Když se minulý týden objevily zprávy o obsazení severomalijské provincie Tuaregy a islamisty, vyvolalo to zájem jen u hrstky lidí. Konflikt ukrytý uprostřed Sahary přitom má i evropský rozměr. Ze střetu mezi vojenskou juntou, Tuaregy a islamisty se totiž stává zástupný konflikt mezi Ruskem a Západem. Moskva poslední dekádu trvale posilovala své pozice v zemích, kde vojenské vlády vyhnaly Francouze. Dnes však v Mali oficiálně přiznává porážku.

Obrovské západoafrické Mali znají podrobněji jen nadšenci historie, tradiční rallye Paříž-Dakar a vojenští plánovači. Předkoloniální říše Mali patřila k centrům vzdělanosti a díky schopnosti místních vládců kontrolovat obchodní stezky vedoucí skrze Saharu byla také mimořádně bohatá a vlivná.

Tuaregové obývající sever Mali se vydávali tam, kam se jiní báli: napříč nekonečnou Saharou s karavanami převážejícími sůl či zlato. Křižovatky uprostřed pouště jako nigerský Agadez nebo malijské Timbuktu se díky tomu těšily nebývalému rozkvětu a staly se skutečnými centry vzdělanosti.

Později účastníci rallye z Paříže do Dakaru zpopularizovali tuto část světa tak, že kdo chtěl prokázat skutečné expediční schopnosti, musel být schopen přežít právě tady.

Až romanticky působící představa o jedné z posledních divočin světa, kde se jemný saharský písek potkává s hrubým kamením a ostré slunce řeže do očí všem, kteří se podobně jako Tuaregové nechrání šátky, vzala za své kolem roku 2007, kdy se v regionu začaly objevovat první bezpečnostní problémy.

Zavraždění francouzských turistů v sousední Mauretánii 2007, únos kanadských diplomatů 2008 a konečně 2011 vražda několika Francouzů v Timbuktu udělala z písečné exotiky no-go zónu, ve které se nejlépe dařilo islamistům pod hlavičkou Al-Kaidy.

Když v roce 2012 vyhlásili Tuaregové na severu Mali nezávislý stát Azawad, byl to jen další střípek do mozaiky rostoucí nejistoty ohledně toho, zda má vláda v Bamako pod kontrolou něco víc než prezidentský palác a přilehlé ulice.

Čas ukázal, že pod kontrolou nebylo vůbec nic a sídlo prezidenta na tom bylo zdaleka nejhůř. Tuaregové začali úspěšně destabilizovat všechny země, na jejichž území tato etnická skupina s vlastním jazykem tamašek, písmem a signifikantní modrou barvou žije, čímž přidělali vrásky nejen vládám v Nigeru, Burkině Faso a Alžírsku, ale také Francouzům, pro které udržení stability v západní Africe patřilo k vitálním zájmům zahraniční politiky.

Kromě toho, že Paříž se nikdy příliš nesžila s představou, že by bývalé kolonie mohly být bez jejího dohledu životaschopné, nestabilita ohrožovala také přístup k nerostnému bohatství, jako jsou zlato či uran.

To vyvolalo reakci v podobě vojenské operace s cílem stabilizovat Mali. Země se ovšem více než pod separatismem Tuaregů hroutila v důsledku aktivit islamistů, kteří si s oblibou vybírali západní hotely a restaurace, kde byla největší šance, že se obětí stanou cizinci.

Francouzské operace zahrnující na pět tisíc vojáků podpořilo NATO včetně ČR, která nejenže chvíli operaci vedla, ale také otevřela v Bamako vlastní ambasádu.

Možná poněkud naivní představa, že islamisty ukrývající se v horách a Tuaregy kdesi na vzdáleném severu lze porazit konvenčním způsobem a budováním kapacit oficiální malijské armády se rozpadla v okamžiku, kdy Bamako Západu poděkovalo a řeklo, že má odejít a nejlépe hned.

Úprk ze země provázely vojenské převraty v prezidentském paláci a hektické zavírání západních ambasád, jejichž šéfové si s sebou nostalgicky odnášeli cedulky a hořce si přiznávali, že mise v Mali prostě nevyšla.

Ruské vojenské síly jako „strážci stability“

Sotva se v Bamako ustálila vláda, obrátila se s žádostí o pomoc na tehdejší Wagnerovce, dnešní Africa Corps s lakonickou žádostí, a sice zajistit v zemi čelící islamistickým útokům tolik vytouženou stabilitu.

