Severní Korea oficiálně zakázala sarkasmus, což je bezpochyby jeden z nejlepších nápadů na světě.

O tom, že sarkasmus naprosto podrývá jinak po celá staletí nezpochybnitelné autority a instituce nemůže být vůbec pochyb, možná jen na vteřinu, déle ne. A nejen je, ale také všechny nezpochybnitelné dobroděje světa, jejichž jediným zločinem je, že jednají podle svého svědomí a vědomí (že jsou to často věci absentující nebo zcela pokřivené není nijak důležité). Je to totiž velmi prosté. Boj za „velkou pravdu“ a „ještě větší spravedlnost“ není věc, kterou lze zesměšňovat.

Směješ se, soukmenovče, soudruhu, bílý člověče, negře a Žiďáku? Zkoušíš snad svým tónem naznačit, že tolik práce, obětování a utrpení tolika lidí je snad pro srandu králíkům? To bychom byli neradi.

Je právě zcela jedno, odkud sarkasmus pochází. Ať už jde o severokorejské disidenty, člověka píšícího „Zdar, útvare!“ nebo autory South Parku. Vždy než se ráno odebral do práce, povzdychl si údajně můj dědeček: „No nic, tak já jdu roztáčet kola socialismu.“ Přesně tím tónem, který nemohl nikoho nechat na pochybách, co si o překonávání plánu a soudružské práci doopravdy myslí.

Během německého tažení proti Sovětskému svazu dávali vojenští kaplani vojákům německé armády otravné kázání o tom, jak bojují za křesťanskou civilizaci a tak dále. Často zakončili své kázání slovy „Pamatujte, co máte na opascích! Gott mit uns!“, na což němečtí vojáci odpovídali „Vážně? A jo!“, protože samozřejmě tenhle nápis měl na pásku každý.

Sarkasmus některé nesmírně rozčiluje, protože krom vzdoru přidává i urážku a zesměšnění. Říká, že nejen s vaším názorem, pohledem nebo jen myšlenkou nesouhlasí, ale nepovažuje ji vlastně ani za hodnou pozornosti. Proto se s ním setkává jak slovanský nacista v 21. století, tak stoupenec myšlenky, že jíst sushi je kulturní přivlastňování. Proto ho nesnese ani diktátor nejtvrdšího režimu na planetě.