Cesta z pasti
Eva HájkováLevice nepadá do pasti politické korektnosti kvůli korektnosti samotné, ale proto, že jí chybí vlastní pozitivní vize. Tu může podle Evy Hájkové najít ve chvíli, kdy se zbaví nenávisti a soustředí se výhradně zhmotňování vlastních vizí.
Socioložka Tereza Stöckelová ve svém článku Past politické korektnosti upozorňuje na nebezpečí, které hrozí levici, pokud se nechá pohltit rétorikou politické korektnosti. Přesněji řečeno píše: „Současná fronta nekorektnosti by neměla ani českou občanskou levici, ani české liberály vést k tomu, aby se začali hlásit k politické korektnosti nebo de facto hájit korespondenční teorii jazyka a přebíjeli se s druhou stranou ohledně toho, jak „věci bez debaty jsou.“
Co to znamená? Proč se levice nemá ke korektnosti hlásit? Určitě tím autorka nemyslí, že by se tedy levice měla přidat k rétorice antikorektnosti. I kdyby se někomu mohlo zdát, že si to „buď, anebo“ podle jednoduché logiky (nejsi liberálem, budeš tedy konzervativcem) přímo vnucuje. Jenže ony neexistují jenom tyto dvě možnosti. Levice nemá na výběr pouze mezi pozicí konzervativce či populistického sprosťáka a pozicí nevýrazného politicky korektního liberálního demokrata.
Tereza Stöckelová uznává, že jazyk do jisté míry spoluvytváří realitu, že pojmenovávání věcí a jevů je součástí mocenské strategie, ale zároveň upozorňuje, že to platí jen do jisté míry. Realita je tvořena i jinak, než samotným jazykem. Jazyk skutečnost jistým způsobem vykládá, a za určitých okolností ji může také zakrývat. Má tedy ideologickou funkci.
Kdybychom to chtěli trochu zjednodušit: Zatímco rasistický jazyk je odporná lež, která zakrývá pravdu, liberálně korektní jazyk může být morálně přijatelná lež, která zakrývá pravdu.
Postačí prostě jen říkat, že žijeme ve svobodné demokratické společnosti, kde si jsou všichni rovni, jen je zapotřebí uznávat demokracii, být na sebe hodní a chovat se slušně? Bude jinak všechno v pořádku, budeme-li na tomto trvat? Dosáhnou ženy emancipace tím, že odmítneme sexistický jazyk, nebo je problém taky v něčem jiném?
Jakým jazykem bychom tedy měli mluvit, abychom se vyhnuli pasti, že nás asimiluje jedna z obou stran, které proti sobě momentálně válčí na poli korektnosti? Měli bychom znovu zavést marxisticko-leninskou rétoriku třídního nepřátelství? To zřejmě Tereza Stöckelová také nemá v úmyslu, protože nepokládá za správné „vynášet soudy o jednoznačných historických odpovědnostech (těch mocných), které ve svém důsledku zbavují jednotlivce a skupiny tahající za kratší konec provazu jakéhokoli aktérství a vlády nad vlastním životem“.
Článek vlastně jen upozorňuje na problém: politická korektnost sehrává na levici roli náhražkového programu. Řešení toho problému však autorka ve svém textu nenabízí, snad proto, že ho nezná, ačkoli se evidentně domnívá, že úplně bezmocní nejsme.
Tlakům hlavního proudu se těžko odolává. Dnešní levice směřuje k liberalismu, protože se chce za každou cenu vyhnout konzervatismu nebo populismu. Z nich má totiž největší strach. Vlastně i jedna z radikálně levicových forem, anarchismus, leží na politologickém grafu jen o kousek dál za liberalismem. Dalo by se tedy říct, že anarchisté jsou „ultraliberálové“.
Liberální levice neuznává konzervativně laděnou či populistickou levici vůbec za levici, zatímco levice, která je spíš populistická, případně spoléhá na autority, nepokládá za levici zase liberály. A rozdíly mezi levicovými a pravicovými liberály se pomaličku stírají, zatímco ty druhé rozdíly mezi konzervativci a liberály jsou stále patrnější.
Jak se ale má levice vyhnout liberální, neslané a nemastné „pasti politické korektnosti“? Jak se má vyhnout mainstreamu a získat zase svébytnost? Jak se vlastně můžeme stát „aktéry vlastního života“, aniž bychom se stali individualisty či elitáři, a jak zároveň chápat ty, kteří nejsou schopni se těmi aktéry stát, takže podléhají populistům?
Přehnané sledování toho, co, kdo a jak mluví, svědčí o naší bezmocnosti. Nevíme, co užitečnějšího dělat, a tak se aspoň snažíme poučovat ty, kteří se nám nelíbí, o tom, co nemají říkat.
