Mizivé statisíce občanů

Miroslav Hudec

Některá média svou rétorikou zabarvují výsledky statistických šetření. Menšinové názory označují za mizivé. Naše historie je přitom plná klíčových pohybů, jež spustily několikaprocentní menšiny, aktivní proti hlavnímu proudu.

„Jen mizivá část veřejnosti — tři procenta dotázaných — si myslí…“ objevuje se v článku CVVM: Uprchlíky nechce 61 procent, který vyšel v deníku Právo 30. března. Taková formulace je verbálním mávnutím ruky nad názorem více než 300 tisíc občanů této země, kteří se domnívají, že bychom měli přijímat uprchlíky z válkou postižených zemí, a že bychom jim měli dovolit se tu usadit.

Pokud je autorem formulace ČTK, tak by se to snad ještě dalo omluvit — statistika holt není řemeslem jejích pracovníků, zkrátka si neuvědomili, že není procento jako procento. Pokud by však autorem bylo CVVM, bylo by to horší. Pak by to totiž znamenalo, že ty statistické údaje obsahují (ani ne moc) skrytý hodnotící soud, což je asi totéž, jako když soudce straní jedné ze stran sporu.

Už v základním kurzu statistiky se frekventanti dozvědí, že procento jako statistická míra má sklon přeceňovat malé soubory o méně než sto prvcích a naopak podceňovat soubory velké. A právě to druhé se stalo v tomto případě.

Tři lidé ze sta by se skutečně dali považovat za mizivý počet, už třeba u tří tisíc ze statisíce však i laik zaváhá. Ale co těch 315 tisíc, jež tvoří ona tři procenta z deseti a půl miliónu obyvatel České republiky? Nechat zmizet takové množství lidí by už bylo obtížné. A s jejich názory je to snad ještě obtížnější.

Nejen naše historie je plná klíčových pohybů, jež spustily několikaprocentní menšiny, které byly v klíčových momentech aktivní proti hlavnímu proudu. Foto en.wikipedie.org

V záležitostech, které budí takové emoce jako právě vztah k uprchlíkům, zdaleka nezáleží jen na mechanických počtech zastánců či odpůrců určitého názoru. Svou klíčovou roli hraje také jejich aktivita. A je téměř zákonem, že aktivnější je spíše menšina, že ona bývá hybatelem dějin:

V rakousko-uherském vojsku sloužilo asi 1,5 miliónu českých vojáků, zatímco legionářů, kteří pomohli vybojovat Československou republiku, bylo jen kolem sta tisíc — z počtu vojáků tedy jen 6 až 7 procent. Protinacistického odboje za 2. světové války se podle odhadu Vojenského historického ústavu doma i v zahraničí aktivně účastnilo celkem asi 150 tisíc československých občanů, tedy asi 1,5 procenta.

Bylo by zajímavé vědět, jak by dopadl ještě někdy uprostřed roku 1918 průzkum veřejného mínění na téma, zda zachovat monarchii, nebo zda ji nahradit samostatným českým státem.

Když si vzpomenu na úctu, s níž ještě nějakých 50 roků po vzniku Československa mluvili o rakouském panovníkovi někteří moji venkovští příbuzní a řada jejich vrstevníků, kteří dospívali v posledních rocích Rakousko-Uherska, tipuji, že by nemusela nutně dopadnout tak, jak by se nám to jevilo podle množství protiválečných vystoupení, stávek, demonstrací, hladových bouří v tom roce. Nebo podle protirakouských prohlášení řady českých politiků, o nichž se dočteme v historické literatuře.

Je pochopitelné, že současní politici budou ze zřejmých důvodů brát při svém rozhodování vždy ohled především na názor většiny. To však nutně neznamená, že budou v tomto smyslu usuzovat automaticky správně a dostatečně předvídavě.

A hlavně a především to neznamená, že na názor „mizivé menšiny“ není nutno brát zřetel. Protože i naše historie už nám ukázala, že její vliv na dění může být zásadní.