Propuštění velké skupiny běloruských politických vězňů je jen částečná dobrá zpráva. Ze všech současných běloruských politických vězňů jich tentokrát byla propuštěna téměř jedna desetina. Ale přece jen propuštění známých vězňů jako Maria Kalesnikova, Viktor Babariga, Aleś Bjaljacki, Michail Znak, a také okolo sto dvaceti vězňů méně známých, naznačuje naději i dalším, kteří ještě na svobodě nejsou.

V běloruských věznicích je politických vězňů ještě příliš mnoho. V minulém týdnu udělil Evropský parlament Sacharovovu cenu jednomu z nich, představiteli polské menšiny Andrzeji Poczobutovi, který byl také běloruským zpravodajem největšího středoevropského deníku Gazety Wyborczej. Je vězněn už pátým rokem. Nadále je vězněn také syn jednoho z nedávno propuštěných a vyvezených za hranice, někdejšího prezidentského kandidáta Viktora Babarigy.

Propuštění nebylo volným odchodem přes vězeňskou bránu domů na setkání se svými blízkými. Bylo provázeno únosem a nuceným vyhnáním z vlasti, což je jeden ze zločinů proti přirozeným lidským právům i proti platným mezinárodním závazkům — Všeobecná deklarace lidských práv uvádí právo na vlast se stejným důrazem, jako právo na ochranu před svévolným vězněním. (Článek 9: Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.) Jeden státní zločin byl tedy nahrazen jiným. Sama skutečnost získané svobody však zůstává.

Důvody, pro které se nepokojní aktivisté v Bělorusku dostávají do vězení, podmínky, za jakých v nich tráví dlouhá léta, i gesta, s jakými bývají výjimečně a nečekaně propouštěni, nemají s právním řádem a právním jednáním nic společného. Jsou důsledkem naprosté svévole, s níž tamní politický režim vládne. Namísto zákona tam platí zvůle tajné policie a vrtkavá vůle blábolivého nedouka stojícího v čele státu. Stačí, aby ukázal prstem. Političtí vězni tak jsou spíše rukojmími.

Bývají vystaveni podmínkám, které jsou od civilizovaného věznění staletí vzdálené. Kontakt s příbuznými jim nebývá umožněn téměř vůbec, je běžné, že i po několik let. Korespondence jim není doručována, a to ani od životních partnerů nebo dětí. Příbuzným nejsou sdělovány žádné informace, a to ani o místě věznění, natož o podmínkách nebo zdravotním stavu.

I v Rusku je tak drastické omezování kontaktu vězňů s vnějším světem jen velmi výjimečné. Mocenský tlak na advokáty způsobuje naprostou absenci právní ochrany v průběhu věznění, znamená také, že političtí vězni nemohou využívat mimořádných opravných prostředků ve svých trestních věcech, jako je žádost o obnovu řízení. Zpravidla jim tak zůstává pouze možnost žádat o milost. Podmínkou, bez níž samovládce milosti neuděluje, je pokání a uznání své činnosti za protistátní a trestnou.

Jediné zákony, na něž se běloruští občané mohou opravdu spolehnout, jsou přírodní zákony. Bělorusko je zónou vyňatou z oblasti práva, z oblasti občanských svobod, zbavenou jistot nezbytných pro každodenní život. Ale také tam platí, že kdo mlčí, může žít bez větších problémů, byť v podmínkách nejistoty, chudoby a omezených životních perspektiv.

Jak se tedy stalo, že tak velká skupina politických vězňů byla neočekávaně propuštěna? Z pohledu běloruského diktátora, který se nemusí trápit svědomím, protože žádné nemá, bylo jejich propuštění velkým obchodním případem, nikoliv humanitárním gestem. V jednáních se Spojenými státy potřeboval dosáhnout oslabení ekonomické izolace Běloruska.

Vyjednávání trvalo řadu týdnů. Jeho výsledkem bylo zrušení embarga USA na uhličitan draselný neboli potaš. Využívá se při zpracování mnoha surovin, v chemické výrobě, při výrobě hnojiv a mimo jiné i v potravinářství. Bělorusko má bohaté přírodní zdroje této sloučeniny draslíku. Může ji tak nyní vyvážet do USA, objem vývozu může mít hodnotu až desetiny celkového objemu běloruského vývozu.

Zmocněncem prezidenta Trumpa pro jednání s Běloruskem je velmi zkušený právník John Coale (https://greenecodream.com/john-p-coale/), má pověst výjimečně empatického a úspěšného vyjednavače se schopností strategického myšlení. Přestože v okolí současného prezidenta USA je normou veškerého vyjednávání obchodní a transakční přístup, okolnosti a široký mandát k jednání umožnily v tomto případě usilovat o jinou než peněžně měřitelnou protihodnotu. Právník Coale má dlouhou praxi v zastupování výrazně slabší strany ve sporu.

Dlouhé vyjednávání samozřejmě mohlo být ovlivněno i jinými okolnostmi. Běloruský diktátor ostatně v poslední době hledá možnosti, jak se odlišit od mnohem mocnějšího diktátora ruského. Ale bez cílevědomé snahy vyjednavače z USA by se političtí vězni na svobodu nedostali, přinejmenším ne tito a ne nyní.

A jestli podmínkou propuštění bylo vyvezení za běloruské hranice, jen to ukazuje povahu současného běloruského politického režimu. Jeden vyjednávací proces ji sotva může změnit.

Propuštění provázené vyhnáním z vlasti ale přece jen znamená posun dobrým směrem. Zmocněnec John Coale vyjádřil naději, že by v příštích měsících mohl dalším vyjednáváním dosáhnout propuštění ostatních politických vězňů. Jestliže se to podaří, může to znamenat příklad a vzor pro různá další jednání vedená s represivními režimy.

