Žijeme v době kumulace krizí — od bydlení a energetiky po trojitou planetární krizi. Klíčovým oborem, který na ně může reagovat, je územní plánování. Je však výrazně méně známe i medializované než stavební zákon a povolování staveb, ač je mnohem zásadnější. A i proto je ministerstvo pro místní rozvoj zásadním resortem.

Fialova vláda na začátku svého mandátu stála před rozhodnutím, jak naložit s novým stavebním zákonem z dílny ANO. Byl to zákon, který si developeři v podstatě napsali sami a ministerstvo jej od Hospodářské komory převzalo. Mezi ekology, obcemi, ale i některými právníky, architekty a projektanty se mu proto začalo přezdívat „rychle a zběsile“.

Marketingový slogan „jeden úřad, jedna stavba, jedno povolení“ tehdy ovládal média i politické debaty. A udávaných 246 dní na získání stavebního povolení a naše 157. místo v délce povolování staveb v žebříčku Doing Business se staly hlavním argumentem i exponovanou příčinou bytové krize.

„Rychle a zběsile“: bez analýz, hlavně rychle stavět

Jenže nikdo z politiků ani novinářů si nedal práci zjistit, co žebříček ve skutečnosti hodnotil. Nešlo totiž o povolení bytového domu, ale o modelový sklad určité velikosti — a navíc ne pouze o stavební povolení, ale o všechny kroky až po kolaudaci stavby (včetně napojení na sítě a zápisu do katastru). Oněch 246 dní tedy neznamenalo dobu k získání stavebního povolení, ale čas potřebný k absolvování všech úkonů až po kolaudaci.

O celkovém pořadí „vyřizování stavebního povolení“ rozhodovala čtyři kritéria se stejnou vahou: počet úředních úkonů, délka jejich trvání, náklady na jejich provedení a index kvality kontroly staveb. Česká republika skončila až na 157. místě především kvůli vysokému počtu úkonů a slabé kontrole. Některá dílčí kritéria navíc hodnotili autoři značně subjektivně. Po odhalení skandálů, že autoři nadržovali Číně, byl ostatně celý žebříček zrušen.

A na takto chatrných základech — bez dat, analýz a seriózního vyhodnocení příčin pomalého povolování staveb — byl postaven nový stavební zákon ANO. Fialova vláda stála před rozhodnutím, zda jej celý odmítnout a připravit znovu a pořádně, nebo jít cestou novely. Nakonec zvolila druhou možnost. Postavit se developerské lobby by nejspíš bylo příliš riskantní. Z „Babišova zákona“ tak sice zmizely ty nejhorší excesy, jeho základ však zůstal stejný: nepodložený daty, bez analýz a vyhodnocení dopadů.

Když se však začalo ukazovat, jak velký problém nový zákon představuje, otočili i sami developeři, kteří byli jeho dosavadními největšími zastánci, a začali varovat před důsledky. To už však bylo pozdě. Zákon byl rozjetý jako vlak bez brzd a chyběla politická vůle ho jakkoli zastavit.

Zpackaná digitalizace je samostatnou kapitolou, zákon však přinesl i bez ní tolik změn s nejasnými dopady, že se všichni znalí povolovacího procesu zhrozili. Stavební úřady mezitím zahltil příval žádostí podaných ještě podle starého zákona, a často tudíž neúplných, že se některé vyřizují dodnes. Ministerstvo pak dopady nové úpravy teprve vyhodnocuje.

Bude „rychle a zběsile 2“?

Skutečně prekérní ale je, že se všechny vyjmenované nepříjemnosti týkaly pouze povolování staveb, tedy jen jedné „poloviny“ stavebního zákona. Tou druhou je územní plánování — oblast, kterou nový zákon prakticky neřešil. Přitom právě územní plánování rozhoduje o kvalitě našich životů nepoměrně víc než délka povolování staveb.

