Narazil jsem na to, když jsem se pokoušel ověřit, zda je jedna široce rozšířená teze o klimatické krizi pravdivá, či nikoli. Přitom jsem objevil něco mnohem podstatnějšího: index lidské lhostejnosti.

Samozřejmě už jsem věděl, že spalováním fosilních paliv, gargantuovskou spotřebou masa a mléčných výrobků i svou neochotou k byť jen k sebemenším změnám, nakládá bohatý svět masivní břímě katastrof, ztráty domovů a zbytečných úmrtí na lidi, jejichž zodpovědnost za klimatickou krizi je jen minimální. Nač jsem nyní ale narazil, je v podstatě ohromná černá díra lhostejnosti k tomu, jaké dopady to vlastně jsou.

Snažil jsem se zjistit, zda je pravda, že devětkrát více lidí zemře vinou chladu než v důsledku horka. Jedná se údaj, který často používají lidé, pokoušející se zbrzdit kroky na ochranu klimatu. Nebudeme-li dělat nic, prohlašují někteří, umře méně lidí.

Samozřejmě přitom cudným mlčením přecházejí další druhy důsledků klimatického rozvratu: bouře, povodně, požáry, neúrody, nemoci či zvyšování hladiny moří. Ale je aspoň ono tvrzení srovnávající počty úmrtí v důsledku podchlazení a přehřátí organismů přesné?

Chybějící data z míst, kde jsou dopady nejzávažnější

Údaje pocházejí ze studie, jejíž autoři se pokoušeli přinést co nejpřesnější obraz o globální situaci — a vyšli přitom z nejrozsáhlejšího dostupného datového souboru. Výsledky jsou, mírně řečeno, překvapivé.

Například z nich plyne, že by i v nejteplejších oblastech světa mělo více lidí umírat na podchlazení nežli na přehřátí organismu. Z údajů se dokonce zdá, že subsaharská Afrika má nejvyšší podíl úmrtí v důsledku podchlazení a nejnižší podíl úmrtí v důsledku přehřátí. Údaje říkají, že tam osmapadesátkrát více lidí umírá podchlazením nežli přehřátím organismu. Jakkoli je pravda, že v horkých oblastech jsou lidé hůře adaptovaní na chlad, mohou taková čísla odpovídat realitě?

Studie deklaruje, že datový soubor „pokrývá 750 lokalit v třiačtyřiceti zemích či územích“. Ale jedinou africkou zemí zahrnutou v souboru je Jihoafrická republika. A vůbec žádná data nepocházejí ze zemí jako Indie, Pákistán, Bangladéš, Afghánistán, státy v okolí Perského zálivu (s výjimkou Kuvajtu), Irák, Indonésie či Melanésie. Jinými slovy, mnohé země, v nichž je na planetě vůbec nejvíc horko, nejsou ve výzkumu zastoupeny.

Zastoupena nejsou ani místa s nejhorší kvalitou zdravotní péče, ať už pro obyvatelstvo jako celek — jako v řadě afrických zemí — anebo pro jeho nejzranitelnější část — jako v zemích kolem Perského zálivu, kde sice bohatí občané mohou být zaopatřeni dobře, ale dělníci z řad migrantů obvykle vůbec. Není to chyba autorů, jedná se zkrátka o to, že žádná lepší data nebyla dostupná.

Studie musela modelovat globální trendy na základě míst, pro něž máme dostupná data, což jsou zpravidla bohatší, chladnější země s relativně robustními zdravotnickými systémy. Metodologii není mnoho co vytknout: jen to, že záznamy jsou tak sporadické.

Jak mi řekl jeden z autorů studie, profesor Antonio Gasparrini: „V některých oblastech byla extrapolace docela mírná, ale v jiných vcelku extrémní… v některých případech byl stupeň extrapolace — zejména geografické — obrovský, a nemůžeme vyloučit, že někde model nevystihuje realitu příliš dobře.“ Autoři se v současnosti pokoušejí svůj model vylepšit. Prozatím téma, jemuž máme jako hlavní strůjci rozvratu morální povinnost porozumět, na mapě vypadá jako obrovská díra s několika proměřenými okraji.

Studie publikovaná v roce 2020 poukazuje na skutečnost, že v rozsáhlých částech Afriky se o extrémních vlnách veder nevedou vůbec žádné záznamy, ačkoli je zcela nepochybné, že se zde vyskytují. Vlny veder jsou události, při nichž lze předpokládat vysoké počty úmrtí.