Zaznamenal jsem pochybnost, jestli má takové vyjednávání o propuštění politických vězňů vůbec smysl, když si diktátor, ten nebo onen, může snadno opatřit libovolné množství dalších politických vězňů. Ano, stát se to může. Ani to by ale nemohlo vymazat nebo snížit význam dosaženého propuštění. Každá taková zpráva pro někoho znamená svobodu namísto vězení. Podobní vyjednavači by se neměli nechat takovými pochybnostmi odradit. Snaží-li se někdo vyřešit současný humanitární problém, nemůžeme po něm chtít, aby s ním vyřešil také všechny ostatní bolesti světa.

Diplomacie a vyjednávání zpravidla znamenají jeden z mála účinných způsobů, jak propuštění politických vězňů dosáhnout. Jen je třeba, aby vyjednávali zanícení humanisté nelhostejní k osudům bezmocných vězňů, jejichž svoboda může v porovnání s jinými tématy jednání vypadat zanedbatelně a nevýznamně. Mnohdy to vyjednavači takto vnímají.

V souběžném, patrně mnohem složitějším vyjednávání s Ruskem o ukončení války v Ukrajině stojí zatím požadavek na propuštění politických vězňů, zajatců a rukojmích hodně nízko. I kdyby na takový zásah shůry v dojednávaných dohodách přece jen došlo, byl by to zásadní průlom v cynické logice válečných cílů.

I v takovém případě by se to ale nijak nedotklo tisíců ruských politických vězňů, uvržených do kolonií, táborů a věznic ve vlastní zemi na hanebně dlouhá léta. Délky trestů, vyměřovaných ruským politickým vězňům, se například ruští vrazi opravdu nemusejí obávat. Až jednoho, doufejme že nepříliš vzdáleného dne, ruská válečná zločinná marnost v Ukrajině skončí, přijdou velké úkoly pro další nelhostejné vyjednavače.

Právě v takovém přístupu k vyjednávání vidím naději, která může přesahovat naši současnou představivost. Děsí mě, že žádná síla nedokáže zamezit takovému soustředění moci, vymykající se jakékoliv kontrole, a nakonec i jakýmkoliv právním systémům i mravním principům. Vždyť vězněných názorových odpůrců, aktivistů, politických konkurentů nebo jen náhodných obětí ideologických válek a předsudků je po celém světě v mnoha zemích stovky tisíc.

Humanitární diplomacie, jakou v případě vyjednávání s Běloruskem předvedla obvykle rozporuplná, a nyní bohužel i nevypočitatelná současná vyjednávací síla Spojených států, by mohla vést k obavě diktátorů, že budou-li držet politické vězně, nedojednají s žádným diplomatickým partnerem vůbec nic. K tomu by ale byl nutný soustředěný tlak. A velká míra shody mezi státy, které svobodu a lidská práva považují za základ civilizovaného soužití. Při každém jednání, při každé diplomatické schůzce, při řešení všech zásadních mezistátních vojenských, obchodních, politických i smluvních záležitostí.

Nezačneme-li takový přístup po politických představitelích požadovat, nemůžeme očekávat, že by na to přišli sami. I tak to bude vyžadovat trpělivost a vytrvalost. A nenechat se odradit.

Vypadá to trochu jako idealistický sen radikálního humanisty, ale příkladů, z nichž můžeme vycházet, najdeme dost. Jeden takový příklad se otiskl v mém vlastním osudu. V květnu 1987 jsem byl po čtyřech měsících propuštěn z vazby, a nestalo se to jen samo sebou.

Kampaň za mé propuštění byla tehdy nečekaně hlasitá a rozsáhlá, zdaleka nebyla omezená jen na české a československé prostředí. Byl jsem tehdy stíhán pro trestný čin podvracení republiky, hrozil mi trest od tří do deseti let vězení. Tehdejší zkušenost s osvobozením díky úspěšné solidární kampani mě snad opatřila pokorou a vděčností, které nevyprchají.

Když mi nedávno právě propuštěná běloruská politická vězenkyně Palina Šarenda Panasjuková vyprávěla, že nedokáže vyjádřit vděčnost všem, kteří se o její propuštění zasazovali, shodli jsme se, že nejlépe ji vyjádříme úsilím o propuštění těch, kteří jsou vězněni nyní. Protože my všichni — političtí vězni, jejich hlasití a neúnavní zastánci, stateční obhájci, stejně jako odvážní a důslední vyjednavači, každým svým solidárním skutkem a s každým dalším propuštěným politickým vězněm budujeme další části zdi proti lhostejnosti, která dělá svět místem o trochu vlídnějším.

Vězněných strážců lidských práv a občanských svobod je příliš mnoho. Nemůžeme znát všechna jejich jména. Každá podpora, každý dopis, každá kampaň podporující jmenovitě některého z nich, má velký smysl i pro ostatní, jejichž jména nejsou veřejně známá.

Represivní režimy se tak dozvídají, že čehokoliv se dnes dopouštějí ve skrytu věznic, může být zanedlouho veřejně známo, i se jmény konkrétních institucionálních pachatelů. Zájem a podpora zvenčí se zpravidla projeví mírnějším přístupem k vězňům.

Za vhodných okolností se tak může dosáhnout i propouštění. Budou-li ale všichni mlčet v obavě, že s represivními režimy nemá smysl jednat, protože je nelze k ničemu přinutit, zůstane osvobození pro každého politického vězně jen vzdáleným snem.