Levice, zvláště ta, která si říká radikální, by měla konečně začít vytvářet nějaký alternativní svět. Nejen vymýšlet (plánovat na papíře), ale přímo ho začít vytvářet — tady a teď. Měla by sama sebe definovat nějak pozitivně; ne pouze na základě odporu vůči tomu, co existuje. Měla by přestat říkat, co nechce a začít říkat, co chce. Měla by na sobě pracovat, získávat sílu k jednání, snažit se jít za svými vizemi, podle aktuálních možností je uskutečňovat a časem se tak stát přitažlivým příkladem pro ostatní.
Levice by se měla postupně zbavit nenávisti ke komukoliv, dokonce i k těm, kteří jsou plni nenávisti vůči ní nebo jiným lidem. Proti nenávisti nelze totiž bojovat nenávistí. Radikální levice by měla přestat sázet na nenávist a zároveň musí zůstat radikální. Musí být dokonce radikálnější, než je dnes. To neznamená svou nenávist potlačovat, ale zbavovat se jí. Proměňovat ji v pozitivní energii. Lze to, i když je to velmi náročný úkol.
Lidé, kteří se zbaví nenávisti tím, že začnou aktivně a s láskou pracovat na zhmotnění svých společných vizí, budou tak zaujatí životem, že úplně přestanou mít zapotřebí zabývat se sledováním politické korektnosti. Možná tak společnosti prospějí víc.
Ano, levice nemá svůj vlastní nosný program; ano, levice si ho musí najít; ano, až si ho najde, nebude se muset ohlížet na nějaké pasti verbální výrazové korektnosti nebo nekorektnosti, bude moci prostě jít svou vlastní cestou.
Ta "politická korektnost" je skutečně v podstatě pouze nouzovým programem levice; je to ta poslední bašta, která jí ještě zbývá, když už byly ztraceny (téměř) všechny ostatní. Je to její poslední bašta - a zároveň výraz její dezorientovanosti.
Poté co zmizely v propadlišti dějin velké levicové a sociální projekty minulosti, zůstala už jenom čirá obrana alespoň té základní humanity před zcela evidentní nespravedlností (rasismem, genderovou nerovností, atd.).
Ale právě protože je to ta bašta poslední, levice ji hájí mnohdy s takovou křečovitou zavilostí, že se skutečně leckdy dostává do pasti své vlastní korektnosti. Holá forma vnějškové korektnosti pak brání řešit problémy života tak, jak jsou.
Abychom nemluvili pořád jenom tak abstraktně: jedním případem takovéto ryze formalistické "politické korektnosti" bylo to, když jak policie v Kolíně, tak i švédská policie podlehly snaze ututlat, že za určitými činy se sexuálním podtextem stály skupiny (převážně afrických) migrantů. A když se to nakonec provalilo, pak škoda byla nakonec daleko větší, nežli kdyby se od samotného počátku otevřeně přiznal pravý stav věcí.
Jenže, zásadní problém je v tom, že veškeré apely paní Hájkové - bohužel - nevyhnutelně zase zapadnou bez účinku. Přes jejich závažnost a pravdivost. Ta příčina je ale ne snad v nedostatku dobré vůle na straně levice; nýbrž v onom zmíněném faktu, že levice nemá žádný nosný program, který by mohl přinést její aktivaci.
Na rozdíl od minulých dob totiž levice postrádá dva zcela zásadní, naprosto nepostradatelné faktory: 1) nemá žádný teoreticky podložený a přijatelný koncept společnosti; a 2) nemá žádný přesvědčivý koncept samotného člověka.
Pravice - nutno přiznat - má v tomto ohledu mnohem snadnější úlohu. Pravice totiž fakticky vůbec žádnou teorii nepotřebuje: pro ni je člověk prostě totožný s individuem, společnost jako taková vlastně "vůbec neexistuje" (Margaret Thatcherová). Takže není zapotřebí nic nového tvořit, s ničím si lámat hlavu - jde jenom o to, tomuto hypertrofovanému individuu poskytnout co největší prostor pro rozvíjení jeho individuálních aktivit.
V tomto porovnání právě tohle ale bylo vždycky doménou levice: nespokojovat se se zdánlivě přirozeným stavem věcí, vycházet za dané, vytvářet nové koncepty a nové vize. Dokáže něco takového současná levice?
A na druhé straně - levice by měla počítat se svobodným rozvojem individua, s jeho emancipací, tak jak to předpokládal Marx. Já si nemyslím, že indiviuum musí být nutně sobecké. Takže neexistuje jednoznačný protiklad kolektivismus levice X individualismus pravice.