Zatímco Západ oněměle přihlížel tomu, jak jsou v Mali s otevřenou náručí vítáni ruští žoldáci tehdy ještě s Prigožinem v čele, Moskva si užívala objektivního vítězství v geografickém prostoru, jemuž do nedávna dominoval Západ. .

Zkazky o tom, jak ve Středoafrické republice se potulují ruští žoldáci a místní velvyslanec daruje vítězi jakési recitační soutěže výlet na Krym, najednou dostaly mnohem hrozivější rozměr. Z bizarního a možná úsměvného budování obří Sochy ruských instruktorů se stala mnohem explicitnější hrozba v podobě ruské žoldácké skupiny slibující vládě v Bamako stabilizaci tam, kde Západ selhal.

Válka na Ukrajině strhla mezinárodní pozornost zcela jiným směrem, než leží západní Afrika, což v zásadě hrálo do karet nejen Bamako, ale také Nigeru a Burkině Faso, jejichž země se vydaly po téže trajektorii jako Mali.

Kolem poloviny roku 2023 byl ruský vliv v západní Africe nezpochybnitelný a zprávy o tom, jak například Burkina Faso reportuje Moskvě o pohybu cizinců na svém mezinárodním letišti, způsobily, že se mu začal západní svět obloukem vyhýbat.

Situace se změnila s Prigožinovou smrtí v roce 2023. Původně se předpokládalo, že největší dopad bude mít jeho podivné úmrtí hlavně na schopnost Moskvy rekrutovat na ukrajinskou frontu dostatečné množství afrických „dobrovolníků“.

Ve skutečnosti se však ukázalo, že pohrobci Wagnerovců transformovaní do Africa Corps — podobnost s označením německého expedičního vojska v severní Africe za 2. světové války není čistě náhodná — mají mnohem větší problém s udržením svých pozic v Africe, a to mimo jiné i proto, že Moskva v důsledku Ukrajiny musela omezit svou přímou podporu a začala se zaměřovat na to, o co nikdo příliš nestojí, a sice vysílání expertů, poradců a školitelů.

Zatímco Wagnerovci budili respekt i díky velmi dobré znalosti lokálního prostředí a efektivitě v plnění svěřených úkolů, členové Africa Corps začali být vnímáni spíše jako moskevští technokraté, kteří za měsíční plat kolem 3000 dolarů neumí nic.

Prsty si popálila také vojenská junta v Mali, která si od přítomnosti Ruska v zemi slibovala uklidnění situace. Poslední dubnový víkend potvrdil, že tato sázka na obnovení bezpečnosti nevyšla.

Ukrajinská stopa v Africe

Koordinovaný útok Tuaregů a islamistů způsobil nejvážnější krizi současného vojenského režimu za posledních pět let, o čemž svědčí i úspěšný atentát na ministra obrany patřícího mezi špičky junty. Sever země kolem města Kidal se dostal plně pod kontrolu rebelů.

Přestože Moskva prohlásila, že díky dvěma tisícům jejich vojáků dislokovaným v Mali se podařilo zhatit celostátní převrat, úspěchy ruských sil je třeba podrobit objektivní kritice a je jasné, že pod stávajícím vůdcem režimu v Mali se houpe více než židle.

Rusko si je slábnutí svého vlivu v západní Africe dobře vědomo, a proto podniká kroky, které by měly trochu načechrat jeho pošramocenou pověst. Klíčovou roli v této strategii sehrává Guinea, jedna z nejchudších zemí světa, která patří k tradičním ruským, respektive sovětským spojencům už od poloviny 20. století. Právě její přístav v hlavním městě Conakry slouží jako vstupní brána do západoafrického vnitrozemí, skrze který Rusko dodává svým spojencům vojenskou techniku.

Na konci března byla v guinejském přístavu identifikována nákladní loď, na jejíž palubě byla umístěna ruská a čínská obrněná auta, směřující s největší pravděpodobností někam do trojlístku Mali — Niger — Burkina Faso.

Chceme-li pochopit, jakou relevanci pro Evropu mají události kdesi v polozapomenutém Mali, je dobré se zamyslet nad tím, kdo za nečekaným úspěchem rebelů může stát. Indicie naznačují, že nitky vedou do Kyjeva, jehož zpravodajské služby prý nezištně poskytly údaje o pohybu vládních — a tedy i ruských — sil vzbouřencům, kteří byli schopni mimo jiné drony zaútočit na určené pozice.

Z nic neříkajícího polopřevratu v západní Africe se tak stává další dílek do skládačky rusko-ukrajinské války, v níž je Ukrajina mnohem úspěšnější, než si Moskva před čtyřmi lety představovala.