V naší domácí knihovně byla na dobře viditelném místě založená kniha — Volavka, Pouť Prahou.

Ta knihovna ani naše rodina nebyly v Praze, ale pocházely odtud. Praha byla kdesi v podtextu našeho života setrvalou hodnotou, místem, kam jsme se těšili, kde to máma znala, protože tam vyrostla, a které já jsem si luštila jako křížovku, kam jsem dosazovala pojmy podle vyprávění, školní vlastivědy, rádia, četby a té knihy Volavka: Pouť Prahou.

Nevěděla jsem, že Vojtěch Volavka byl historik umění, vědecký pracovník Moderní galerie v Praze, a že od roku 1968 žil v exilu. Že tudíž ta kniha byla docela vzácná, protože už nikdy (jsme v šedesátých letech 20. století a pokračujeme do let sedmdesátých) nevyjde. Moje Praha byla Prahou Vojtěcha Volavky.

Nemá cenu plakat nad ztracenou krásou Prahy, dobře si ji pamatuju, ale byla součástí rozděleného světa a jeho zavřené hranice, kterou jsem nenáviděla, a vlivem té zavřené hranice jsem nikdy neviděla jinou metropoli, už tenkrát plnou turistů a pouličních hospůdek a tisíců krámků a hudebníků a žebráků a tak. Prahu jsem milovala tak, jak byla, a zajímaly mě na ní jen její historické krásy, celé to velké umělecké a kulturní dědictví. Inu, Volavka.

Mnohem později jsem byla překvapená, když mi přátelé, kteří v Praze prožili dětství, vyprávěli o své lásce k periférii. Já jsem žila v dětství na periférii celé země, v západočeském pohraničním městečku Tachově, kam nejel ani přímý vlak, a obklopena touto periférií místa i ducha, hledala jsem v metropoli něco zcela opačného.

Tento vztah k Praze jsem ještě trochu stačila předat svým starším dětem, a pak přišel převrat a Praha se změnila ne skokem, ale úplným saltem mortale. Se svými vnuky se už nemůžu zasněně dívat na orloj pokaždé, když jdeme přes Staroměstské náměstí, protože tam stojí dav a snění znemožňuje, taky v Loretě je fronta a strašně drahé vstupné, Technické muzeum bylo mnoho let zavřené a Národní muzeum mezitím zavřeli a dlouho to tak zůstane, pod Bertramkou je křižovatka a vyústění dopravního tunelu, které změnilo ten malebný kus Prahy v katastrofální sci-fi. Najdou se samozřejmě místa, kde ještě sídlí tajemství, ale jsou jinde než kdysi a mají víc společného s periférií než s Vojtěchem Volavkou.

Vypravila jsem se v rámci konference Básně a místa, kterou pořádal Ústav české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, na vycházku Prahou. Nebyla to vycházka po Praze „světlem oděné“ ani po té „ s prsty deště“, nešlo o Prahu Apollinairovu ani o tu Ingeborg Bachmannové, která tu byla v roce 1964. Sešli jsme se na Karlově, u kostela, který je opředen legendami (z nichž jedna je i příběhem o dávné politické korektnosti za časů Josefa II. a jeho tolerančního patentu) a patří do té Volavkovy pouti Prahou.

My jsem však nevstoupili (ostatně v sobotu je kostel zavřený), pohlédli jsme z novoměstských hradeb na Vyšehrad a Nuselské údolí, odpustili si historický výklad (i když přítomní cizinci by o něj asi stáli, ale ať si to najdou na internetu, byla hrozná zima) a vydali jsme se na vlastní pouť Prahou, traverzem pod jižní strání Vinohrad, kde kdysi bývala jedna viniční usedlost vedle druhé, kolem dnes reprezentativní (až moc) Grébovky do Vršovic.

Mezitím, asi v polovině Nuselských schodů, jsme se zastavili na místě, pod nímž je portál Vinohradského tunelu, kterým vjíždějí do Hlavního nádraží vlaky ze západního a jižního směru (jihozápadní dráha, přeci, řekli by mi přátelé, milovníci periférie) dvěma kolejemi. Najíždějí obloukem, jeden od Smíchova, druhý od Vršovic. Z toho místa vidíme taky dvě vodní tepny — na západě mocnou Vltavu a přímo pod sebou Botič.

Nad námi se vznáší Nuselský most, po kterém Pražené toužili od první republiky (potvrzeno v literatuře odborné i krásné) a který zdálky je impozantní a zblízka zajímavý tím, že snad jen na něm se cyklista a chodec cítí zcela bezpečně, protože je oddělen od řeky aut nepřekonatelnou bariérou a od hlubiny údolí vysokým plotem. Dole v Nuslích jezdí a cinkají tramvaje dvěma na sebe kolmými směry.

Na místě, kde stojíme, jsme docela i obklopeni přírodou, jsou tu zahrady (jedna velká a zpustlá u opuštěné vily, napodobující lidovou architekturu dřevěnic), obnovená vinice pod Grébovkou, křoví a býlí podél trati, stromy ve vnitroblocích nuselských činžáků, park na Folimance i stromořadí podél vinohradských ulic o něco výše.

Vedoucí naší výpravy, Libuše Heczková a Kateřina Svatoňová, obě vyučující na Filozofické fakultě, nám kážou zastavit, zmlknout a pět minut poslouchat, jak město zní. A vskutku, není snad lepšího stanoviště k takovému snímku, než toto: během pěti minut projedou vlaky oběma frekventovanými směry, tramvaje ve větší vzdálenosti také, setrvalým hukotem zní Nuselský most (po němž můžete bezpečně přejít, ale nečekejte, že si přitom s někým budete povídat, vůbec se neuslyšíte), poplašeně začne houkat rychlá záchranka směrem od nemocničního areálu na Albertově, ale stejně silně skřehotá straka, nějakému chodci, kterého nevidíme, zvoní mobil a dole na hřišti pokřikují děti a mládenci hrající fotbal: silně zazní několik vulgarismů.

Místo má zvláštní akustiku, síla zvuku není závislá na vzdálenosti zdroje, ale na různých odrazových a zvukově izolujících faktorech. Zabývám se zvukem půl svého života, mnohé znám, ale stejně jsem překvapena i okouzlena.

Historička Eva Hahnová mi vyprávěla, že než se vystěhovala v roce 1968 z Československa a poznala zejména německá města (třeba Stuttgart), měla za to, že Praha je norma. Byla to ta Praha šedesátých let, kterou mám na začátku svého článku, ta Volavkova. Pak, v Německu, ale i v Anglii, poznala, že město tak koncentrované malebnosti a historické krásy jako Praha je výjimka, že norma jsou spíš ty industriální metropole západu. A začala oceňovat kvalitu měst trochu jinak.

A mně z toho na té sobotní vycházce městem vychází, že to, co činí město dobrým k životu, nejsou exkluzivní historické části (pokud tedy si ceníme otevřených hranic a chceme se o význam své metropole dělit i s cizinci tak, jako oni se dělí s námi o význam metropolí svých). Chceme-li zažít, jak město zní a žije, pojďme za hradby.

No ano, milé neúnavné průvodkyně Libuše a Kateřino z akademických ústavů, už jsem to pochopila: vždyť je to metafora moderní existence.