Vážená paní předsedkyně, vážená paní žalobkyně, vážená paní obžalovaná, vážení přítomní,

skutek, který je popsán obžalobě a který zde má soud zhodnotit, trval zhruba čtyři až pět vteřin. Byl to krátký skutek, který se odehrál v atmosféře napětí a násilí. Byť tento skutek trval dobu krátkou, k jeho zhodnocení je třeba širokého kontextu právního a i širokého kontextu skutkového.

Jeví se jako nesporné, že nějaký incident se odehrál. K tomu, aby se jednalo o skutek trestný, musí ovšem splňovat podmínky, které zákon klade na trestné jednání, a pro případ, že je splňuje, nesmí pak naopak splňovat podmínky, které z jinak trestného jednání činí jednání beztrestné.

Zákon popisuje znaky obžalobou užité právní kvalifikace takto: „kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby“.

Pojmovými znaky jsou tedy:

1. násilí pachatelky
2. existence výkonu pravomoci úřední osoby
3. úmysl pachatelky působit násilím na výkon této pravomoci

Podle mého názoru nebyl naplněn ani jeden z těchto znaků.

Nejprve je vhodné si položit otázku, zda v incidentu, pro který obžalovaná zde stojí před soudem, bylo její jednání násilím. Pojem násilí v trestním zákoníku není exaktně definován. Nezná spodní hranici své intenzity. Výklad zákona předpokládá, že se jedná o použití fyzické síly, která míří na integritu člověka, popřípadě věci.

Za násilí není zpravidla považováno to, pokud se někdo sám stane pasivní překážkou nějakého postupu, popřípadě pokud někdo svou existencí brání něčemu, co nepovažuje za správné. Je pak sporné, zda lze za násilí považovat to, pokud se někdo snaží dostat silou do situace, kdy by něčemu bránil, ačkoliv tato činnost nevyvine významné ohrožení tělesné integrity těchto osob. Jakkoliv násilí nezná spodní hranici své intenzity, tak lze stěží považovat za násilí to, co formálně vzato vykazuje znaky toho, čemu se ve fyzice říká síla, ale nesměřuje to k ohrožení fyzické integrity nebo k jakémukoliv zásahu do ni.

V hlavním líčení proběhlo dokazování a z něj je patrné, že obžalovaná nechtěla policistovi jakkoliv ublížit. Jejím cílem bylo pouze zabránit tomu, aby se on dopouštěl násilí na Tomášovi Schejbalovi. Neútočila jakkoliv na policistu a snažila se spíše vklínit mezi policisty a oběť jejich zákroku. Učinila tak zkratkovitě, ale nikoliv s úmyslem na kohokoliv zaútočit.

Z pořízeného videa je zřejmé, že policista konflikt stěží zaznamenal, protože incident neměl žádný vliv na plynulost jeho jednání. U výslechu v přípravném řízení policista uvedl, že váží 90 kg. Obviněná váží něco málo přes 50 kg. Za této situace se její útok jeví spíše jako útok absolutně nezpůsobilým předmětem útoku, než jako vážně míněný zásah do tělesné integrity kohokoliv.

Policista Kloubek v přípravném řízení uvedl, že na tváři poškozeného Dleska viděl bolestivou grimasu. Sám poškozený Dlesk uvedl, že mu v rameni křuplo a že ucítil bolest a že několik dní poté nastoupil na pracovní neschopnost. Současně v přípravném řízení uvedl, že jiné zranění mu nevzniklo.

Samotní policisté se ve svých výpovědích rozcházejí a detaily si již nepamatují. Jeví se jako příznačné, pokud je na nahrávce, která byla provedena jako důkaz, zřetelně slyšet, že policisté komentují Tomáše Schejbala slovy „to je ten hajzl“, ale nikdo z nich si to nepamatuje, ale za to si pamatují vulgární slova obžalované.

I lékařské ošetření bezprostředně po útoku konstatuje jediný vnější příznak a to je oděrka či oděrky. Ostatní příznaky jsou subjektivní. Oděrky stěží mohla obviněná svým jednáním, jak je popsáno v obžalobě, způsobit. Oděrky byly nejspíše způsobeny tím, že poškozený zasahoval v uniformě, která byla poněkud robustnější, aby jej chránila. Tím, co je zachyceno na videonahrávce, oděrka zjevně vzniknout nemůže.