Zásadní mezinárodní databáze přírodních pohrom EM-DAT eviduje pouze dvě vlny veder v subsaharské Africe za celé období mezi lety 1900 až 2019. Měly způsobit úmrtí jednasedmdesáti lidí. Tatáž databáze eviduje třiaosmdesát vln veder v Evropě jen za období 1980—2019, při nichž mělo zahynout přes 140 tisíc lidí.

Dokonce ani extrémní vlny veder v letech 1991 až 1992 nejsou v databázi EM-DAT zahrnuty. Vezmeme-li v potaz, že lidé v Africe častěji vykazují „vyšší míru zranitelnosti a zátěže“ než lidé v Evropě, což se ve studii uvádí, lze skutečně pokládat za věrohodné, že v Africe umírá méně lidí v důsledku horka než na kterémkoli jiném kontinentu?

Odvracíme zrak

Přitom přísun dat, která máme k dispozici, se nezlepšuje, jak bychom snad mohli předpokládat. Ba právě naopak, probíhá rychlý a katastrofický úbytek počtu meteorologických stanic měřících vývoj podnebních podmínek v Africe. Dnes se v Africe vyskytují bloky stovek kilometrů čtverečních, kde není vůbec žádná meteorologická stanice. Jak poznamenává africký klimatolog Tufa Dinku: „Pokrytí meteorologickými stanicemi je zpravidla horší ve venkovských oblastech, tedy přesně tam, kde jsou lidské životy více vydány na milost vrtochům počasí a důsledkům klimatických změn.

A to nemluvíme o stanicích s meteorologickými radary, které sledují a předvídají vzorce ve vývoji počasí a jsou zásadní pro včasná varování před extrémními událostmi. V USA a v Evropě, kde žije 1,1 miliardy lidí, je takových radarových stanic 565, zatímco v Africe, kde žije půldruhé miliardy lidí, je takových stanic podle údajů Světové meteorologické asociace pouhých třiatřicet. Bez včasných varování samozřejmě umírají spousty lidí.

Co se úmrtí v důsledku vedra týče, epidemioložka Kristie Ebiová poukazuje, že rovněž americké oficiální odhady, jež činí zhruba dvanáct set úmrtí ročně, jsou pravděpodobně zhruba desetkrát podhodnoceny. Velká většina takových úmrtí se totiž eviduje jako infarkty, selhání ledvin či jiné symptomy. Ale epidemiologická data ukazují, jak počty úmrtí vždy během vln veder vyskočí. Bůhví, o kolik úmrtí méně se udává v zemích s mnohem skrovnějšími daty.

Totéž se týká dalších dopadů ohřívání globální atmosféry. Studie vydaná před dvěma týdny v časopise Nature odhaluje, že počty obětí přívalových dešťů v Bombaji „jsou pravděpodobně mnohem vyšší, než kolik udávají oficiální statistiky“. Nejhorší dopady mají na obyvatele slumů, zejména na ženy a na děti. Jinak řečeno, na lidi, kteří jsou už svým sociálním statusem odsouzeni k tomu, aby se nezapočítávali.

V globálním podfinancování sběru dat můžeme spatřovat index toho, jak pramálo vládám mocných zemí záleží na lidských životech. Vybavuje mi to výrok amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, který pronesl během války v Iráku v roce 2003 a který přesně vystihuje, jakým způsobem Bushova vláda přistupovala ke svému krvavému povyražení: „Nepočítáme oběti jiných lidí.“

Jak bychom mohli odškodňovat zranitelné země za „ztráty a škody“, které jim způsobuje klimatický rozvrat, nemáme-li sebemenší ideu o tom, o jak velké ztráty a škody se může jednat? Bohaté země prozatím přislíbily, že do příslušného fondu OSN vloží pouhých 788,8 milionů dolarů.

To je necelých deset korun na každého jednoho obyvatele zemí sdružených ve Fóru klimaticky zranitelných zemí: taková je zatím úhrnná suma „kompenzací“ za otřesy, katastrofy a úmrtí, jež jsme způsobili.

Summit OSN o klimatické krizi COP30 by se dal přirovnat k jednomu velkému pokrčení rameny vyjadřujícímu lhostejnost bohatého světa: nemáme ponětí ani zájem, tak proč bychom konfrontovali obyvatelstvo našich zemí s požadavky na nezbytné změny, při všech politických těžkostech, které by to obnášelo? A tak odvracíme zrak od této prázdnoty ze strachu z morální zkoušky, jež v ní čeká.

Z anglického originálu Gulf of Understanding publikovaného na webu www.monbiot.com a v deníku The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Text vychází s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.