Ve všech vlivných tištěných a elektronických českých médiích se v předchozích dvou dnech objevily úvahy na téma, jak mistrovsky to vlastně před dvěma lety udělala Bankovní rada ČNB, když rozhodla o faktické devalvaci české koruny o 8-9 procent. Jedná se nejspíše o cílenou marketingovou akci ve prospěch ČNB. Otázka jenom je, kdo ji platí.

Před dvěma lety svůj krok Bankovní rada zdůvodnila bojem proti deflaci a snahou podpořit české vývozce. Dnes Bankovní rada s veřejnou podporou premiéra Sobotky a naprosté většiny médií mluví o tom, jak toto opatření většině vývozců českého zboží pomohlo.

I kdybych připustil, že část vývozců si to skutečně myslí, tím hlavním kritériem by pro ČNB měla být spokojenost a zájem většiny českých občanů. Čeští občané ale platí více za nákup eura i dolarů, ať už jako osoby či v podnikové praxi.

ČNB se svým rozhodnutím poměrně nešťastně trefila do období, kdy klesají ceny prakticky všech významných komodit, surovin. A to jak energetických, tak zemědělských, ale také drahých a průmyslových kovů.

V tabulce uvádím přehled cen komodit v USD, tak jak se vyvíjely od 1. 1. 2011, přes 1. 1. 2013 až po 30. 9. 2015. Vývoj cen jednotlivých komodit v průběhu těchto pěti let pochopitelně podléhal i nejrůznějším výkyvům směrem nahoru i dolů a tyto výkyvy v pětiletém období nejsou v tabulce samozřejmě zachyceny.

Nicméně i takovýto statický přehled cen ve třech datech jasně ukazuje významný pokles cen u naprosté většiny komodit. V některých komoditách se dokonce dostávají ceny na zlomek předchozích hodnot (například cena uhlí).

S výjimkou maloobchodních cen energií a pohybujících se maloobchodních cen pohonných hmot - se spíše klesající tendencí jejich vývoje v posledních pěti letech - se však ke konečnému spotřebiteli nedostávají výrobky za nižší, či dokonce výrazně nižší maloobchodní ceny. Není tedy velký důvod očekávat růst inflace.

Ve výrobě vzniklá nadhodnota zůstává rozdělena mezi výrobce, distributory a prodejce. Z poklesu cen surovin tedy u nás vesměs nemá profit konečný spotřebitel. A že je nadhodnota větší v posledních dvou letech, nežli byla v roce 2011, je z tabulky zřejmé. Prostě ceny surovin pro konečnou výrobu jsou výrazně nižší a maloobchodní ceny, až na oblast energií a pohonných hmot, zůstaly zhruba stejné.

Otázka je, na čem by se tedy vlastně měla výrazným způsobem rozbujet inflace? A proč by tomu tak vlastně mělo být? Pokud si dává ČNB jako inflační cíl růst cen kolem 2 procent s tím, že v případě takového růstu ukončí současnou intervenční politiku, je to vlastně cíl naprosto nereálný a nesplnitelný.

Ještě zaplať pánbůh, že alespoň vláda má schodkový státní rozpočet, neboť alespoň růst veřejných výdajů, ať už investičních či ve mzdách, je faktorem, který napomáhá jistému inflačnímu tlaku na ceny.

ČNB se však vůbec nezabývá a nenaznačuje ani východisko ze svých současných intervencí. Mimochodem v období od letošního července až do září se odhaduje, což ČNB ovšem nepotvrdila, že centrální banka utratila za intervence k udržení kurzu více než 5 miliard eur.

ČNB by měla mít za cíl dojít k co nejpříznivějšímu konverznímu kurzu české koruny a eura v okamžiku zavedení eura u nás. Osobně vidím takový kurz někde v poměru 18-20 korun za jedno euro. Takové úvahy určitě nejsou předčasné, neboť za 3 až 4 roky bude velmi pravděpodobně Česká republika vstupovat do Evropské měnové unie.

A velké většině z nás jde o to, aby ceny, za které budeme nakupovat zboží a služby, byly co nejnižší a naše vklady přepočtené z českých korun do eur v co nepříznivějším kurzu.