Vítězství pravicových stran ve volbách „nanečisto“, jež se uskutečnily na středních školách mezi studenty, kteří ještě nemohou volit, komentovala většina médií obecnými „zjištěními“. Středoškoláci prý mají radši pravici než levici, mimo jiné také asi proto, že česká levice vystupuje nemoderně a konzervativně a neumí s mladými komunikovat. Sociální demokracie, jež ve volbách skončila až sedmá, s 5,27 % hlasů, si údajně zavinila tak zdrcující porážku sama, když se pokusila konání voleb „nanečisto“ zabránit.

Ve skutečnosti bychom se měli výsledky studentských voleb zabývat mnohem vážněji. Přesvědčivé vítězství konzervativní TOP 09 (26,59 %), následované Občanskou demokratickou stranou (17,56 %), stranou Věci veřejné (12,11 %), Českou pirátskou stranou (7,24 %) a Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (7,14 %), naznačuje existenci znepokojivých trendů mezi mladými lidmi, kteří už v příštích volbách budou moci volit.

Pomineme-li v podstatě anarchistické „piráty“, strany, které se ve studentských volbách umístily na předních místech, nabízejí různé modely pravicového vidění světa. Všechny ale spojuje jistý typ sociálního darwinismu. Spočívá v přesvědčení, že přednost ve společnosti mají mít ti schopní, úspěšní a údajně více pracovití. Ti ostatní, sociálně slabší, se jen „vezou“ a musí si společenskou solidaritu zasloužit.

U stran občanské pravice — TOP 09 a ODS — je toto přesvědčení akcentováno nejen sliby o boji proti zneužívání sociálních dávek, ale také důrazem na potřebu plošně šetřit i za cenu omezení nebo rušení nejrůznějších sociálních dávek a programů. U populistické pravice, kterou reprezentují VV, přibývá pak navíc ještě důraz na tvrdší zacházení s „nepřizpůsobivými“, jež se před časem projevilo třeba zřízením jakýchsi občanských hlídek, které „přesvědčovaly“ například bezdomovce, aby byli jako „my“.

Pravice extrémní, kterou reprezentuje DSSS, by se pak s různými „nepřizpůsobivými živly“ už nemazlila vůbec. Přímými či nepřímými odkazy na rasu či etnický původ jsou „nepřizpůsobiví“ v jejím pojetí také konkrétněji definováni než údajní zneuživatelé velkorysosti nás, „slušných lidí“, v programech TOP 09, ODS, či dokonce VV.

Výše zmíněné strany tak reprezentují v různých aspektech svých programů jakési kontinuum různých odstínů sociálního darwinismu: od preferování „úspěšných“ a údajně více „pracovitých“ v programech občanské pravice, až po požadavky populistů, aby se s „nepřizpůsobivými“ a sociálně slabšími zacházelo tvrději. Výsledkem má být zřejmě společnost, která si krácením prostředků na programy pro sociálně slabší nejen zajistí větší ekonomický růst, ale v pojetí pravicových populistů také společnost, která se tvrdou aplikací zákonů, jež prý musí platit stejně pro všechny, vnitřně „ozdraví“.

Jestliže generace studentů, kterým je dnes mezi patnácti až osmnácti lety věku, jednoznačně preferuje tyto strany na úkor stran, jež akcentují sociální solidaritu (ČSSD, zelení a lidovci), je nutné se ptát po příčinách. Jednou z nich může být osobní zkušenost: dnešní středoškoláci se narodili po roce 1989, přičemž svoje společensky formativní léta (zhruba od roku 2000) prožili v době neobyčejných ekonomických úspěchů České republiky.

Až do začátku ekonomické krize v roce 2008 si česká společnost užívala minimální nezaměstnanosti a robustního růstu. Ať už tedy dnešní středoškoláci pocházejí z jakéhokoliv sociálního prostředí, jen menšina se střetla s vážnými ekonomickými problémy.

Paměť bývá selektivní, takže si mladá generace evidentně nespojuje výše zmíněné období hojnosti a stability s ČSSD, která po většinu tohoto období vládla. A neuvědomuje si, že výše zmíněná hojnost byla navíc do značné míry důsledkem přílivu zahraničního kapitálu, který v globální ekonomice ovšem může odejít stejně rychle, jako přišel — bez ohledu na domnělé i skutečné schopnosti našinců.