Dnes je ostatně rozdíl mezi pravicí a levicí čím dál obtížněji definovatelný. To, co se dlouhou dobu tradovalo, pomalu přestává platit.
Nevím ani, zda máme na mysli totéž, když oba mluvme o levici. Kdo přesně patří k levici, jakou si představujeme? Počítáte k ní levicové strany? Já spíš ne. Můžu ukazovat leda tak na konkrétní lidi: ten (nebo ta) patří spíš k levici. Jisté to ovšem není.
Když píšu o levici v tomto článku, zvlášť v té druhé části, píšu vlastně o něčem, co v podstatě dosud neexistuje, ačkoliv by mělo. Starý pojem levice používám jen z toho důvodu, že nemám jiné pojmenování.
Právě proto jsem psal, že levice bývala tradičně ta, která přicházela s novými koncepty, s novými projekty, s novými idejemi. Něco takového skutečně nelze prohlásit ani o jedné ze stávajících etablovaných "levicových" stran. Právě proto je levicové hnutí jako takové v krizi, že tyto strany už nemají naprosto žádný kreativní potenciál.
--------------------------------
Co se toho individualismu a kolektivismu týče: ano, může to být někdy opravdu poněkud složitější. Ale tady je nutno rozlišovat.
To národovectví, které jste zmínila - to je daleko spíše ideálem konzervatismu, nežli pravice.
Jistě, pravice do značné míry s konzervatismem splývá; ale přece jenom se jedná o rozdílné pojmy. Konzervativním - a to hluboce konzervativním - může být i příslušník levice.
Že stále více mizí rozdíl mezi pravicí a levicí - to se sice v poslední době dost často tvrdí, ale asi sotva to bude souhlasit. Samozřejmě, i příslušníci - mladé - levice jsou dnes o mnoho individualističtěji zaměření, nežli jak tomu bylo ještě v časech velkých sociálních (dělnických) hnutí. Doba je prostě jiná.
Ale přes to všechno, stále ještě zůstává v platnosti to zcela zásadní rozlišení mezi tím, kdo vyznává hodnoty pravice, a mezi tím, kdo je přesvědčen o ideálech levicových: pro příslušníka levice stále ještě platí princip mezilidské solidarity, vzájemnosti a vstřícnosti - zatímco příslušník pravice nakonec vždycky vyrukuje se svým ideovým arzenálem, že každý je za svůj vlastní život odpovědný v prvé řadě sám.
Pro příslušníka levice je stát vždycky tím, kdo má zmírňovat sociální rozdíly, kdo má pomáhat slabším a podprivilegovaným; zatímco pro příslušníka pravice je stát principiálně tím, kdo "svobodnému občanovi" (rozuměj: zámožnému soukromníkovi) sahá do jeho kapsy svými daněmi, aby je pak rozhazovačně rozdával všemožným "sockám".
Tento rozdíl v politických ideologiích je totiž dán zásadním rozdílem v lidské mentalitě; a tento rozdíl v mentalitě je věčný a nezrušitelný, a spolu s ním bude provždy přetrvávat i ten rozdíl politický respektive ideologický.
Kam byste zařadil lidi, kteří mají silné sociální cítění a přitom nespoléhají jen na to, že chudým a slabým má pomoci stát?
I když Vy se zamýšlíte i nad jinými problémy.
Já bych vypíchl jen onu korektnost. Co o ní říká wikipedie: " "Pronikání politické korektnosti do veřejného prostoru je předmětem rozsáhlé kritiky, zejména pro její provázanost s novolevicovou ideologií, ohrožování tradičních svobod a rysy censury. Vojtěch Belling uvádí, že „politická korektnost je založena na přesvědčení, že ideje určitého konkrétního politicko-hodnotového proudu, v podstatě výlučně levicově-liberálního, mají nárok na univerzální platnost. Představitelé těchto idejí obratným manipulačním uměním s maximálním využitím možností státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) dosahují podřízení norem lidského jazyka, lidského chování, politického konání a nakonec i lidského myšlení těmto idejím.“
Přidám pár výstižných citátů: "Politická korektnost je kacířskou odnoží liberalismu. Vzniká tam, kde se protíná liberalismus a levičáctví. To, co začalo jako liberální boj proti bezpráví, se přeměnilo - a není to poprvé - na novou formu bezpráví. -- Peter Coleman"
Ozvláště se mi líbí tento: "Politicky korektní lidé snášejí kritiku hůře než tradiční liberálové, a dokonce i hůře než konzervativci. -- Anthony Browne" - je zde velmi lehce ověřitelný. A "Mám rád autory, kteří dávají před politickou korektností přednost svobodě vědeckého bádání. -- Petr Bakalář".
