Vyvlastnit nádraží Vyšehrad

Jaroslav Němec

Rozpad pražského vyšehradského nádraží je evergreenem nejen památkové péče, ale také debaty o legitimitě soukromého vlastnictví. To, že chátrání budovy není veřejným zájmem, pochopili všichni až nyní. Když dům začal padat lidem na hlavy.

Ve čtvrtek 15. 10. 2020 odpoledne došlo ke zřícení boční římsy. Ta dopadla na chodník a jen náhodou se nikomu nic nestalo. Více snímků v galerii. Foto Jaroslav Němec

Viníkem stavu, do něhož se historická budova pražského vyšehradského nádraží dostala, je především neschopnost či neochota vlastníka starat se o svůj majetek, kterým je nemovitá kulturní památka v Pražské památkové rezervaci. Koneckonců mise WHC UNESCO na podzim roku 2019 jasně doporučila, že „stát by prostřednictvím Magistrátu hlavního města Prahy měl využít své pravomoci k vyvlastnění bývalého nádraží Vyšehrad a předat budovu jinému investorovi, který bude ochoten a schopen ji opravit a znovu zprovoznit.“

Sám vyvlastnění prosazuji dlouhodobě a shoduji se na něm i s vedením Prahy 2. Bohužel čas utíká a památka chátrá dále. Velkou chybou bylo, že proces vyvlastnění nebyl zahájen ani počátkem roku, kdy byla nádraží věnována velká mediální pozornost a na tomto postupu panovala široká shoda. Svou liknavostí stát selhal.

Selhání

Chybou bylo už vůbec to, že státní akciová společnost České dráhy v roce 2007 tuto kulturní památku prodala soukromníkovi. Přitom zadávací podmínky dle výběrového řízení na prodej objektů nebyly plně zaneseny do kupní smlouvy. V polovině února 2008 tak byla zbourána hrázděná čekárna, která byla součástí kulturní památky, a byly neoprávněně vykáceny keře a stromy. Po zjištění, že čekárnu zboural nový vlastník, TIP Estate s. r. o., mu byla rozhodnutím pražského magistrátu uložena pokuta podle památkového zákona v maximálně možné výši.

Dosud však byla budova alespoň zabezpečená proti vniknutí cizích osob a střecha byla zajištěna proti zatékaní vody. To ale minimálně od letošního léta neplatí. Plechová krytina se postupně poztrácela a nyní se navíc střecha začala bortit v důsledku padajících kusů zdiva. Další škody ukáže až prohlídka vnitřních prostor, která je památkáři a stavebním úřadem naplánovaná.

Jakmile jsem pohledem z ulice zjistil díry ve střeše, informoval jsem o tom ředitele Odboru památkové péče magistrátu hl. m. Prahy, Jiřího Skalického. Ten reagoval obratem a ve spolupráci s místně příslušným stavebním úřadem Prahy 2 podnikl kroky v rámci kompetencí státní správy.

Bezzubé pokuty

Je nutno připomenout, že vlastníkovi kulturní památky byl opakovaně uložen správní trest pokuty za porušování povinností, které mu v souvislosti s vlastnictvím kulturní památky ukládá zákon o státní památkové péči. Proti příkazu podal vlastník vždy odpor nebo odvolání. Magistrát věc postoupil ministerstvu kultury, které jeho rozhodnutí potvrdilo. Vlastník podal správní žalobu a věc tedy nyní řeší soud.

Ve čtvrtek 15. 10. 2020 odpoledne došlo ke zřícení boční římsy. Ta dopadla na chodník a jen náhodou se nikomu nic nestalo. Došlo tak k obecnému ohrožení, které je trestním činem. Se starostkou Prahy 2 Janou Černochovou jsme se v pátek shodli na tom, že stav památky je nezbytné řešit bezodkladně. Praha 2 proto podá trestní oznámení pro obecné ohrožení a zároveň kolem budovy rozmístila bezpečnostní zábrany a provádí další opatření vedoucí k bezpečnosti v okolí areálu.

Žádné ideální řešení již ale neexistuje. Přesto je potřeba jednat. Jsem rád, že v otázce vyšehradského nádraží došlo v Praze 2 ke shodě napříč politickými stranami. Pevně věřím, že se neblahý osud této kulturní památky podaří odvrátit a objekt bude jednou sloužit Praze 2 třeba pro kulturně-společenské potřeby. Doba takové nápravy je těžko odhadnutelná, nyní nás čekají neodkladné zabezpečovací a udržovací práce, vymáhání nákladů po vlastníkovi, případná exekuce.

Především je ale nutné zahájit proces vyvlastnění. Teprve až stavbu získáme do vlastnictví, může být vůbec zahájena příprava a pak samotná oprava kulturní památky.

Nádraží Vyšehrad by se mělo stát mementem pro všechny nezodpovědné vlastníky kulturních památek. Pořizovat si památkově chráněné objekty není nikdo nucen a pokud tak z vlastní vůle učiní, přenáší na sebe nemalé finanční břímě vyplývající z nutnosti speciální péče. Smyslem památkové ochrany je zkrátka povinnost takové komplexní údržby, aby byla zachována kulturní podstata památek pro budoucí generace.