Dnešní středoškolští studenti navíc vyrostli ve společenské atmosféře, v níž je levice pod neustálým mediálním tlakem. Většina médií, včetně těch internetových, které mladí lidé stále více sledují, je prodchnuta jakousi „povinnou“ anti-levicovostí. Demokratická levice je buď volně zaměňována za tu komunistickou, nebo je terčem kampaní, podle kterých se po příštích volbách určitě, tentokrát ale opravdu, spojí s komunisty, popřípadě možná nespojí, ale i tak prý omezí naše svobody.

Jelikož je většina médií dominována lidmi střední generace, kterým bylo v době pádu komunismu okolo dvaceti let nebo méně, jsou média ovládána různými stíny neoliberálních ideologií, které tito novináři vcelku zjednodušeně přijali po roce 1989. Intenzivnější levicový diskurz se pomalu probouzí k životu teprve v posledních několika letech. Není divu, že právě mladí lidé, kteří ještě nemají dostatečné zkušenosti a znalosti, tuto „neoliberální“, sociálně-darwinistickou atmosféru v médiích nekriticky nasávají.

Zdá se, že i generace rodičů těchto studentů selhává v poskytování plastičtějšího obrazu společenské reality. Jak upozornil například Erazim Kohák, je tomu možná tak proto, že mnozí rodiče studentů, zejména těch v prestižnějších středních školách, patří k „úspěšné“ části společnosti, kterou oslovují programy pravice. Ale je také možné, že ve střetu levicovějších hledisek některých rodičů a studentského mládí, „zpracovaného“ generačně převažujícími názory, dochází ke generačnímu střetu.

Ať tak či onak, absence povědomí o nutnosti společenské solidarity, například ve formě dobře fungujícího sociálního státu, může být pro mladou generaci — a potažmo pro nás všechny — potenciálně vážný problém. Sociálně-darwinistické teorie o úspěšnosti „schopných“, jakož i o tom, že sociálně slabší si své problémy tak nějak zaviňují především sami, politicky fungují jen v obdobích, kdy se společnosti ekonomicky daří. Pokud se ovšem včas nevymaníme ze současné krize, bude celá řada dnešních středoškoláků (zejména těch, kteří nebudou dále studovat na vysokých školách) čelit brzo poměrně složité situaci na pracovním trhu.

Nic proti přesvědčení, že ten, kdo má schopnosti, se nakonec uplatní. Na této víře jsou založeny všechny moderní společnosti. Problém nastává, když tato víra není doprovázena solidaritou a porozuměním přinejmenším tomu, že moderní lidská společnost není příroda s jejím darwinistickým přežíváním těch nejsilnějších a obětováním těch slabých.

Skutečnost, že DSSS získala u studentů více než sedm procent hlasů, naznačuje, jaká řešení mohou mladí lidé odchovaní kulturou „sociálního darwinismu“ hledat. Je pravděpodobné, že oněch sedm procent studentů, kteří podporují extrémní pravici v podobě DSSS, nejspíš už zakusilo v rodině nebo ve svém okolí sociální problémy a ekonomické neúspěchy. Přesto má i tato sociálně a ekonomicky znevýhodněná část mládeže tendenci hledat viníky svých potíží v sociálně nejslabších: romské menšině nebo přistěhovalcích. Koneckonců kde jinde, když byla odchovaná v kultuře sociálního darwinismu.

Podstatná část této mladé generace nemá, jak se zdá, hlubší povědomí o tom, že v kapitalistické společnosti se může stát za určitých okolností sociálně potřebným kdokoliv a že právě proto se v kontrastu ke stranám akcentujícím kapitalismus a úspěšnost vyvinuly strany, které nabízejí solidaritu. Toto chování části mládeže je potenciálně nebezpečné. Budou-li se z jakýchkoliv důvodů ekonomické a sociální podmínky dále zhoršovat, je možné, že počet mladých lidí podporujících extremisty a populisty prudce naroste.

Je tragické, že médiím hlavního proudu tyto souvislosti zatím, jak se zdá, nedocházejí. Zatímco dále bojují minulé války s komunisty a „levicovým“ nebezpečím, rodí se možná v generaci „náctiletých“ potenciálně velmi nebezpečný trend.