Bylo nebylo. Za sedmero billboardy, sedmero benzínkami a sedmero hraničními ploty leželo malé království. A v něm žila dívka, říkejme jí Aneta. Už od malička neměla jednoduchý život. Žila na statku s adoptivními rodiči. Ti ji měli rádi a starali se o ni, ale rozhodně ji nenechali zahálet. A tak celý rok pomáhala v hospodářství, a když rodiče zestárli, pečovala i o ně.

Jenže v malém království vás v té době jen statek neuživil. A tak musela Aneta kromě starosti o hospodářství a rodiče chodit do zaměstnání. Což o to, práce se nikdy nebála. Jenže statek ležel v chudé části země a široko daleko byla o práci velká nouze…

Ale Aneta se nevzdala. Našla si zaměstnání v dalekém Městě. Každý den musela jezdit hodinu vlakem tam a hodinu zase zpátky. Práce, kterou dělala, byla navíc těžká a špatně placená. Většina poddaných jejím povoláním upřímně opovrhovala. Ale naše hrdinka se nevzdala a den za dnem jezdila hodinu sem a hodinu zpátky, tvrdě a poctivě pracovala a dělala, co jí její nadřízený řekl. Postupně si získala důvěru a respekt ostatních poddaných, kteří pracovali ve stejné firmě.

Jednoho dne pořádal městský hejtman velkou a slavnou výstavu, na jejíž organizaci si najal právě Anetinu společnost. Naše hrdinka se rozhodla, že se přihlásí do organizačního týmu. Mohla by si tak vydělat o něco víc peněz a zdokonalit si své pracovní schopnosti a třeba díky téhle zkušenosti najít jinou a lepší práci.

Její vedoucí ji v tom podporoval. Organizační tým by těžko mohl najít spolehlivější zaměstnankyni. Jenže to vše mělo malý háček. Aneta totiž měla tmavou pleť…

Poddaní v malém království se sice navenek tvářili, že jim na takových věcech nezáleží, ale řada z nich ve skutečnosti lidi s tmavou kůží upřímně a ze srdce nenáviděla. Dokud Aneta dělala tu nejméně žádanou práci, ignorovali ji. Ale představa, že by ji v nové pozici mohlo spatřit dokonce hejtmanské oko, byla pro některé nesnesitelná.

A tak se k majiteli firmy od různých šeptálků doneslo, jakže se to má Anetou a její kůží. A že by ji mohla spatřit vrchnost. A jaké by z toho mohlo být pohoršení…

A tak Aneta dál poctivě dělá tu nehorší a nejhůř placenou práci. A pokud nezkolabovala nebo nechcípla hlady, dře se v ní dodnes.

Konec pohádky

A teď si uděláme malý střih z pohádkové říše do skutečného světa. V něm nám zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček říká, že Romové si přece jenom za svou mizernou životní situaci můžou sami. Že majorita není rasistická, ale má prostě jenom špatné zkušenosti. A proto Romové nemohou najít normální práci a vymanit se z nikdy nekončícího koloběhu chudoby.

Na tom všem je nejperverznější možná právě ta argumentace „reálným životem“: Jakákoli teze i jakékoli pravidlo může být vyvráceno, pokud někdo tvrdí, že má jakousi zkušenost. Všimněme si, jaký prostor dostávají v tomhle typu uvažování fakta — naprosto žádný. Realita je určována tím, jak se cítím a jak se svět jeví mně, nikoli tím, jak se věci mají.

Diskriminaci člověka na základě jeho etnického původu tak má legitimizovat jakýsi kolektivně sdílený pocit, že Romové jsou lidé asi tak páté kategorie, jacísi nedotknutelní, za které by se měl někdo „zaručovat“. Jenže Anetě v naší pohádce nepomohlo ani zaručení jejího šéfa, protože celá pohádková „kauza“ nebyla o zárukách nebo osobních referencích, ale prostě jenom o barvě pleti a o ničem jiném.

Tuhle frázi nemám rád, ale přesto mi to nedá: Stanislava Křečka si ze svých daní kvůli jeho pocitům opravdu neplatíme. Bylo by fajn, kdyby na to konečně přišel i on sám. Jo, a některé pohádky mají k realitě sakra blízko.