Co mě z toho vyplývá? Že z původní snahy o slušnost se vyvinulo nové dogma, nové náboženství. Nový klacek k prosazování ideologie. Ovšem nyní již slušně zprofanovaný se obrací proti jeho prosazovatelům.
Vždyť je to dnes již synonymum pro lež. Je to nejlepší reklama pro všechny hoaxy, neboť kdo dnes už uvěří mediím? Nejhorší na tom je, že je spojována s levicí.
Já bych zase jednou odpověděl s Aristotelem: lidé s takovýmto přesvědčením jsou právě ti, kteří - jako jedni z mála - dokáží vidět, vnímat a udržovat správný poměr věcí. To jest, nesklouznou k jednostranným soudům a postojům, ať z té či oné strany.
To jest konkrétně pro daný případ: ano, mít sociální cítění je základní vlastností každého slušného, humanisticky smýšlejícího člověka.
Ale na straně druhé skutečně není naprosto a vůbec dobře, když se z tohoto o sobě oprávněného přesvědčení udělá modla, respektive mrtvé schéma. A kdy se tedy těm méně privilegovaným paušálně sypou prostředky ze sociálních fondů společnosti, aniž by se po nich požadoval nějaký vlastní výkon.
Vezměme si konkrétní příklad odněkud z dálky, aby nám byl možný trochu nezaujatější pohled.
Na straně jedné je nepochybné, že Američané afroamerického původu jsou sociálně podprivilegovaní. Mají tedy horší podmínky pro start do jejich (profesního) života, a je tedy plně v pořádku, když jim stát poskytuje nadstandardní podporu.
Ale na straně druhé: když jsou vysílány záběry dejme tomu z amerických chudinských čtvrtí obývané právě těmito Afroameričany (žijících ze sociálních dávek), pak jsou na nich pravidelně k spatření - nikoli snad nuzotou vyzáblé postavy, nýbrž naopak matróny vysloveně otylé z přejídání!! Tady není třeba dlouze uvažovat, aby se dospělo k závěru, že zde něco není v pořádku.
Aby nedošlo k omylu: samozřejmě v žádném případě nejde o to popírat či zastírat, že v USA mnoho lidí trpí chudobou, a dost možná i přímo hladem. Nicméně na druhé straně je bezpochyby mnoho případů (a to nejen za oceánem), kdy mnozí této sociální štědrosti státu zneužívají, aniž by cítili povinnost vyvíjet jakoukoli vlastní iniciativu.
Dnešní státy se jen snaží zalepovat díry v systému, aby nevznikaly nepokoje. Otázka je, co by se stalo, kdyby to nedělaly? Podobně se snaží třeba lít peníze do krachujících bank. Protože nechat je krachnout by taky mohlo přinést nepokoje.
Státy zároveň neumí nefunkční systém změnit a nahradit novým.
Můžeme hovořit o tom, že levnější jídla nejsou zdravá. Nejen v USA jsou tuky a cukry levnější než ryby nebo zelenina. Není to však celá odpověď. Také ztratili právě tito lidé potřebnou vůli si jídlo odepřít a utěšují se jím. O nízké sebekontrole můžeme hovořit i v jiných oblastech, třeba vůči gamblerství, pokušení krást atd. Ztráta tradičních hodnot, autorit a vzorců chování vedou ke změně životního stylu, doprovázeného nově pohodlností, pasivitou a redukcí pohybu. Nastupující obezita uvedené dále podporuje. Je to taková svého druhu domestikace.
Je zde ještě jedna příčina, jež nejhůře poznamenala obyvatele ostrova Nauru. V době hladu se nejlépe dařilo přežít lidem, kteří měli nejlepší schopnost ukládat tukové zásoby. V dalších generacích jsou to však právě jejich děti a vnuci, kteří zasaženi relativním "náhlým blahobytem" doplácejí na uvedenou genetickou výbavu cukrovkou, obezitou a kratšími životy. V důsledku jde paradoxně navíc o podstatný spouštěč předsudků a rasismu ze strany většinové populace.
Myslím si, že to, co se v lidech nahromadilo, musí prostě ven, i když se nám to třeba nelíbí. Když kvasí víno, taky je potřeba nechat z něj odcházet kvasné plyny. Jinak by nádoba praskla. Když agresivita z lidí vychází jen ve slovní podobě, tak to zas tolik neškodí, jako by škodily agresivní činy. Je třeba mít trpělivost.
Na druhé straně - když se v jiných lidech nahromadily například moralizující postoje, tak z nich asi taky musí ven. Takže je třeba mít trpělivost i s nimi.
Chce to prostě víc trpělivosti se všemi.