Generaci našich otců, kteří základní vojenskou službu sloužili za Čepičky, hrozilo vojenské tažení do Koreje. Toho se velice báli. Zdálo se jim, že po strašných útrapách druhé světové války, jejíž rány a jizvy byly ještě všude patrny, si míru užili maloučko. Proč válčit tam, kde se nás to netýká? A vzdělanější také věděli, že válku navzdory panující propagandě rozpoutala Korejská lidově demokratická republika, a naše armáda by stála na straně agresora. (25. 5. 1950 vojska KLDR překročila demarkační linii a zaútočila na jih na Korejskou republiku.)

Doslova sedíce na bodácích naši vojáci měli plnou polní neustále sbalenu, ale ve válečné vřavě je nahradili takzvaní čínští dobrovolníci (na straně agresora), proti nimž díky OSN zasáhly americké jednotky, jimž se posléze podařilo frontu stabilizovat zhruba poblíž původní dělicí linie (historik mi promine značné zjednodušení) a 27. 7. 1953 uzavřít příměří. Počet obětí války asi čtyři milióny. Mladí muži se obávali, že by stáli v první linii v rámci neutuchajícího vděku Sovětskému svazu za naše osvobození.

Z našeho předpokládaného válečného angažmá nám vzešel užitek v podobě Tatry 805 (zvané kačena), lehkého terénního automobilu, zkonstruovaného právě pro korejské válečné tažení. (Kačeny v armádě jako sanitní a spojařské vozy sloužily snad až do převratu 1989, a Hanzelka se Zikmundem s nimi vyrazili na svou druhou — asijskou — expedici v roce 1959.) Následovala krize maďarská…

Strach našim vojákům nahnala také takzvaná druhá berlínská krize (1958—61), jejímž vyvrcholením bylo ukončení statutu čtyř mocností v Berlíně a výstavba berlínské zdi.

A tu již následovala krize karibská — jedna z nejtěžších krizí studené války — mezi USA a SSSR v říjnu 1962. Díky rozhodnému postoji prezidenta J. F. Kennedyho a jeho námořní blokádě Kuby se podařilo sovětské rakety s atomovými hlavicemi vrátit zpět s příslibem, že USA nepodniknou intervenci na Kubu. (Stav trvající půl století.) I za této krize naši vojáci seděli s plnou polní na bodácích, jen jen vyrazit.