IKEA má drzosti na rozdávání. Prodává šrouby a fošny, ze kterých se dá při správném postupu prý složit židle. S takovou logikou by pekaři prodávali strouhanku a k tomu manuál na výrobu rohlíku. Ale dobrá, aspoň se ta prkna vejdou do výtahu. Stejně floutkovsky se ale IKEA chová během placení daní, a sice tak, že je neplatí.

Nedávno přidala kreativně pojatou strategii, jak mentorovat vlastní zákazníky. Její iniciativa Šetrnější domov vyzývá k šetření peněz i přírody. Neplýtvejte vodou, třiďte odpad, sviťte úsporně. I malé změny prý mohou mít velký dopad.

Šetrnější domov připomíná centrálu společenského nadjá — přísné morálky, která nás bombarduje příkazy a bičuje k dokonalosti. Cítíme vinu za každé špatně roztříděné víčko od jogurtu, které tak nějak ničí celou planetu. Nadjá se totiž chová poťouchle a krutě. Čím více se mu podřizujeme, tím detailnější jsou jeho povely. IKEA tedy nabízí příklady, které připomínají obsesivní záchvaty puntičkářství: „Jaškovým už neuteče ani kapka vody“, „U Satkových se už nic nevyhodí zbytečně“ a „Durkáčovi zavádí řád do své kuchyně.“

Spasit planetu při omývání mrkví

Celý projekt stojí na „ekologii motýlích křídel“. Efekt motýlích křídel tvrdí, že mávnutí křídel drobné babočky může zapříčinit hurikán na druhém konci světa. Podobně se v nás IKEA snaží vzbudit dojem, že týpek z Vinohrad, který se často sprchuje, může způsobit hladomor v Etiopii.

Odmítám ale žít v představě, že igeliťák zahozený v Podolí zničí amazonský ekosystém. Taková idea je možná jen tehdy, když rozbijete svět na atomy, jedince, pro něž neexistuje žádný společný systém ani společné řešení. Jednotlivci přírodu ničí, jednotlivci ji musí taky napravit. Takový přístup nechává netknutý samotný rámec celého devastování: konzumerismus i neoliberální zotročování přírody. Naopak je podporuje.

Můžete nakupovat imrvére, když pak všechno naházíte do patřičně barevných konťáků. Korporace mohou dál vylévat ropu do řek, protože záleží na tom, jestli jejich ředitelé zodpovědně jezdí v hybridním auťáku. Stejný člověk, který celkový odpor ke korporátnímu drancování poplive jako komunismus, tak může šikanovat každého, kdo hodí pytlík od svačiny mimo odpadkáč.

Taková „ohleduplnost“ se navíc úspěšně začlení do prodejní nabídky velkých firem. Vodu při oplachování zeleniny zachytíte miskou od IKEA, zalijete s ní květináč od IKEA, odpadky roztřídíte a vyhodíte do koše od IKEA. Neustávající šetření, žádná změna.

Přístup musí být opačný: společný postup proti velkým hráčům. Sdílená dobra, a mezi nimi především přírodu, si totiž stále častěji zabírá soukromý byznys sám pro sebe. Drtivé většině je tak odebrán přístup k prostoru, který by měl patřit všem. Všichni jsme „proletariát“ vyloučený z podílu na společném. Hrstka nedotknutelných rozhoduje o osudu planety a nás všech, zatímco Jaškovi se do úmoru snaží ohleduplně splachovat.

Změnu zkrátka nepotřebuje kuchyně Durkáčových, ale celý ekonomicko-politický systém. Firmě IKEA tedy navrhuji spíše tato hesla:

„Ropovodem Keystone XL už neproteče ani kapka ropy.“

„Společnost Exxon Mobil přiznala vinu za klimatické změny.“

„Hillary Clintonová přestává financovat svou kampaň penězi z fosilních paliv.“

„Resolution Copper Mining zmenšuje počet měděných dolů.“

A tak dále a tak dál.

Začali by tak mířit na skutečné viníky. Je načase. Zatímco totiž podle známého hesla nemohl proletariát ztratit nic jiného než vlastní okovy, my můžeme ztratit vše.