Územní plán je bez nadsázky silným nástrojem v rukou samospráv. Je totiž závazný pro veškerou výstavbu a o jeho podobě rozhodují výhradně obce. Ty se ale často alibisticky tváří, že nic ovlivnit nemohou, nebo ani nevědí, jaké možnosti skutečně mají. Pro většinu lidí je územní plán, pokud o jeho existenci vůbec vědí, abstraktní a nesrozumitelný dokument.

Ve skutečnosti ale do velké míry předurčuje, jak bude vypadat každodenní život: kde se bude stavět, kolik kde bude zeleně, kudy povedou silnice a třeba tramvaje. Územní plán je bez přehánění „společenská smlouva o prostoru“ — o tom, jak bude město fungovat, jak se v něm bude žít a zda bude udržitelné pro další generace.

Náš systém územního plánování nepochybně potřebuje zásadní změnu — je zastaralý a nedokáže reagovat na současné výzvy a krize. Potřebujeme model podobný Rakousku či Německu: s ekonomickými nástroji, které zajistí férové podíly developerů, s mechanismy pro dostupné bydlení, s nástroji pro adaptaci i mitigaci klimatických změn — a také s účinnou implementací evropského zákona o obnově přírody (Nature Restoration Law).

Novela územního plánování se ale mezitím dostala do hledáčku developerů — a hlavním heslem je opět „zrychlit a zjednodušit“. Ano, naše plánování je opravdu zdlouhavé a přebujelé, úřady zahlcuje povinnostmi, jejichž splnění nevede k lepším výsledkům. Jenže zrychlení a zjednodušení nesmí znamenat ústupky na úkor přírody, krajiny, památek ani práv veřejnosti.

Územní plánování jako v Rakousku, nebo opět „po česku“?

Na ministerstvu pro místní rozvoj už se na novele pracuje — opět ale bez dat a analýz, které by jasně pojmenovaly problémy praxe a navrhly realistická řešení. Ministerstvo nedávno avizovalo, že chce poslat věcný záměr novely do připomínkového řízení na jaře příštího roku — je ale také možné, že celý proces spadne pod stůl.

Jenže developerská lobby nezahálí a novela územního plánování, o jehož existenci většina politiků donedávna ani nevěděla, se postupně stává politickým tématem. A boj o stavební zákon, ochranu přírody a krajiny i o dostupné bydlení se tak po volbách zřejmě rozjede nanovo.

Až se tedy budeme rozhodovat, koho volit, vzpomeňme si, kdo chtěl potopit miliardy pro obce na dostupné bydlení a kdo odmítal schválit Zákon o podpoře bydlení. Podporovat dostupné bydlení totiž znamená sáhnout developerům na jejich byznys — a právě z nedostupného bydlení dnes těží nejvíc. Není náhodou, že se téměř všichni objevují v žebříčcích nejbohatších Čechů. V Rakousku či Německu developeři odvádějí mnohem víc než u nás — a právě to by měl být jeden z hlavních cílů připravované novely územního plánování.

V gesci ministerstva pro místní rozvoj předvedla vláda Petra Fialy velmi rozporuplný výkon. Místo aby pochybný „Babišův“ stavební zákon postavila od základů znovu a na pevných datech, zvolila alibistickou cestu novely, která sice odstranila nejkřiklavější excesy, zachovala však developery připravený základ. Digitalizace povolování se proměnila v chaos, úřady zahltil příval žádostí a klíčová oblast územního plánování zůstala prakticky bez řešení.

Namísto dlouhodobé koncepce, která by do stavební praxe vnesla spravedlivé ekonomické nástroje, podporu dostupného bydlení a odpověď na klimatické výzvy, vláda rezignovala na skutečnou reformu a nechala prostor silnějším zájmům developerů. V důsledku tak promarnila šanci nasměrovat českou výstavbu k udržitelnějšímu a spravedlivějšímu modelu.