méně izolovaných enklávách, abychom je mohli potkávat co nejméně. Proto je třeba otevřeně konstatovat, že česká společnost si vychovává generaci romských asistentů a služebníků.

Romové jsou v České republice cíleně udržováni v podřízených pozicích. Máme-li se zbavit segregace, pak tato společnost nepotřebuje armády romských asistentů, ale romské učitele, právníky, sociology, inženýry a odborníky všeho druhu. Dokud nebudeme Romy běžně potkávat za poštovní přepážkou, na úřadech, ve specializovaných obchodech, česká společnost se nezmění a bude dál stejně rasistická a segregační.

Asistentství totiž není obecně považováno za plnohodnotnou práci. U každého z romských asistentů pedagoga, preventistů a různých pomocníků, jsem vždy zaznamenal určitý rys podřízenosti, jakési ne-sebevědomí způsobené tím, že dotyčný není svým vlastním pánem, nerozhoduje, nevytváří, ale pouze pomáhá, asistuje a naplňuje představy jiných. A co víc, je na nich přímo závislý.

Asistenti často zjistí, že jejich hodnota není spatřována v jejich schopnostech či vzdělání, ale spíše v jejich původu a těžko postižitelných schopnostech, které jsou formulovány jako „ty s nimi umíš mluvit“, „tebe berou víc“. To ale není správná cesta, protože tato společnost potřebuje sebevědomé Romy.

Když se ptám romských dětí na jejich vztah k romství, často odpovídají, že se stydí za to, že jsou Romové. Pokud se nestydí, říkají, že jim to nevadí, že jsou Romové, protože přece na tom nezáleží, kdo je bílý nebo černý.

Nikdy jsem ale nedostal odpověď, že je dítě na své romství hrdé. Tato hrdost se musí vybudovat a musí se na tom spolupodílet všichni, kdo přicházejí s Romy, a především pak romskou mládeží a dětmi do styku — rodina, přátelé, učitelé, sociální pracovníci apod.

Takže pokud se vrátím ke knize Laury Fónadové, kterou jsem zmiňoval na začátku, pak si nejsem zcela jistý, nakolik souhlasím s titulem její knihy: Nenechali se vyloučit. Z určitého úhlu pohledu se zkoumaní jedinci, kteří uspěli jako experti na Romy a romství, vyloučit nechali.

Ono vyloučení, přesněji řečeno sociální vyloučení totiž neodkazuje pouze k chudobě či nízkému sociálnímu statusu, ale i k rovnosti šancí. A ty v tomto případě byly a stále jsou limitovány. Fónadovou popisovaní jedinci každopádně zapadli do předem připravených škatulek.

Ale opakuji: nijak to nesnižuje hodnotu jejich úspěchu. Vypovídá to něco o společnosti, ve které tohoto úspěchu dosáhli, a především o podobě úspěchu, kterou česká společnost umožňuje lidem, jako jsou oni — tedy Romům. Pro to, abychom zlomili předpřipravené vztahy podřízenosti, potřebujeme méně asistentů a více romských učitelů, policistů, právníků... Abychom zvýšili šance, je třeba cíleně zvyšovat i aspirace.