Ve čtvrtečním Právu, které si kupuji kvůli příloze Salon, jsem si přečetla obzvlášť odporný článek od Andreje Babiše. Odporný především svou dikcí, autoritativní a buranskou. Už věta „celá diskuse je o ničem“ (jde o problematiku uprchlíků) je hnusná — ta diskuse nejen že je  „o něčem“, je to dokonce možná nejdůležitější diskuse, která se v našem prostředí momentálně vede. Jde v ní o osud Evropské unie, když už necháme stranou osudy lidí, kterým jde o život (a to můžou být jak ti, kteří prchají, tak jiní, kteří se jich bojí, popřípadě oběti těch, kteří situace zneužívají).

Babiš v krátkém článku dál říká, že uprchlíci mají žádat o azyl v první bezpečné zemi, do které před válkou utekli. A to je která? Turecko? Řecko? Takže celý ten strašlivý problém necháme na těch, kteří jsou na ráně, bez ohledu na to, kolik lidí se k nim vůbec může umístit? Jaké pak „tím spíš, že do České Republiky žádní uprchlíci nechtějí“. A do Řecka a Turecka chtějí?

Dál čtu, že ostatní země Evropy se mezinárodními smlouvami absolutně neřídí. Co to je — absolutně? Neřídí se jimi vůbec? Žádné země? V ničem?

Když se podívám, čeho se týká Dublinská dohoda, vidím, že členských států Evropské unie. Ale Turecko v EU není, takže se (domnívám se správně?) Dublinskými dohodami řídit nemusí. Pokud se s ním na tom EU dohodne, pak jistě bude ráda, že Turecko pomůže, však ono za to taky něco bude chtít. Ale že by muselo…? Co mu má Babiš co z Prahy přikazovat?

Andrej Babiš pokračuje osvědčenou rétorikou finančníka, řka, že je zvědav, jak Turecko naloží s příspěvkem EU na zadržení uprchlické vlny a jak je vyúčtuje. To je jistě zvědav i příslušný komisař EU, jehož resort ty peníze uvolnil, a pan Babiš by to mohl nechat na něm. Nicméně nárok, aby Turecko zajistilo, že už na moře nevypluje ani jeden člun a žádný migrant neopustí Turecko, je nesplnitelný a — to se mi zdá pochopitelné pouhým rozumem — nelze ho na jedinou zemi klást. Ostatně nepřicházejí všichni přes Turecko, uprchlíci ze severní Afriky či Eritrey připlouvají k Řecku, Itálii, Španělsku.

Volání Andreje Babiše po stejně uzavřené hranici jako je ta mezi Polskem či Slovenskem a Ukrajinou svědčí o tom, že jako prominent nejspíš nikdy nemusel hraniční přechod na Ukrajinu absolvovat. Je to pětihodinová procedura, která nemá s evropskou důstojností nic společného. A chovám silné podezření, že má stejně málo společného i s evropskou bezpečností. Tak, jako s ní neměla nic společného ani hraniční šikana vůči vlastním občanům, kterou jsme zažili v socialistickém táboře.

Andrej Babiš byl ovšem prominentem i za socialismu, on pravděpodobně žádné potíže s překročením hranic neměl ani tenkrát. Ano, v totalitě sovětského bloku se k nám žádná migrace nekonala, nedovolené překročení hranic byl trestný čin. Kdyby nebyl, možná by k nám přišli třeba lidé Solidarity v době jejího pronásledování — jenže ochrany by se u našich oficiálních míst nedočkali.

Z toho už jsme 25 let venku, ale že někdo, kdo to pamatuje, může volat po podobném režimu i dnes, je otřesné. A prosím, nepodezírejte mě, že jsem nějaký bláhový — sakra, jak to říct když nechci říct ani sluníčkář ani pravdoláskař - naivka, že si neuvědomuju, že se uprchlická krize musí organizovat, řešit na mezinárodním poli a tlumit, mě uráží způsob, jakým to Andrej Babiš říká a do své rétoriky zahrnuje velkopansky i mě jako občanku České Republiky. Dodává tím totiž kuráže sobě podobným hulvátům.

Věta, že „v současné zmatečné situaci Česko žádné uprchlíky nechce“, je formulována tak, jak si to žádný politik vůbec nesmí dovolit. Ani ministr zahraničí, ba ani prezident. Jaképak „žádné“? A za koho Andrej Babiš mluví? Kdo je podle něj „Česko“? Ani koaliční strany nemají shodný názor. Jakým právem mluví za celou zemi, je snad svrchovaným vládcem?

Přezíravá, arogantní a primitivní dikce Andreje Babiše (a to mluvím o psaném textu, kde nemůžu posoudit nonverbální stránku projevu) je odporná stejně, jako bodrá a falešně moudrá dikce Miloše Zemana. Kdo by si pomyslel, že zrovna tihle dva se takhle najdou!

Jsem ráda, že se předsedou Strany zelených stal Matěj Stropnický. Slibuji si od toho, že při své řečnické a stylistické obratnosti dokáže oslovovat veřejnost jiným tónem, než to činí tenhle bičem práskající a čeleď urážející šafář. A doufám, že pokud do veřejného diskursu přibude další rozumný tón, občané snad pochopí, že očekávat poctivost a pořádek od takového štěkajícího pohůnka je bláhovost a poleví ve svých pošetilých sympatiích.

Ti, kterým Andrej Babiš imponuje, si možná říkají, že to je fajn, když někdo konečně nazývá věci pravým jménem, „bez okecávání“. Jenomže v jazyce je zakotveno všechno, co s lidmi zamýšlí ten, kdo se jako politik k nim obrací. Přehledně, duchaplně a srozumitelně to napsal německý literární historik a lingvista Viktor Klemperer ve svém Jazyku Třetí říše:

„Slova mohou působit jako nepatrné dávky arzenu: polykáme je bezděky, zdánlivě nepůsobí, ale po určité době člověka otráví.“

Měli bychom se zamyslet, jak chceme, aby se s námi mluvilo. A taky se podle toho zachovat. Demagogické a neurvalé zjednodušování má k nazývání věcí pravými jmény hodně daleko.