V naší domácí knihovně byla na dobře viditelném místě založená kniha — Volavka, Pouť Prahou.

Ta knihovna ani naše rodina nebyly v Praze, ale pocházely odtud. Praha byla kdesi v podtextu našeho života setrvalou hodnotou, místem, kam jsme se těšili, kde to máma znala, protože tam vyrostla, a které já jsem si luštila jako křížovku, kam jsem dosazovala pojmy podle vyprávění, školní vlastivědy, rádia, četby a té knihy Volavka: Pouť Prahou.

Nevěděla jsem, že Vojtěch Volavka byl historik umění, vědecký pracovník Moderní galerie v Praze, a že od roku 1968 žil v exilu. Že tudíž ta kniha byla docela vzácná, protože už nikdy (jsme v šedesátých letech 20. století a pokračujeme do let sedmdesátých) nevyjde. Moje Praha byla Prahou Vojtěcha Volavky.

Nemá cenu plakat nad ztracenou krásou Prahy, dobře si ji pamatuju, ale byla součástí rozděleného světa a jeho zavřené hranice, kterou jsem nenáviděla, a vlivem té zavřené hranice jsem nikdy neviděla jinou metropoli, už tenkrát plnou turistů a pouličních hospůdek a tisíců krámků a hudebníků a žebráků a tak. Prahu jsem milovala tak, jak byla, a zajímaly mě na ní jen její historické krásy, celé to velké umělecké a kulturní dědictví. Inu, Volavka.

Mnohem později jsem byla překvapená, když mi přátelé, kteří v Praze prožili dětství, vyprávěli o své lásce k periférii. Já jsem žila v dětství na periférii celé země, v západočeském pohraničním městečku Tachově, kam nejel ani přímý vlak, a obklopena touto periférií místa i ducha, hledala jsem v metropoli něco zcela opačného.