To, co je vidět na videozáznamu, rozhodně neodpovídá tomu, co je v obžalobě: „skočila na záda a udeřila jej pěstí pravé ruky do levé strany zad v oblasti levé lopatky a následně plnou vahou svého těla nalehla na jeho levé rameno“. Ve skutečnosti je na videozáznamu patrné, že usiluje o to se dostat mezi policistu a Tomáše Schejbala. Pravou (a ani levou) ruku nemá sevřenu v pěst, ani jednou nikoho neuhodí a namísto nalehnutí vidíme pokus o vklínění.

Jsme zde svědky situace, kdy svědectví policistů, která mají vytvořit dojem zásadního útoku padesátikilové dívky proti devadesátikilovému policistovi v uniformě, si vzájemně odporují. Současně jsou vyvrácena znaleckým posudkem a zásadně zpochybněna videonahrávkou. Taková důkazní situace nevypovídá o násilí, ale o tom, jak policie vnímá to, když někdo, lidově řečeno neposlouchá, dělá problémy, odporuje a někoho brání.

Nelze tedy vycházet ze skutkového stavu, jak jej předestírá obžaloba. Všechny provedené důkazy naopak svědčí, že incident nejevil známky užití síly, která by byla zaměřena proti integritě jiné osoby. Jejím smyslem bylo, aby se obviněná dostala na místo, odkud by zabránila nelidskému zacházení s Tomášem Schejbalem. Jednalo se užití slabé síly, ale nikoliv o násilí. Nikoliv proti jinému člověku.

Pokud bych měl citovat ze znaleckého posudku, který zde byl proveden jako důkaz, tak citaci „údajné fyzické napadení“ považuji za zcela výstižnou nejenom po stránce lékařské, ale shodně i po stránce právní.

Prvek násilí, jak jej vnímá trestní zákon, podle mne ve skutku obsažen nebyl.

Jako neméně zajímavá otázka se jeví otázka, zda policie vykonávala svou pravomoc. Před jejím zhodnocením je třeba zdůraznit, že stávající výklad trestního práva nechrání činnost úřední osoby, která svou pravomoc překračuje.

K tomu si dovolím citovat z usnesení Nejvyššího soudu vydaného dne 20. června 2012 pod čj. 7 Tdo 629/2012-43, dle kterého platí, že exces z pravomoci trestněprávní ochrany nepožívá: „Pokud má jednání úřední osoby zjevné znaky svévole (např. tím, že výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), nedopadá na ni ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku.

Proto skutek osoby, která reaguje na nesprávný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem, nemůže být považován za přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska právního posouzení takového skutku přichází v úvahu použití těch ustanovení trestního zákoníku, kterými je obecně chráněna osobní integrita kohokoli bez vazby na to, že má zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.“.

Ostatně už samotná skutková podstata v zákoně obsahuje předpoklad, že se působí na výkon pravomoci úřední osoby. Pokud by chtěl zákonodárce trestat i excesivní výkon pravomoci, který ve skutečnosti již výkonem pravomoci není, postačilo by mu napsat, že je trestné, pokud někdo užije násilí v úmyslu působit na úřední osobu. Pokud zákonodárce výslovně současně uvedl, že se musí jednat o situaci, kdy tato osoby vykonává svou pravomoc, rozhodně nechtěl vytvořit pravidlo, kterým chtěl chránit exces přes tuto pravomoc.

Veřejná žaloba v přípravném řízení argumentačně operovala s judikaturou, podle které je každý povinen uposlechnout výzvy. K tomu je třeba dodat, že tato judikatura řeší otázku správní odpovědnosti za neuposlechnutí výzvy ale naopak neřeší otázku oprávněnosti takových výzev. Pokud v otázce trestněprávní musí být naplněn znak existence pravomoci, tak jej nelze překlenout presumpcí ze správního práva, která se vztahuje k jiným otázkám.