V roce 2014 vyšla kniha Laury Fónadové s názvem Nenechali se vyloučit: sociální vzestupy českých Romů, která se věnuje úspěšným Romům, tedy těm, kteří „to někam dotáhli“, jak v rozhovorech zmiňovala autorka. Cílem bylo ukázat příklady úspěšných Romů, kteří v České republice žijí, vzhledem k tomu, že se, jak říká, mluví a píše zpravidla jen o těch problematických.

Když si čtenář knihu přečte, jen těžko si může nevšimnout jedné věci, kterou ani sama autorka bohužel nereflektovala. Totiž toho, že drtivá většina z třinácti zpovídaných úspěšných Romů našla své uplatnění na pozicích, které lze označit jako „expert na Romy“.

Ilustruje to pozoruhodnou tendenci romské reality v České republice, nebo spíš české reality Romů. Za prvé, jak nás učí sociologie či antropologie, to, že jsem příslušníkem určité etnické nebo jiné skupiny, ze mě ještě automaticky nedělá experta. Je to když ne rasistický, pak minimálně zjednodušující předpoklad, že Rom je automaticky odborníkem na Romy, Čech expertem na Čechy a Českou republiku atd. Expertizu, respektive odbornost je třeba získat — nerodíme se s ní; i když některé ze současných proudů pohybujících se na pomezí sociálních věd a aktivismu, jež jsou momentálně populární především v USA či Německu, by to viděly jinak.

Za druhé pak, výše zmíněné příklady úspěchu českých Romů ukazují nejen to, že předpoklad o automatické expertize na prostředí, případně kulturu, ze které pocházím, je v České republice velmi rozšířený, ale i to, že je to téměř jediný model úspěchů, který česká společnost Romům umožňuje. Úspěch českých Romů spojený s dosažením vyššího vzdělání má totiž téměř vždy podobu asistenta učitele, asistenta prevence kriminality, sociálního pracovníka pracujícího s Romy, zkrátka zaměstnance instituce pracující či se zaměřující na Romy.

A pokud mluvíme o vysokoškolském vzdělání, pak je to nejčastěji studium romistiky či romských studií na Středoevropské univerzitě. Hovoříme-li o úspěchu mimo tyto sféry, pak jednoznačně musíme zmínit úspěchy v oboru hudby či tance, které ale tak jako tak bývají spojené s romstvím, a především pak s představou o přirozeném romském nadání k těmto uměleckým činnostem — vedle přirozené expertizy na romskou kulturu samozřejmě.

Tímto tvrzením nechci devalvovat úspěchy Romů (i Neromů) ve zmiňovaných oborech. Úspěchy to jsou stejně hodnotné, jako kdyby byly dosaženy v jakýchkoli jiných oborech. Beru v úvahu i to, že řada Romů si cíleně vybírá pracovní pozice spojené s Romy a romstvím. To, na co chci poukázat, je ale podle mého názoru v evropském kontextu extrémní rasismus české společnosti, který se projevuje právě i tím, jak moc omezuje šance Romů na úspěch.