Novým generálním ředitelem Českého rozhlasu se ve středu stal René Zavoral, dosavadní náměstek pro program a vysílání. Jednání Rady Českého rozhlasu, na kterém byl zvolen, začalo tím, že její předseda Petr Šafařík oznámil svůj konec ve funkci k poslednímu březnu. Jako důvod své rezignace uvedl pracovní vytížení, těžko ji ale nedávat do souvislosti s jeho údajnými emaily premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, které zveřejnil neonacistický web White Media a jejichž pravost předseda Rady Českého rozhlasu odmítá.

Petr Šafařík odchází ve stejnou dobu, kdy na něj vyvíjejí tlak politici z Hnutí ANO a média, především Lidové noviny, které vlastní Andrej Babiš. Sociolog médií Jaromír Volek okomentovat pro DR Šafaříkovu rezignaci jasně: „Jde o první oběť trestného činu krádeže privátních dat. Pravděpodobně vnější tlak byl příliš silný a Petr Šafařík se tímto krokem pokusil zbavit rozhodování Rady ČRo stigmatu instituce, která není zcela nezávislá.“

Navíc je alarmující, pokud existuje byť jen hypotetická šance, že neonacistický web mohl ovlivnit volbu generálního ředitele Českého rozhlasu, který má hájit veřejný zájem a dodržovat jisté hodnoty a principy. Těžko říct, jak velký vliv mohla mít Šafaříkova kauza a jeho oznámený odchod z postu předsedy Rady na volbu nového šéfa Českého rozhlasu, ale vyloučit ho nelze. Není tajemstvím, že mezi Šafaříkovy favority René Zavoral nepatřil. Oslabení předsedy Rady tedy Zavoralovi neuškodilo, spíše naopak.

Takové jsou okolnosti, za kterých se René Zavoral stává generálním ředitelem Českého rozhlasu. Vzhledem k nim je namístě podrobně sledovat další počínání nově zvoleného ředitele rozhlasu. V jeho vlastním zájmu je chovat se tak, aby nezadal důvod k sebemenším domněnkám, že straní té či ono politické straně či hnutí.

René Zavoral je zkušený manažer, který byl v nejužším vedení Českého rozhlasu za generálního ředitele Petra Duhana. Dokonce se hovoří o tom, že od jisté doby to byl právě on, kdo rozhlas řídil více než samotný ředitel Duhan. Přesto se Zavoralovi daří většinu kritiky Duhanova vedení od sebe odvést a odpovědnosti za mnohé chyby a problémy se zříká, jak předvedl například v rozhovoru s Martinem Veselovským. Naopak to, že ho zaměstnanci a také členové Rady Českého rozhlasu znají a vědí, co od něj čekat, přispívá k jeho oblibě.

Navíc mu pomáhá i to, že uznává, že některé kroky, které Duhanovo vedení provedlo, je třeba přehodnotit. Mimo jiné hovoří o tom, že model, v němž Centrum zpravodajství dodává všem stanicím zpravodajství a aktuální publicistiku, se ukazuje být po třech letech existence zbytečně robustní, a to z důvodu zdvojení editorské struktury. Proto plánuje spojení obou zpravodajsko-publicistických stanic a Centra zpravodajství do jednoho celku. 

Řídit rozhlas jako „firmu“? 

Stejně tak mluví o potřebě zjednodušit organizační struktury. Prosazuje snížení počtu vedoucích pozic na všech úrovních. Těch přibylo právě s novým uspořádáním, které Duhan se Zavoralem před třemi lety v rozhlase prosadili. V této souvislosti připomeňme, že to byl René Zavoral, kdo v letech 2011 až 2013 zastával funkci náměstka generálního ředitele Duhana pro strategický rozvoj, takže zužovat jeho roli a odpovědnost pouze na program, který měl na starosti později, nelze.

Stejným směrem, kterým se ubírají změny, o nichž nyní René Zavoral mluví, šel předseda odborů v Českém rozhlase Jiří Hubička už v říjnu loňského roku ve svém dopise Radě Českého rozhlasu. Upozornil v něm na celou řadu problémů, kterým rozhlas čelí.

„Nové uspořádání vyvolalo vznik nových útvarů, zbytnění celé řady stávajících, vznik nových pracovních pozic (převážně managerského typu); jde o útvary a pozice, jež mnohdy nemají přímý vliv na tvorbu programu, jež svou činností prohlubují byrokratické postupy řízení, programové práci nepomáhají, naopak ji komplikují,“ napsal Hubička.

Nyní se zdá, jako by se René Zavoral snažil z kritiky rozhlasových odborů poučit, některé její body zahrnul i do své projektu, se kterým vyhrál výběrové řízení na generálního ředitele.

Před René Zavoralem je přesto těžký úkol, aby jednak obstál vůči různým politickým tlakům. A zároveň, aby dokázal, že nepatří mezi manažery univerzálního typu, o nichž ve svém dopise píše Jiří Hubička, a u kterých je jedno, jestli zrovna vedou pojišťovnu či rozhlas, protože i veřejnoprávní Český rozhlas nakonec řídí jako „firmu“, víceméně jako výrobní podnik.