Opice jsou vskutku pozoruhodní a úžasní tvorové.

Před pár lety proběhl v Amazonii zajímavý výzkum.
Jak jistě mnozí ví, deštný prales je členěný nejen horizontálně, ale i vertikálně. Je rozčleněný na jakési "patra". V místech s nejvyššími stromy vědci nalezli až sedm opičích druhů nad sebou, od velkých opic, žijících na nejnižším patře a potravu většinou hledajících na zemi, po maličké opičky v samotných korunách majestátných stromů. Většinou je ale ten pořčet tři nebo čtyři druhy.
((( To neznamená, že opice v deštném pralese žijí jako v paneláku ---- žijí v tlupách, které se potulují po svém teritoriu, takže často přestupují pomyslné výškové hranice. Nicméně když třeba nějaký strom začne dávat plody po celé své výšce a přiláká k hostině všechny opice v oblasti, seřadí se jednotlivé druhy od zdola nahoru VŽDY stejně )))

Vědci nahrávali a analyzovali nejen komunikaci jednotlivých druhů, ale i tu mezidruhovou.
A došli k pozoruhodným závěrům.
Každý druh používá zhruba 1000 slov, z nichž necelých 600 se vztahuje k vnějšímu ohrožení, k šelmám atd.
Nejsou to "slova" tak jak je používají lidé, slova ze kterých se konstruují věty. Takové jedno opičí slovo může například znamenat "pozor! něco jsem zahlédl, ale bylo to moc rychlé, takže nevím, jestli to je nebezpečné, dávejte teď chvíli raději více pozor na okolí."
A v praxi můžete pak skutečně pozorovat, že se opice chvíli mnohem častěji rozhlížejí.

To nejzajímavější ovšem bylo zjištění, že každý druh kromě svého vlastního tisíce slov, zná i slova všech jiných druhů. Ale ne všechna. Jen těch necelých 600 pro nebezpečí.
A navíc -- když třeba malá opička nahoře varuje "pozor, dravý pták", tak se toto varování rozšíří mezi všechny druhy v doslechu a ty ho opakují ve svém "jazyce".
Zkrátka když se na obloze objeví dravý pták, "mluví" se o tom i v dolním patře pralesa, i když to z evolučního hlediska nedává moc smysl, protože ten pták pro opice z dolního patra nepředstavuje žádnou hrozbu.
Všechna ostatní slova, např. pro páření nebo organizaci života tlupy, ostatní druhy opic absolutně nezajímají a jsou čistě otázkou jednotlivých druhů.

Možná proto v dějjinách vždy tak dobře fungovala politika strachu,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, lidé na ni reagují velmi intenzivně, mají to hluboko, hluboko v sobě.

S opicemi zkušenost nemám, ale s morčetem ano. Co se našemu morčákovi Mustafovi odehrává v hlavě lze poznat jen omezeně, ale trochu přece. Lidi například považuje za celkem snadno cvičitelné a dokáže je naučit, aby mu na různé signály přinášeli preferovanou potravu i když se jim nechce, buď kvůli jinému zaneprázdnění nebo proto, aby neměl více okurek, lusků, tvrdého chleba atp. než je pro něj vhodné.

Za nejdůležitější součást lidského těla považuje (celkem správně) hlavu a prsty. K hlavě vždy vyšplhá, když si dáte na klín. K ruce položené na zem přijde a prst očichává, olizuje a někdy bere do zubů (ale nikdy nezkousne silou). Lidi nepovažuje za nebezpečné pokud je má pod kontrolou: chytit se nenechá, ale když ho nechytáte, přijde za vámi sám.

Jeho vztah k lidem je vlastně dost podobný jaký mají lidé k velkým a potenciálně nebezpečným zvířatům: má je celkem rád, pokud dodržují jím stanovená pravidla. Hlavně se jim (lidem) nesmí dovolovat prudké pohyby a to aby nám morčatům nečekaně sahali na hlavu seshora. Pokud jsou lidé již dost ochočení, lze jim dovolit drbání pod krkem a pod bradou.

Nároční na chov lidé nejsou, potravu si obstarávají sami a k radosti jim stačí, když občas zapanáčkujete a na hlazení zareagujete pro ně příjemnými zvuky. Přes svou nesmírnou velikost jsou lidé dost prostoduší a dětinští.

:-))

Pane Kubičko, Vaše interpretace pocitů morčete se skutečně velice přesně kryje s údaji z výzkumu chování (či spíše: komunikativního jednání) opic, o kterém jsem četl zrovna nedávno.

Jde o to: je relativně docela snadné naučit opice posunkové řeči. To jest: v zásadě zde skutečně vzniká možnost vzájemné komunikace mezi opicí a člověkem.

Jenže - mezi oběma těmito živočišnými druhy i nadále přetrvává zcela zásadní rozdíl. Člověk je tvor principiálně komunikativní - většinou pociťuje neustálou potřebu se svým protějškem vést rozhovory na všechna možná témata, přetřásat a hodnotit to či ono.

Zatímco opice - i když jsou vybaveny tou možností mezidruhové komunikace - se omezují ve svém zájmu o člověka v podstatě na jediné: "Já chci to a to, a ty jsi ten, kdo mi v tom může být nápomocen." - Čili, skutečně naprosto stejná (a stejně omezená) motivace jako u toho morčete. Něco navíc - nějaká vzájemná výměna pocitů či názorů - jdoucí nad tyto čistě materiální potřeby opici prostě nezajímá.

------------------------------------------------

Mimochodem, ještě Marx považoval za základní rozlišovací znak mezi člověkem a zvířetem to, že - jak zní jeho svého času velmi známá definice - "i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že ještě než začne své dílo, má ve své hlavě už předem hotový jeho plán".

Jak je známo z moderních výzkumů, takto striktní linie mezi kognitivními schopnostmi člověka a ostatních živočichů prostě neexistuje; jsou zvířata a ptáci, která/kteří naprosto jednají podle vlastního posouzení situace, nikoli jenom podle slepých instinktů.

Takže, možná že by tím základním rozlišovacím znakem mezi člověkem a zvířetem mohl být právě tento intenzivní zájem člověka i o věci, které se ho bezprostředně netýkají?...

1) platí prost obojí - člověk vystoupil z říše přírody ale je i její součástí, nad miliony let biologické evoluce je tenká, jen pár tisíc let čítající kulturní slupka.
2) právě to nás činí jinými, kvalita lidství jak tento rozporný vztah zvládáme, rasismu a sociální darwinismu vězí v té animální podstatě a sráží zpět
3) všelidská perspektiva, noosféra, je završení onoho antropozoika na vyšším stupni - o neznamená že jsme se od biologie odtrhii, že žijeme v uělém matrixu

To znamená že s opicí v sobě umíme pracovat tak abychom šli vpřed a ne vzad. A pokud nezohledníme eugenický koncept, tak nejde o vrozené geny, ale o schopnost civilizační, která místo diverzity genů pracuje s diverzitou kulturní.

Ale ano, pane Dolejši, to jsou celkem nesporné záležitosti.

Rozhodující problém je ale v tom, kde a jak vzít to zcela konkrétní instrumentárium, které v lidském rodu (a právě v této době a v dané lokalitě) dokáže aktivovat a upevňovat tu "schopnost civilizační". Když se spíše - alespoň opticky - zdá, jako by v současné době převládal trend spíše opačný. Že po periodě víry v civilizační nosnost liberální demokracie jako by docházelo k obecnému - a vysloveně globálnímu - protipohybu směrem k národovectví, nacionalismu a k renesanci vysloveně vůdcovského principu.

jednoduchá pomoc - platí princip "člověče přičiň se a historické zákonitosti ti pomohou"
tak se stává člověk objektem i subjektem dějin současně - pochopitelně bez záruky
pokrok nikdy nebyl a nebude automaticky zajištěn - i civilizační sebevražda je možný scénář
ale rozhodně nepomůže se chovat jak opice, jen vybavená zbraněmi hromadného ničení

Ježe, ta otázka zní: co dělat, když se právě naopak lidé chovají jako ty opice? (Přinejmenším jejich velká část.)